Břidlicová naučná stezka

/Budišov nad Budišovkou - 14.4.2012/

/Myslím, že Benešovy dekrety

byly nejstrašnějším činem Čechů…/

Nuže - naše webmajsterka nově vedoucí akcí KČT se konečně dočkala!

Konečně si sama „ošahala“, jaké je organizovat zájezd.

Věřte - není to žádný med - a je to jen pro silné povahy - ale naše „křehká blondýnka“ silná jest!

Při loňském plánování akcí jsme jí přidělili zájezd do oblasti, který má v malíčku. Má totiž kousek odsud chatu...

Samozřejmě, Ivana k úkolu přistoupila tak jak je to pro ni vlastní (a vlastně pro každou ženu…).

Nic nesmělo být necháno náhodě! Žádný chaos, kterým se vyznačujou třebas mé výlety! Neexistuje!

A tak jsem s úžasem koukal, když mě pozvala na konzultaci, na satelitní snímky cesty a... no prostě síla!

Je ovšem jasné, že sebelépe zorganizovaná akce visí na „menším“ problému, který ještě neumíme (byť jsme se za komančů o to snažili ze všech sil...) - a to je počasí!

Předpověď vskutku nebyla nejlepší.

Ale - tady jsem vypomohl já! Říkaj mi „obchodník s deštěm“. Stačilo vzít můj „kouzelný“ deštník - a po celou cestu nespadla jediná kapka!

Ale k věci.

Byť jsem mohl nastoupit „u popelnic“, rád jsem se prošel dva kiláky ranním Havířovem, bych morálně podpořil Ivanu přímo z odjezdového místa. Ivana byla skvělá - s každým se osobně vítala a podávala mu ruku. (Hm - to teda nedělám - ale je pravda, že co se týče estetického hlediska Ivaně nemohu konkurovat, takže se raději držím zpátky a moc se neukazuji).

Menší problémy s busem - ale to je už folklór. Každý bus přijíždí později, jde jen o kolik minut (naštěstí to nejsou hodiny).

Vyrážíme - a vcelku v pohodě „nabíráme“ lidi. Překvapivě je bus skoro plný! Super!

(Obsazuji i jedno místo vzadu, kde vždy sedával nečekaně zesnulý Zdeněk Rusz - pokládám na sedadlo jeho oblíbenou plechovku Radegasta - a větev „zlatého deště“, který jsem urval v parku při cestě k busu.).

Ivana přednáší úvodní řeč (suverénně, byť na zadních sedadlech lovíme slova - proto já vždy chodím od člověka k člověku - navíc tím maskuji, že před davem neumím mluvit, jelikož se strašně stydím). Když roznese naprosto skvělé mapky a program akce, tak docela oněmím. Hm -konstatujeme s předsedou Bohoušem, že laťku nastavila opět výše a bude těžko držet s ní krok. (Nevadí - my zase máme takový ten mužský, tvrdý styl!).

Budišov nad Budišovkou - start výletu v místním Muzeu břidlice.

Bych řekl pravdu, výklad profesionální průvodkyně jsem vydržel cca 10 minut. Jako - bylo to velmi zajímavé, ale já už prostě nemám onu trpělivost a nadšení z dob mládí, kdy jsem procházel kdovíjakým hradem a snažil si zapamatovat historii od 9. století po dnešek. Leč, co jsem si vštípil do paměti, byla zmínka o tom, jak jeden z majitelů břidlicových dolů, uznávaných kdys po celé Rakouské monarchii, investoval těžký prachy do modernizace dolu, by zlepšil podmínky pro horníky. Ale - ty vado - přišel Vítězný únor. A pan podnikatel byl zestátněn a přišel o vše. Prostě normálka - život... Ale - a proto o tom píši. On na ten důl, na to místo, kde dosud strávil celý život, nezanevřel. A nastoupil jako zaměstnanec, jako technik. A pracoval zde až do své smrti. Víte - to jsou příběhy, které mě fascinují. Ne útěk přes hranice spojený s „prostřílením se“ - ale tohle je pro mě PŘÍBĚH! No - pak jsem si šel koupit fotografie (hele, sada 10 historických foto za 10,- Kč ! je to vůbec možný?), pokecal s pokladní o životě - a prošel se alespoň na chvíli po městě.

Ale „přednáška„ končí, a my vyrážíme na Břidlicovou naučnou stezku.

Co k ní říci?

Raději si jí projděte!

No dobrá. Zkusím pár postřehů.

Jedná se o naprosto bezproblémový výlet. V podstatě po rovině, žádný „jazyk na vestě“ při těžkých stoupáních na horách - prostě pohoda. Ale - turista nemusí vždy lámat vrcholy, podstatou turistiky je i poznání. Poznání míst, která by třebas normálně člověku „utekla“. Členové KČT nemusí drtit kopce, nemusí sbírat kilometry, nemusí „závodit“. Jde o poznání - a poučení.

