Strážovské vrchy 15.9.2012

/Ve znamení prohibice/

Konečně - po „cyklolétě“ vyráží náš oddíl na turistický výlet!

Letní turistický absťák nahradil - absťák celonárodněalkoholický…

Když ráno vstávám před pátou, je stále pořádná tma - holt podzim je tady. Samo, jako vždy balím na poslední chvíli - nemám nic připraveno (Jak říká máma - proč si nenachystáš věci vždy večer? No - pobíhat po bytě a shánět narychlo tu ponožky, tady tričko - sakra kam jsem si ho minule dal? - támhle šustky, do toho vařit čaj a chystat sváču - s přibývajícími minutami čím dál větší zmatek - to je přece ten pravý adrenalin!).

Když vypadnu z baráku, taktak, bych stíhal místku na místo odjezdu busu, byť mám „menší“ časovou rezervu, jsem mokrý jak myš..

Že bych stihl ještě koupit plaskačku rumu?

Houby - kupuji v trafice svý oblíbený Lidovky a z první stránky na mě velkými písmeny výsměšný nápis PROHIBICE!

Zakleji - to ten den pěkně začíná!

Pomalu svítá.

Na našem pravidelném „nástupišti“ je už docela početný dav. Klasicky v duchu přepočítávám lidi - nebude zase muset vyrazit „vlečka“ ve formě BMW naší blondýnky, jako minule na Fatru?

Až do Těrlic se potím, zda jsem to správně spočítal - a nenabral více lidí, než bus uveze.

Ale ne - tentokrát to vyšlo!

Základem každého výletu je počasí - a to vypadá zatím nadějně. Po dvou dnech dešťů neprší - byť k slunci to má daleko - a jsou i vidět krásné hřebeny Beskyd. Až na slovenskou hranici jsem optimista. Pak, u Čadce, se kopce halí do mlhy. Uklidňuji se, že za Žilinou se otáčíme k jihu.

Zde ovšem začínají problémy s orientací. Řidič působí suverénně, že ví, kam má jet, ale…není tomu až tak. Naštěstí to spraví jen malá zajížďka - místo na jih, po odbočení z dálnice, jsme chvíli jeli zpět na sever.

Pak ovšem začíná menší drama. No - musím přiznat, že tento výlet jsem měl nastudovaný jen z knih a internetu - v životě jsem zde nebyl (je úsměvné, jak si mnohdy členové zájezdu myslí, že vedoucí to má prošláplé skrz naskrz...). Vím jen, že nás musí vyhodit u kempingu - a že silnice je zde proklatě úzká! Bodejť - tiesňava - tedy jde z toho tíseň! Nelze se otočit - a tak couváme. Do toho strašný smrad v buse. Řidič v pohodě: “To nic, to jen spojka“. Vyskakujeme na silnici, nadýchat se vzduchu a začínám být hodně nervózní. Co teď? Naštěstí jede kol auto a dostáváme „spásné lano“ – důležitou informaci. Po sto metrech je totiž točna, takže velmi rizikové couvání není dál nutné...

UF, uf!

V zápětí se ovšem dopouštím fatální chyby - určuji dobu odjezdu na 14,30 (je něco po 9. hodině) s tím, že trasa je dle průvodce na pět hodin (což si myslím - chacha, že je přehnané) - s tím, že si pak zajedeme dolů do dědiny, do hospůdky.

Po asfaltě, velmi úzké cestě, se vydáváme Manínskou tiesňavou. Mraky se zvedají, vidíme fakt impozantní skalní stěny. Soutěska jak z Vinnetoua.

Po pravé straně míjíme symbolický cintorín horolezců. Když koukáme na prudké stěny, tak si říkáme, že se nedivíme. Spousty mladých životů (nejmladší cedulka s 14-ti letou holčinou), si skály vzaly. (Nejen tyto, jsou zde i cedulky z Tater, ba i jiných „cizích“ velehor).

Následuje Kostolecká tiesňava. Míjíme „Střechu Slovenska“, což je impozantní „gotický“ oblouk ve skále. Fakt bomba! Slovo dalo slovo - a Helča se Šárkou a já s předsedou “vyrážíme“ vzhůru dobýt „Střechu“ - tedy její úpatí. Přelézt ji je těžký horolezecký oříšek. Má to háček - sráz je ukrutně příkrý a hlavně mokrý a fakt to klouže. Vápencový štěrk a trsy mokré trávy. Vzdáváme to v půlce - a následuje „nádherný“ sestup - v mém případě především po zadku. Předseda k našemu údivu vytahuje lano, teda šňůru z padáku, omotává jej zkušeně o strom - a slaňujeme!

