Malá Fatra 16.6.2012 - Slovenské jaro do třetice

(Šílený, bláznivý den…)

Myslím, že jsem ve svých reportážích dostatečně zdůraznil, že organizovat zájezd je mnohdy daleko větší adrenalin, než zájezd samotný.

Ve hře je příliš mnoho neznámých (to myslím z matematického hlediska - nikoliv  ženských duší...). Počasí, počet účastníků, vlastní trasa, neustálá konverzace na telefonu či přes mejly, s autodopravcem, členy zájezdů. Věřte, kdo tímto neprošel - nepochopí…

V sobotu ráno se probouzím (jako vždy ve 4 hodiny) do slunečného dne - ale mám nepříjemný pocit, že bude problém... A taky jo! („Dobrý zprávy“ přicházej brzy zrána...).

Volá mi náš dvorní dopravce: „Pane Hurta, průser. Bus pro 50 lidí, co jsem slíbil - není. Řidič dostal sračku - a nemůže ject. Snažím se od tří hodin - sám jsem v Čechách - sehnat náhradní bus u všech svých známých - ale...“

No zažívám podobný pocit, jako před lety u soudu, kdy: „Manželství Ireny a Jiřího Hurty je rozvedené a nezletilý syn Michal bude svěřen do péče matky…“ To jako nevíte, zda se máte „smát“ nebo bečet.

Koukám z okna a je mi docela zle… Mám utíct? Co mám dělat?

Naštěstí (bláznivý den!) po chvíli fon :„Sehnal jsem Karosu! Ale - ta má jen 45 míst“.

Tak jo. Zbývá tedy 5 lidí (původně měl ject Mercedes pro 50 lidí) „natlačit“ do zavazadlového prostoru…Tuším, že to nebude jednoduché.

Zoufale hledám řešení - a pak to přichází! Náš „Ferda Mravenec“ (tak se sama nazvala na našem webu) - tudy vede cesta! Volám Ivaně - vysvětlím ji problém - a: „Hele, pojedeš autem a vezmeš čtyři lidi...“ Ivanka je „štěstím bez sebe“ - ale :„Hele, pro klub KČT Havířov udělám cokoliv!“.

Nuže - historická chvíle našeho oddílu. Na Malou Fatru směřuje plně obležený bus - a jako „přívěs“ jede blondýnka s modrýma očima ve svém modrém BMW a - veze čtyři holky...

No - bomba…

(V buse, na posledním volném místě pro průvodce, dlouho koukám před sebe, bych se psychicky uklidnil a netrefil mě šlak...).

Je to zvláštní, ale na Strečně, odkud vychází „úderná skupina č.1“  na v podstatě „sebevražedný“ přechod hřebene - vystupuje nevídaný počet osob. (Myslel jsem, že nás půjde tak 6-8 lidí...) V duchu si říkám - to nemyslíte vážně! No - nemám sil to řešit - snad dospělí lidé vědí, na co maj.

Další skupiny jedou zpět do Štefanové resp. Vrátné. V duchu se „směji“, jak jsem zaúkoloval celý vejbor oddílu. Ivana jede autem, předseda Bohouš se ujal vedení druhé skupiny, majíc za úkol projít ze Štefanové na Chatu pod Grúněm, poté na Poludňový Grúň, (také pěkná prda tento stoupák!) Chatu pod Chlebom, Snilovské sedlo… Hanka vede skupinu „lanovkářů“ - no jsem vážně „dáreček“.

Je krásný počasí - ale i hodně dusno. Výstup na Suchý vrch, byť naštěstí „přerušený“ zastávkou na Chatě pod Suchým vrchem je docela brutální. Je to možná jeden z největších stoupáků, co znám. (Kamarád to přirovnal - jako když jdeš 2x na Lysou horu..což je sice trochu nadsazené - ale ne až tak moc.) Kupodivu - mám docela natrénováno (já se na výlet připravoval i fyzicky, ono nejde jít takovou štreku jen tak, přes týden jsem poctivě šlapal večer, při fotbale, na rotopedu, jezdil na kole, běhal po schodech...).

Nemám problém. Jde se mi skvěle. Ovšem všeho dočasu! Mý „uspokojení“ z vlastního těla bere za své za Malým Kriváněm. Z ničeho nic se hroutím. Teda, tohle jsem ještě nezažil. Normálně obrovský křeče obou (!) stehen! Padám na zem „šílený“ bolestí.

