Naposled jsi absolvoval cestu tobě nejmilejší, naposled jsi měl za zády Těrlickou přehradu, Ostravici, Frýdlant a Ivančenu. Naposled jsi měl před sebou "svůj" kopec a vyhlídku na to, že tam potkáš všechny ty, kteří tě měli rádi.
To že jsem něvěděl jak od "Bezruče" na Lysou mi neměj za zlé, vždyť jsi to byl právě ty, kdo mi vždy ukazoval tu správnou cestu a mě to bez tebe tak nějak nešlo...nezlob se. Vystoupit, zamknout auto, batoh na záda a zeptat se nejbližšího pocestného, kudy tudy na Lysou :) Vyrazili jsme plni nadšení a optimismu, konec asfaltky, první kamení a poskakování přes mělký brod. Psiska ještě neví co nás čeká a jsou jak utržení z řetězu, někteří zúčastnění začínají litovat té cigarety na parkovišti. Čela se začínají rosit a oči vyhlížejí blížící se stín lesa...věřil jsem že nám tam nahoře zařídíš hezké počasí, ale příští rok si prosím o cca 5-10 stupínků méně jo :)) Tobě se to chodilo, natrénováno jsi měl do zásoby, ale co my amatéři?? Domluveno bylo setkání na vrcholu mezi dvanáctou a jednou...v deset:nula nula tahám snad po osmnácté z kapsy mobil abych ubezpečil ty netrpělivé, že jsme na cestě a opravdu dorazíme...doufal jsem že aspoň ve stínu hor bude od té zpropadené vysílačky klid...nebyl. Na prvním kilometru nás opouští první odpadlík, po dalších dvou pak hned dva nejednou...v polovině výstupu mít padesát procent ztrát je celkem drastické, ale jsem moc rád, že se o to alespoň pokusili. Je mi jasné, že jsi se musel nahoře velice dobře bavit a ukazoval jsi to naše snažení všem těm, co tam už jsou s tebou. Ivančena...z batohu lovím a ukládám povinný kámen a Janě tvrdím že jsme už skoro nahoře...mám pocit že mi pomalu přestává věřit. Narážíme na první zbytky sněhu, psiska si v něm chladí kožichy, já čelo a Jana pochroumanou nohu...neuvěřitelně statečné děvče a jsem moc rád že ji tady dnes mám vedle sebe. Poslední úsek před vrcholem...co si budem povídat, stěna z bláta, sněhu a kamení. Psiska opět chladí břicha, já čelo a Jana kotník...Jana chladí hrdlo vodou z pramene, já medovinou z placatice, kterou jsem ti mimochodem zabavil...po cca padesáté vysvětluji nějakému hlasu v mobilu že ještě žijeme a propracováváme se byť pomalu na vrchol.
Konečná, vystupovat a pozdravit se se všemi co už tady čekají. Věděl jsem že se s tebou přijdou známí rozloučit, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bude vypadat spíš jako okupace. Myslím že nebýt tvých známých a přátel co sem dorazili, byla by Lysá hora dnes docela smutné a opuštěné místo :)
Stojíme v kruhu kolem místa kam za tebou budeme v budoucnu chodit, vzpomínáme cos nám či pro nás v životě udělal a mně je do breku jako snad ještě nikdy doposud. Je neuvěřitelné vidět kolem sebe tolik lidí, kterým jsi se navždy zapsal do srdce a do života.
Pomalu se v hloučcích rozcházíme každý svou trasou, každý si v duši odnáší kousek tebe a mě zbývá už jen poslední ohlédnutí a v duchu pronesené...naposledy sbohem tati.

Skupinka Jih se schází na autobusáku v docela hojném počtu. Přijíždí autobus a začínám mít obavu, zda vůbec všichni nastoupíme. Podařilo se a ještě máme štěstí, zezadu na nás mává Roman, Zuzka a Šárka, kteří nám drží místo.
Na Zlatníku se výsadek připravuje na zdolání beskydského vrcholu. Připojují se k nám další členové, kteří přijeli auty.
Vyrážíme krajinou, která začíná pučet jarem a sluníčko nám svítí na cestu. Tempo nijak nepřeháníme, chceme dorazit těsně před 12 hodinou. Kocháme se výhledy, občerstvujeme se a hlavně začínáme vyhledávat stín.