Hezká adrenalinová vložka a ukázka připravenosti našeho předsedy na jakékoliv situace v horách! I Mirek Dušín by čuměl! (Narážka na Rychlé šípy - jak Červenáčka zachraňují pomocí navázaných švihadel...).

Čelo výpravy jsme touto vložkou ztratili a zařadili se na chvost výpravy. Nyní dle průvodce máme odbočit na Bosmanské sedlo. Fajn - s menšími problémy odbočku nacházíme - ovšem ne všichni. Helena se Šárkou v družném rozhovoru - a o „zatáčku“ před námi - odbočku samozřejmě minou.

Vršek Bosman. Po docela prudkém výstupu ze sedla odměna - nádherný výhled! A slunce už pere o sto šest! No super. Vůbec se nám nechce odsud…Když sestupujeme zpět do sedla potkáváme ztracené ovce - Helču se Šárkou. Smějí se - jasně že se prošly po červené až skoro do dědiny Vrchteplá, než si uvědomily svůj omyl.

Sestupujeme opět do dědiny Kostelec, projít jejím koncem a navázat na louky, vedoucí nás k přechodu Manína. Tady jedna pecka. Hřbitov, kde se právě kope hrob. Příbuzní stojí kol díry, střídají se v kopání. Přes hřbitovní plot, na louce - se fotí ženich s nevěstou! Svatba! No - obrázek jako z Hrabalových knih...

Výstup na Manín je docela síla. Prudký výstup, ale nádherným bukovým lesem. Moc se mi to líbí. Až na to, že „čas vypršel“. Předpokládám, že čelo výpravy je již u busu, a je mi jasné, že nám to bude trvat ještě delší čas. Mám to ovšem „vymyšlené“!. Volám řidiči s tím, ať odveze lidi do hospůdky v dědině Povážska Teplá a pak se pro nás vrátí. Dobrý, ne? Jenže - stačím říci jen několik slov - a jeho mobil zmlkne! Jak se poté ukázalo - došla mu baterka. Fajn, napadá mě, zavolat Kulínským, na jiné nemám číslo - a z tohoto mobilu se výsměšně ozve - ať děláme co děláme, nemůžeme se… A je to.

Hryže mě svědomí - a tak opouštím zadní voj a běžím k busu. Teda sestup je šílený, ten sklon bere dech a rovněž to dost klouže. Čas běží - konec cesty pořád v nedohlednu. Fakt jsem to těžce podcenil.

Místo v 14.30 dobíhám do kempinku Manín v 15.15 hod. Čekám naštvaný lidi, čekající v soutěsce - ale světe div se. Byť ráno byl kempink zavřený doslova na závoru (proto jsme se tam s busem nemohli vytočit), nyní žije! Otevřený bufet, účastníci zájezdu v pohodě. Pravda, konec sezóny a kromě kávy, piva a borovičky, nic moc. (To jsou ta slovenská specifiká, viz můj předchozí článek z Malé Fatry). Leč, s úlevou beru zavděk i tomu málu. Jsem zachráněn - nebudu davem kamenován!

Dostávám dokonce jednu štamprli od naší členky - manžel jí koupil borovičku a ona vyděšená ji odmítla použít! Vida, co dokáže panika. Mě je to fuk - jen se směji: “To je fakt, když manžel oslepne, tak se musí o něj někdo starat!“

Cesta domů je klasická - nábor na další zájezd na Pulčíny provádí Bohouš, losování 50% slevy na další zájezd, já provádím „nábor“ do našeho oddílu pro (prozatímní) nečleny a všechny zvu na výroční schůzi (byť jsem zapomněl kdy je - ale čtěte náš web, bude to tam!).

Co je ovšem netypické - nikdo nevytahuje plaskačky, zadní sedadla „mlčí“.  Strach obchází Česko!

PROHIBICE!

Co nedokázal s českým národem doktor Jaroslav Skála, dokázal - metanol!

Jirka Hurta

Poznámka k textu: Doc.Mudr. Jaroslav Skála, lékař, psycholog a legendární bojovník proti alkoholismu, zakladatel první záchytné stanice.