Vůbec nevím, co mám dělat - a jak asi další více než hodinu dojdu? Objevuje se další skupina  a Jarka Novosadová vytahuje hroznový cukr a dává mi vodu... Jo - jde to. Jsem schopný postavit se na nohy - a kráčet k Pekelníku. Ale - je to pro mě fakt „peklo“. Zoufale se opírám do hůlek a věřím, že nohy vydrží...

Jo - vyšlo to. Byť krátkou odbočku na Velký Kriváň odmítám registrovat (stejně jsem tam byl v březnu na ski-alpech a krásně si to pak sjel na Chatu pod Chlebom..) - a pádím k lanovce a pro „hořčík“. Jo hořčík - ten je na křeče nejlepší. A v bufáči maj spišskou borovičku s hořcem…(smajlík).

Je 15 hodin a jsem na terase! Hořec i pivko mě spravují náladu.

Naopak, starosti mi dělá Karel H. Voláme si - on, že je mu zle, je dehydrovaný - a vůbec, nic dobrýho. No ale, že jde (uvažoval jsem, zda mu poslat vrtulník, ale beztak nebyl pojištěný...), leč, že lanovku asi nestíhá.

No - pomalu se objevují další a další členové „úderné skupiny č.1“ a tak v něco před 16.30 hod, což je odjezd poslední kabinky, sjíždíme dolů. Kromě Karla. Ten si to vyžral. Přišel k lanovce 16.32 - což na Slovensku je smůla…(Proč sdělím za chvíli...) Takže hopky dolů pod lanem - šílený sestup, navíc po fakt náročném přechodu hřebene. Tady klobouk dolů.

Takže celý zájezd na Karla dole čeká. Je ovšem nádherný počasí - a všichni účastníci problém chápou, takže je to v pohodě.

Co mě ovšem opět vytočí, je... No moje kámoška z Valmezu, Irena, se kterou tady trávívám pravidelně dovolené, to velice dobře nazvala. Jde o „Slovenská špecifiká“. Kdyby jste netušili o co jde - tak jde o to… Autobusový zájezd sedí před bufetem. 50 lidí má žízeň - a je ochoten utratit eura. Ovšem - poslední lanovka sjíždí 16.30, bufet se zavírá v 17 hodin. Takže - zavřou. A zavřou i chatu Vrátná - takže vlastně nelze jít ani na záchod - a tak musíme do lesa…

Nevím, zda by majitel bufetu například v Rakousku, kde by seděl celý busový zájezd zavřel putyku… Myslím si, že v žádném případě. (Já tím nechci útočit na Slováky, mám je strašně rád a strašně rád na Slovensko jezdím - ale holt - Slovenská špecifiká jsou prorostlá do morku kostí a - no maj to tím pádem dost těžký - chalani...).

Konečně dochází zcela zničený Karel…

A obvyklá jízda zpět do Havířova - která je jako vždy kratší, než příjezd (řidič to rve, co to dá - ale tak je to vždycky - asi se těšej už domů...).

S Bohoušem a oběma Šárkami ovšem pokračujeme v „bláznivém dnu“ - je HAVÍŘOV V KVĚTECH, takže okukujeme u „kyvadla“ scénu. Já ovšem v 20.45 pádím do Merlinu - na fotbal Česko - Polsko. (Merlin je kultovní hospoda mýho kamaráda Poldy, kde se už všichni známe - a - je lepší fandit s kamarády, než sedět doma s lahváčem a brambůrkama - byť v Merlinu to pochopitelně vyjde dráž...).

Výsledek znáte - no byly to nervy jako prase (jako bych přes den těch nervů neměl dost, že...). Posledních 10 minut jsem musel vyjít ven na ulici - už jsem to nezvládal. Když mi pak ukazovali, jak Kadlec v poslední minutě vyhlavičkoval jistý gól - no asi by mě trefil šlak…

Pak ještě všichni ke kyvadlu na závěr „HAVÍŘOVA V KVĚTECH“ - potkávám zde opět Šárku s jejím manželem Jirkou - a pak už jdu peško cca 2 km domů (bus nejezdí).

Šílený - bláznivý den…

Jirka Hurta