Bloudění v industriálním území

/Orlová-Doubrava- ?/

Na neděli vymyslela naše webmajsterka, naše vedoucí, naše recesistka, naše všemi milovaná  blondýnka - výlet okolo Orlové!

Celý příběh je zářný příklad, že člověk NEMÁ dělat to, co nechce. Že nutit člověka byť k „procházce bez převýšení“, kouzelnou krajinou „horů a dolů“- je těžké násilí.

A tak jsem byl doslova znásilněn, přestože jsem tušil, že lepší by bylo věnovat dopoledne návštěvě kostela a poté „lízáním si ran ze života“, případně z týdenního šturmování po docela vysokých kopcích nad pásmem 1000 m n.m...

Jenže - babě se nelze vzepřít! (Natož naší blondýnce.) Takže poslušně nasedám na bus (zdáli slyším zvony z kostela a prosím Boha, byť mi odpustil další zaváhání... jak se ukázalo, odpustil, ale dal mi za vyučenou!), na svém „oblíbeném“ havířovském autobusáku, ale jsem velmi rád, že nastupuji s Irenou z Těrlicka, která se zdá být opět zdravotně O.K., což je skvělé!

Dále přistupuje Bohouš a v centru Šárka s mámou. Z Havířova jsme tedy kompletní (jak nám moc chybí Zdeněk Rusz…), v Orlové nás čeká Ivana s Danou a Zdeňkem (zatím nejsou „kmenoví“ členové KČT Havířov, ale velcí sympatitátoři - a určitě by se měli přihlásit, byť jsou z Ostravy!) - tedy silné osmičlenné družstvo. (Až na mě.)

Je hezké, slunečné nedělní ráno (dle přetažení hodin půl 11, po starému o hodinu méně), ale přec jen, teplo vypadá jinak. A tak si po celou cestu, nenasazuji kraťasy, které mám připravené v báglu, jak jsem to dělal týden před tím na Vrátné, resp. v sobotu na Pradědu.
Je pořád tak nějak čerstvo.

První část trasy znám, kdys mi je Ivana ukázala. Poté ovšem vstupujeme na „panenskou“ půdu - a jsem totálně ztracen. Problém je v tom, že území severně nad Havířovem, což znamená Orlová, Doubrava, Rychvald, Bohumín - považuji za „Amazonský prales“. Ve změti obydlí jsem naprosto bezbranný. Když jsem onehdá zdes jel na kole - najel jsem si tuším 50 km navíc a to čuměl co chvíli do mapy. Problém zde ovšem nemám jenom já, když jsem požádal kolegu, ať mě odveze autem z Bohumína do Havířova - jezdili jsme po příšerných cestách bez jakéhokoliv značení snad hodinu, projeli benzín za stovky korun - a to kolega má ženu z Bohumína a trochu se zdes vyzná. Ne - tohle území je horší než pověstný krétský labyrint!

Ale zatím jo, Ivana nás navádí – do hospody. Jak jinak! Ale - není to obyčejná knajpa - je to - „nádražní knajpa“. Nádraží v Orlové? No - i to se může v tomto území „dolů a hor“ stát! Knajpa „Výtopna“ je vskutku zajímavá. Vo co GO? No - obsluha je řešena elektrickými vláčky, které přivážejí nápoje systémem kolejí (a mostů) přímo na nástupiště - tedy k jednotlivým stolům. Těžko to lze popsat - nejlépe je knajpu navštívit!

Po tomto „zlatém hřebu“ programu vyrážíme dál, prý k restauraci Hastrmanka. A - tady jsem už ztracen. Ve spleti asfaltových úzkých cest a všech možných domků - jsem úplně mimo. Krom komínů Dětmarovic, nevidím žádný záchytný bod… Ale ještě pořád to jde. Ivana, byť pořád čumí do mapy, zdá se, že to má pořád pod kontrolou. A pak procházíme podél jakési propadlé šachty, zírám do “údolí“, kde vidím masu paneláků (Karviná), těžních věží, kališť, krajinu proťatou sloupy vysokého napětí s všudypřítomnými dráty... a v dálce siluetu hřebene Beskyd. NO - pohled „pro Bohy“… Je mi z toho - až tak nějak zle. Doslova.

Rychle pryč!

Ale - přeženu to. Byť netuším, kde jsem, utíkám skupině s tím, že všechny cesty vedou „z pekla“. Mýlím se. Docházím na náměstí v Doubravě a ptám se: “Kudy k Hastrmance?“

Udivující pohled. “Zkuste zpátky a doleva, pak doprava - a pak...“ Tak jdu zpátky, do toho konverzace přes mobil s Ivanou, která se mi snaží pomoci. Marnost nad marnost. Jdu postupně do tří směrů, vždy jsem zahnán místníma zpět, bych to ozkusil jinak. Když jdu poslední pokus, narážím na dvě „babky“, které jdou z Dětmarek. Jedna evidentně vůbec neví, kde je, druhá tuší - a tak spolu, tři ztroskotanci, dojdeme zpět do Doubravy a tam mi ukážou busovou zastávku do Orlové. Kupodivu, přijíždí bus (jezdící jinak co půl dne.) a tak neváhám! Zachraň se, kdo můžeš, ze země „dolů a hor“!

Jsem neskonale šťastný, když dojedu na autobusák v Orlové. Tam ovšem dalších 10 minut hledám, kde je vlastně zastávka na Havířov (žádná informační tabule v tomto orlím hnízdě neexistuje - to je fakt úžas, místní stojící na Ostravu či Bohumín, vůbec netuší, takže obcházím stojan od stojanu).

Příjezd busu a poté vítězný návrat do Havířova - tak to je pro mě jako výhra v loterii!

Na závěr mi posílá Ivana SMS, že mi mávaj z Hastrmanky. Odpovídám ve smyslu, že Hastrmanka je jako bájná Atlantida - každý o ní slyšel, ale nikdo neví, kde leží…

Příště na sever od Havířova nejedu (nejdu)... Jen s GPS, vojenskou mapou, satelitními snímky - a přítelem na telefonu!

(Anebo s jídlem na týden a stanem…)

Jirka Hurta,  neděle 25.3.2012