Je 11:40 a jsme pod sjezdovkou, dostáváme SMS, že kde jsme, máme již načepováno pivko a začínáme se setkávat. Tu cestu kolem vleku jsem nikdy nevyběhnul rychleji.
Jsme konečně na vrcholu, potkáváme mnoho známých, ale stále nejsme všechny skupinky, které vyrazily ze všech stran. Není tu ani hlavní osoba – syn od Zdenka a tak čekáme. Konečně jsme všichni, sdělujeme si dojmy z výstupů a toho mravenčení po úbočí.
Jako poslední dochází Zdeňkův syn s rodinou. Vypadá to jako by čekal, až se všichni doplazíme na vrchol.
Vybíráme si místo pro rozptyl Zdeňkova popele, utváříme kruh jeho přátel a v tichosti vzpomínáme. Pokládáme květiny, lampion a plechovku piva. Následuje proslov a mnozí přidají nějakou příhodu, kterou se Zdeňkem prožili. Já bohužel nejsem schopen vůbec mluvit, mnoho lidí a já jsem navíc stydlín.
Rozcházíme se a my scházíme po značce směrem k Velíčkům. Jirka nalezl příhodné místo pro mohylku, aby byla přístupná pro všechny, a zároveň mimo hlavní trasy. Nechceme, aby ji nějaký vandal poškodil. Mezi Rajskou a U korýtka odbočkou kolem potoka k místním vodopádům. Zde započala stavba mohylky a vzpomínka na Zdenka nás turistů z Havířova.
Intimní atmosféra a mně známé tváře mi dovolily přečíst báseň na rozloučenou.
Tímto jsme konečně završili naší dnešní vzpomínkovou akci.
Bohouš

No vedoucí skupiny jsem dělala pouze svému příteli Bohoušovi, jelikož se zřejmě všichni z našeho KČT zalekli trasy na Lysou po červené, ale hlavně dopravy. Když mi Jirka tuto profláklou trasu přidělil, přiznám se, že jsem trochu zuřila. Já, ve „free time“ velká turistka, ve „work time“ málem z auta nevylezu, tak já mám cestovat nejprve luhačovickým busem z Havířova do Frýdlantu, zde 50 minut čekat na 10 minutovou cestu místním Šinkansenem (japonsky: 新幹線) do Ostravice! A pak pochodovat s davem, který se z něj vyhrne, na mou milovanou Lysou? Lezeme na ní docela často, ale tudy nikdy - běžně dojedeme autem do Malenovic k Bezruči a za hoďku a půl už se vždy se studeným pivkem v ruce kocháme úžasnými výhledy z vrcholu.
Doma jsem koukla do mapy jak se z toho vysoukat. A hle z Ostravice se dá dojít na vrchol Lysé ještě po strmé žluté kolem Šancí přes Kobylanku! Bingo, tudy jsem nešla milión let! Takže plán je jasný, pokud se k mé úderné skupině nepřidá na nádraží někdo slabší - lezem tudy. V Ostravici se vyvalil prvomájový průvod snad všech turistů z Ostravy a okolí směrem vpravo: tedy po červené a jen my dva vlevo: směr Šance. Čekal nás nevlídný pochod kolem asfaltky k přehradě, ale já šikula zahlídla poblíž buszastávku plnou lidiček směr Bílá a hned mě napadlo: co tak se přiblížit ještě busem k hrázi! Vyšlo to. Vstávali jsme v 6 a v 9.30 jsme teprve stáli u přehrady a mohli konečně začít výstup za Zdeňkem – no smáli se jak blbí, ale bylo krásné ráno a hlavně nikde nikdo. A tak to bylo celou cestu nahoru, fakt jsme potkali jen pár turistů. Tato trasa je sice jak říká Jirka často „vertikála“, ale vede lesem tedy stínem, se spoustou krásných míst a výhledů, takže hlavně v létě DOPORUČUJI!
Z rozlučkového obřadu na vrcholu jsem měla stejné obavy jako Jirka, ale bylo to fakt HEZKÉ. Zdeněk byl výjimečný člověk a takový zůstane v mé mysli i poslední den s ním… VÝJIMEČNÝ.
Ivana
P.S. Já nikdy nezapomenu jak jogín Zdeněk na každém našem zájezdu chroupal na svaču mrkev, my řízky a ON MRKEV, no vždyť jsem psala – VÝJIMEČNÝ!