Já třebas si vzal z toho následující úvahu: (je to jen můj názor, každý má právo na svůj!).

Celá ta stezka, každý metr z ní - číši (znovu opakuji, je to můj názor!) jakousi bolestí.

Tenhle pocit mám kdykoliv, když jsem v oblasti - Sudet. Ba jo, i tahle oblast, byť se zdá hluboko zaříznuta do Moravy - to jsou bývalý Sudety. Je to poznat na všech staveních. Jsou zkrátka, hlavně ty starší, ještě i dnes po tolika letech - německá.

Nevím, ale mě se zdá, že na tahle půda je tak prosáklá slzami, že nikdy nemůže být „normální“.

Přijdete na hřbitov, kde na každém druhém hrobě je německé jméno. A tady, chtíc nechtíc, si musíte klást otázky.

Jasně, rok 1938. Z Vávrových (a jiných „skvělých režisérů“) filmů vidíme (raději nekomentuji, by to bylo na žalobu), jak Sudeťáci vraždí české policisty a vojáky, jak vypalují české usedlosti a všichni hajlují. “Všichni“… Je ovšem zvláštní, že při mobilizaci nastoupili Sudeťáci k útvarům s tím, že budou bránit Československo. Ne - určitě zde byli emoce, určitě i sviňárny. Tekla krev, nepochybně. Vždyť „krev“ teče i v rodinách, ať už jde o nevěru, peníze, práci. Ze Sudet se valilo tisíce českých uprchlíků (i můj děda byl uprchlík, byť ze „spřáteleného“ Slovenska.). Válka - a zloba se šíří do strašlivých rozměrů. Nebylo to čisté, nic, za co se Němci nemusí červenat...

Rok 1945 - čas odplaty.

Ale - sakra proč a s kým!

Tady jsme měli šanci, kterou jsme promrhali - a platíme za ní dodnes. Vysídlit statisíce, v podstatě zlomených a nemohoucích Němců, většinou starce, ženy a děti z míst, kde žily po celé generace, z míst, kde BYLO TĚZKO žít samo o sobě. Kde se rvali s životem na doraz. Žádný úrodný lány - jen krev pot a slzy.

Kde - sakra kde je ono Kristovo odpuštění?

Pan Beneš asi za to až tak úplně nemohl, byť jeho jméno je „zapamatováno na věky“. (Mnichov a dekrety - spor Pilát - Ježíš „hadra“.) Sám už byl mimo. Poradci - a možná, vlastně hlavně - dav lidu…

Země, která jako jedna z mála má za svou hymnu nikoliv „marš“, ale opěvování krásy, která má za své mučedníky, Sv. Václava, Jana Husa, emigranty Komenského, či K.H.Borovského - vysídlí statisíce „svých občanů“, jakožto „akt pomsty“.

Vím - není to tak jednoduché. Ale stejně si myslím, že Benešovy dekrety byly nejstrašnějším činem Čechů v našich dějinách.

Na stezce, ale nejen na ni, platí to obecně o místech bývalých Sudet, je to pořád poznat.

(raději už končím, co jsem chtěl říci, chápaví čtenáři poznají).

Líbil se mi závěr. S Ivanou a Helčou jsme se mírně opozdili, jelikož jsme se vydali hledat jeden ze zapomenutých dolů.

(Teda, nemyslím si, že by jsme šli nějak pomalu, ale zbytek výpravy běžel jak o život! A to jsem, myslím si, v docela dobré fyzické kondici. Ty jo - máme členy nabušence! Na Choč či přechod Fatry to bude v „suchém triku“!)

Našli až na druhý pokus. A místní chatař, vidouce dvě lepé děvy, se málem mohl roztrhnout, by nám důl našel a podal nám zcela vyčerpávající výklad!

Hostinec v cíli zájezdu byl skvělý. Konečně pivo - a prý fantastická česnečka či gulášovka!

Tak to má být - zájezd musí končit v hospodě, a pokud je skvělý jídlo, tak i zájezd nemá chybu!

No, Ivana si zkusila ještě jednu disciplínu - a to hledání ztracených oveček! Tři členky našeho zájezdu odbočily od trasy, takže, díky mobilu (v minulém století by měly smůlu), byly nalezeny a bus pro ně komfortně „přistál“.

Tedy, všeobecná pohoda, maximální spokojenost.

Na další zájezdy, které budou ovšem chaotičtější a trochu více na krev (zejména z mý strany) optimistický úvod a milá pozvánka všem!

Jirka Hurta