Malá Fatra - sobota 16.6.2012

očima vedoucího druhého výsadku a předsedy našeho klubu

Na Strečnu vyráží první skupina a já odjíždím se zbytkem do Štefanové, kde jsem byl Jirkou určen vedoucím druhého výsadku. Naše trasa není kromě své délky o nic lehčí. Začátek probíhá v poklidu mírným stoupáním lesem k Chatě na Grúni.  Zde musíme načerpat fyzických a hlavně psychických sil do dalšího putování a spojujeme se zde se skupinkou turistek , která jela do Vrátné neplánovaně za naším busem jako posila autem. Chvíli oddechu si zpestřujeme blahopřáním překvapené Květce ke kulatinám, které jsme si připravili a dekorovali jsme ji titulem “MISS roku 2012“.  Zapili jsme to kávičkou, pivečkem a Myslivečkem a zakousli řízečky, bagetami a čokoládou.

Každá krásná chvilka jednou končí a my vyrážíme na Poludňový Grúň podél sjezdovky. Zde se podle momentální kondice roztahujeme po celé stráni, ale nejsme na tom nijak špatně, protože míjíme další výletníky, kteří se vydali jako my na vrchol. Já jsem si v pomatení smyslů nebo slunečního úpalu a pro navození dobré atmosféry v rámci večerního fotbalového zápasu přátelsky zasoutěžil s jednou polskou skupinkou o to, kdo bude na vrcholu první, že ten obdrží od poraženého štamprli vodky. To jsem si dal. Vyrazil jsem jako mladý býček, který chce vybít svou nahromaděnou energii a po asi 70 metrech získávám již značný náskok. Ale cesta stále stoupá do nebes a já začínám brzy polevovat, protože jsem si již namlouval, že vyhraji. Ohlédnu se a stále mám náskok, říkám si, oddechnu si a pozoruji stráň před sebou, kudy povede má další cesta. Najednou hluk a kolem mě se hrne můj soupeř. Odpočinek se asi nějak moc protáhl, ale tělíčku se již nechce huntovat. Přesto se dávám do zrychleného přesunu a za chvíli poláka doháním. Mám trochu štěstí, soupeř musí také trochu vydýchat výšku a já se opět ujímám vedení. Nic už nenechávám náhodě, funím a drápu se do kopce, neohlížím se (mám téměř klapky na očích), aby mi ten obraz nebral poslední zbytky sil.  Konečný úsek jde už pouze silou vůle a já se svalím konečně pod vrcholovou cedulí.

Popadám dech, jsem téměř na odstřel, zavazuji si pohorku a očekávám příchod soupeře. Po 20 minutách sem už téměř zregenerovaný, pocit vítězství napomáhá pohodě.  Ale ten mladý býček (tedy já) zjišťuje, že je spíše starý vůl. Soupeř z Polska to totiž v půlce vzdal při pohledu na můj úprk a jeho tělo procházelo asi stejným traumatem jako to moje, jen už se asi nedokázal přinutit do toho šílenství (tak jsem pevně doufal ve stejné vítězství večer ve fotbale).

Zatím děvčata bojovala s kopcem, vydatně si jedna druhé pomáhala. Hlavně Zuzka procházela velkou krizí a proto Šárka nesla její batoh spolu se svým. (To jsem jako správný vedoucí měl udělat já a né se účastnit závodu mužských eg.)     

Na vrcholu jsem si sám sobě nadal (dost nevybíravě). Poskytli jsme první pomoc ve formě tekutin, vitamínů a hlavně odpočinku s výhledy po okolí. Posvačili jsme, děvčata se začala svlékat, aby se trochu opálila a mohla se pochlubit novým sportovním spodním prádlem. Hovořili jsme na různá témata a že to se mnou byly jen samá děvčata, tak se došlo samozřejmě i na ženské věci. Tak jsem byl taktně upozorněn, abych si zacpal uši anebo raději poodešel trochu dále.

Tak jsem si sbalil batoh a vyrazil dělat průzkumníka, jaká nás čeká ještě cesta. Celou vrcholovku přes Hromové, Chleb, Chatu pod Chlebom a Snilovské sedlo jsem prošel bez větších potíží.

Vydal jsem se zpět svým děvčatům naproti přes Chleb, kde jsem narazil na Jirku Linharta, který tu přišel ze Strečna (první skupina ) a spolu pokračovali do sedla pod Hromovou.Tady jsme narazili na holky. Jirka se potom vydal v našich šlépějích na Poludňový Grúň a dále do Vrátné ke spodní stanici lanovky.

Já jsem se vydal s děvčaty opět na Chleb, protože už chtěly mít cestu za sebou a pomyšlení na další odpočinek na vrcholu jim dodával sil. Vrcholovku jsme si zpestřili dekorováním našich účastníků titulem „Malofatranský borec“ na papírovém odznáčku (to byl velice dobrý nápad naší Ivany). Tyto odznáčky nám potom mnoho lidí závidělo a chtěli je také. Bohužel nebyli na správném místě ve správný čas.

Na Chlebu jsme společně s Ivanou počkali na naše poslední účastníky manžele Kupských, kteří rovněž od nás obdrželi odznáček. Poté jsme společně již sestoupili do Snilovského sedla, kde jsme se setkali ze všech tří našich skupin.

Tento poslední sestup byl pro mě ale upozorněním, že mi není již 20 let. Tak mě seklo v koleně, že jsem se málem skutálel dolů. Naštěstí jsem to ustál (měl jsem v činnosti hůlky), ale notnou chvíli jsem byl jednonohý. Poté začaly fungovat moje magnetické pásky a za pár minutek jsem už opět mohl sestupovat.

Rychle lanovkou dolů a potom jsme v místním bufetu nad chladivým mokem rozebírali naše putování.

Jediná vada na kráse byla, že jeden turista ze skupiny 1 – Strečno nestihl pro drobné problémy poslední lanovku dolů, a proto musel sestupovat do Vrátné po svých. A my získali další hodinku v bufetu.

Naše jízda domů byla veselá, i když pán řidič s námi jel, jakoby nás ukradl. Úzké silničky či širší cesta - vše jel stálou rychlostí překračující 100 km / hod. Byl asi nervózní, že by nemusel stihnout fotbalový zápas.

Vše dopadlo dobře a všichni už se těšíme na další výlet.

Mimo jiné jsme večer také dokázali porazit polského soupeře ve fotbale.

Za celý dnešní den jsme dokázali vyhrát společně nad Polskem 2:0 !

Bohouš Bartoš