Na cestě za (se!) - Zdeňkem

Na cestě…

Člověk je pořád na cestě - má dvě nohy (ale i to není podmínka) - úplně stačí hlava a chuť vyrazit.

Jsou ovšem různý cesty.

Fyzické - ale i myšlenkové.

Sem tam se to (vzácně) propojí.

Sobota ráno - po večerním parádním koncertu v Parníku a pozdním návratu - se mi vůbec nechce vyjít „On the road“- ale jen chvíli, než dozní zvuk budíku.

Vždyť dnes „výlet“- připravit kamarádovi, mohylu na zimu, poté hecovní lampiónový průvod k 95. výročí VŘSR…

Mechanické pohyby - oholit se, zuby, něco do batohu - samo nemám ani lampion, ani vodku - a rychle pádím na autobusák. Kupodivu - nejsem poslední. Nuže:

Jsem poprvé v absolutním šoku, když přichází naše VIP člen Roman - s lyžařskou tyčkou uzmutou z mohyly Zdeňka v ruce s naprosto precizním rámečkem, na ní uchyceném jinak – na zimu, naše provizorka v igelitu by nepřežila.

Ty vole - on tam musel do lesů zajet - a vůbec… Před Irenkou z Těrlic a Romanem, smekám svou lysinu až k zemi. (Rovněž k Šárce, tahající pytel cementu, Bohoušek lopatu a kbelík - no vůbec všichni byli úžasní!).

Dokázali zázrak.

Z Havířova vyjíždí 10 lidí - ve Frýdlantu se poté k nám připojuje Irena z Valmezu - naše spřátelená duše (s nezbytnou valašskou slivovičkou - náš spřátelený mok...).

Již v buse se opět předvádí Roman - nastupuje korpulentní paní s kytarou - ihned ji pomáhá - a paní, zahrajte nám! No - i Roman ji nedokázal přemluvit, by hrábla do strun, ale je z toho v buse pozdvižení.

Z Frýdlantu - cesta do Malenovic. Ujímám se nákladu cementu, který hrdinsky přivezla v bágle Šárka - a mám toho fakt docela dost.

V Malenovicích - na  Borové koukáme jak puci - slavná hospoda zbourána! Místo ní postavený - už skoro jedno patro - no… uvidíme, co z toho vyleze.

Satinské vodopády - utajené  místo Zdeňkova posledního odpočinku.

Je to - no dle mého...

Na docela svižně prudkém svahu se opíráme do země, jak to jen jde, mícháme beton, klademe šutráky - je to - no nádherný pocit totální sounáležitosti. Každý dělá co může, podává kameny, podává vodu, vlaječka, vytahuji plechovku piva, Šárka přidává věneček, lampion... Dokonáno jest.

Vytahuje se slivka a tak poposedáváme kol mohyly - každý vyhodí nějaký příběh se Zdeňkem. Dokonalý happening. Smějeme se, na slzy není čas - já si myslím, že je tady s náma a směje se s náma a říká si – vy volové, copak vám to stojí za to, se tady trmácet!?

No, jak vidíš - stojí …

Pak - znovu na cestu.

Vedu desítku starou indiánskou stezkou. Na podzim není tak ostrá, ale přec jen…Když vycházím na magistrálu - a vidím pod sebou řetězec spolupoutníků držící se zuby nehty trávy, stromů, kamení - skoro po čtyřech, tak si říkám, jsem fakt magor - jednou ti to nevyjde...  Mám zejména strach o Zuzku, ale ta - no nejprve mě chce přetáhnout hůlkou, ale pak se smíchem - joj!

Další přesun po magistrále - výstup kotlem na Lysou, který obvykle dělám, jsem si nemohl dovolit a ani nechtěl - tedy na Ivančenu a poté přes Kykulku do Bystré a následný pobyt v kultovní hospodě U Toflů - je v pohodě.

Ovšem máme časový skluz, takže manšaft rozhoduje, pojedeme busem do Frýdlantu.

Místo večerního lampionového průvodu naostro - tedy zapalujeme lampióny přímo v hospodě. No - také origoš!

Drobná „pecka“ - bus jede do Pržna. Naštěstí - další spoj z Pržna odjíždí skoro ihned do Frýdlantu. Tam nastupuje do luhačovskýho busu devět statečných. Já zůstávám s Irenou, čekající skoro hoďku na přípoj na Valmez - nenechám ji přece samou. Pak po dalším časovým odstupu přijíždí vlak do Havířova přes Kunčice, kde se musí přesednout.

Jo - jenže usnu, a probouzím se na konečné v Ostravě na hlavním nádraží! To nemá chybu. Na černo tramvají - průkazku sebou samo nemám - na UAN - a no jsem doma jako na koni před půlnocí.

Cesta - fakt jako bájný Odysseus, navrátivší se z Troje…

(Na něj ovšem čekala jeho láskyplná manželka - na mě docela hrozný pohled mámy, kde jsem tak dlouho - a to jsem měl náskok více než devíti let před řeckým rekem...)

Celou dobu (z Ostravy do Havířova...)  ovšem myslím na jinou cestu...

Cestu - jako například dvě koleje - končící - tam někde v oblacích. Cestu - která nás všechny, dříve či později, čeká.

Dnes jsme kráčeli vedle sebe, v partě lidí, mající si navzájem co říci.

Věděli jsme kam jdeme, proč a pro koho. Team. Cesta - jako cíl… A říkám si - člověk prožije většinu života sám, sám se sebou, mnohdy se svými splíny, černými myšlenkami -možná i sic se opájející sám sebou skvělými úspěchy, které po pár dnech slehnou jako loňský sníh…

Dnešní doba - člověk je čím dál více sám a sám...(I přes mobilní telefony a internet…).

Přesto jsou okamžiky, kdy… Potkáte člověka, před kterým se nemusíte chránit brněním přetvářky a nic neříkajících frází. Řeč s ním je jako jarní teplý vítr.

Těch okamžiků, těch lidí- není moc. Proto, měli bysme si těch skutečně pár prchavých chvil vážit. Není dne ani hodiny - přes pojišťovací společnosti, přes léky na vše a pro vše - jsme strašně křehký nádoby, kteří velice rychle mohou odejít na cestu po kolejích, mířících k nebi…

Stejně, doufám, že i v nebi jsou cesty - koleje. A zase půjdu dál a dál - a v tom chaosu miliardy poutníků, zase jednou potkám Zdeňka, zalomíme palce, on vytáhne tu svou ředkvičku a mrkev - a  řekne: „Hele, nemáš pivko - to víš Bůh je abstinent a je to tady dost složitý…“

Jirka Hurta 11.11.2012