Strážovské vrchy, 5.5.2012 - zahájení Slovenského jara!

(Den, kdy s námi „cestovali andělé“…)

To, že se tento zájezd vůbec uskuteční, bylo docela na hraně. Je pondělí, a Bohouš má jen 15 účastníků. Uvažuje se o odvolání busu a náhradní pěší túře do Karviné. Pak přichází „zázrak“, hlásej se lidičky - a JEDE se! Bus sic není zdaleka plně obsazen, ale což - na prodělky jsme zvyklí...

(Když v pátek, večer před zájezdem lije - tak i já jsem poněkud rozladěn a - vůbec se teda netěším. Jenže - takhle je to vždy. V sobotu by se vám chtělo spinkat, zajít si do knihovny, pustit si telku - a tak vůbec - „hnipat“. Ale pak - Šárka se zadního sedadla na mě mává, Ivana rozesmátá od ucha k uchu - no jsem zase mezi svýma!!)

Joj, tentokrát nasazuje náš dvorní dopravce pan Bártek (který osobně řídí) komfortní bus - Mercedes! Čumíme jako puci, (zvyklí na Karosy). Jasně - jedeme do ciziny - a zájezd vede předseda! (Ten musí být vždy o krok vpřed!). Dokonce - snad po desetiletí - funguje mikrofon, takže Bohouš může vysvětlit svůj plán tak, že jej všichni slyší! Klasické rozdávání mapek a programu výletu, samozřejmě ve skvělém provedení. Počasí je kupodivu v Havířově super, leč v Čadci je klasická mlha - a počasí „hrozí“. Vzpomínáme na „šílený“ zájezd z minulého roku, který jsme právě z Čadce prošli jednu túru v dešti a „sračkách“…

Ale ne! U Žiliny se vyjasňuje - a vydrží to celý den! (Jak říkal předseda Bohouš, mám tak otlačená kolena z toho, jak jsem se celý týden modlil, by bylo hezky.)

Po skoro třech hodinách dorážíme do rázovité obce Zliechov (603 m n.m.) - východisko všech tří tras, které „šéf“ naplánoval. Bezvadný místo - hned naproti busu je obchod s potravinami, kde si dokupuji dva banány a plechovku „Smedného mnicha“, kterou mám v plánu vypít na počest Zdeňka (ten vždy na vrcholu plechovku piva vytáhl!) na Strážově (1213,3 m n.m.). Místní seděj před obchodem a nabízej mi skleničku borovičky (ačkoliv je 10 hodin, maj už docela dost „nakoupíno“) - což raději odmítám, vzhledem k očekávanému těžkému výstupu (kupodivu...). A o kousek dál ovšem skvost. Nádherný kostel! Nedá mi to a místní kostelnici, která zdes náhodně venku uklízí, prosím, ať nás pustí dovnitř. Tohle je prvý velký zážitek tohoto dne, který byl nabit tolika emocemi… Vnitřní výzdoba, mimo jiné křížová cesta - je prostě fantastická. Předseda fotí jako divý - takže možná pustí pár fotek na web! Při odchodu upouštím do kasičky jedno Euro, byť jich mám jen pět - ale jsem tak zvyklý z našeho evangelického kostela v Havířově.).

Lidi, tenhle kostel byl postaven v 13. století!

Následuje nejprve pozvolný výstup na vrchol Strážov, nádhernou krajinou (platí pro celý úsek cesty), který se ovšem posléze láme v „kolmicu“. Jako, je pravda, že jsem si podrobně neprostudoval výlet předem. Měl jsem za to, že to bude „odpočinková túra“ aneb, slova Strážcovské vrchy mě zněla jako „ladná nížina“ (netuším fakt proč!).(Poněkud jsem znejistěl, když mi Bohouš v busu kázal výškový profil, podobající se ženským prsům, ovšem jedno docela velký...) Ovšem - mělo mě být jasné, že pokud vede výlet předseda - tak v žádném případě se nejedná o „odpočinkovou túru“. (Ale, popravdě, co se týče náročnosti, měl i mnohem horší, až brutální, tentokrát se to dalo vydržet, byť jsme měli v nohách úterní rozlučku se Zdeňkem na Lysé hoře.).

Teda vrchol Strážov - toť pohádka pro turisty! Jako takový výhledy - to se málokdy vidí.

Úžas. Nelze odsud ani odejít… Trávíme tam, myslím si, nejvíce času, co jsme kdy trávili na jakémkoliv vrcholu, kochajíce se neuvěřitelným panoramatem.

Tím ovšem nasazujeme „časové manko“. Vlastně, já si vůbec neuvědomoval, jaká štreka nás ještě čeká. Zdálo se mi to být v pohodě. Nejvyšší vrchol zdolán - a nyní jen „samé plusy“.

No - další cesta - to byl docela záhul. Tvrdý sestup, a tady místem úplně po vertikále (upadává zdes i sám předseda a naše nová vedoucí Ivana, jo na stejném místě, holt, Ivana se od předsedy učí! - smajlík),

Pak ovšem i další menší výstupy - no a tak, typická hřebenovka, postupně se skládajíc dolů.

Máme to ovšem pestrý, Ivanin přítel Bohouš (nepléct s předsedou), využívá každý okamžik, by mužstvo vyštenkroval (medvěd… divoké prase… jdeme úplně blbě - a tak) - no je to takový „suchý anglický humor“, který zbožňuji!

Na závěr - brod! Normálně přes cestu teče potok (ale široký), byť mělký - je to voda! Je zajímavé, jak se k tomu kdo staví. Někdo to přeběhne s tím, že si nalije do bot (alespoň vyzkouším Gorotex! - jenže voda se nalije z vrchu...). Druzí jsou opatrnější - a vyzouvaj se a přebrodí se s botama přes rameno. Což je i můj případ. Teda, mám sebou sandály, vím, že dál jen asfalt, takže si zouvám pohorky - a nasazuji sandály. Čímž si umyji i nohy, které by jinak smrděly - a já byl vykázán z busu..

Poté už jen kilák po asfaltu (předseda jde bosky, přehozený boty přes rameno!) - a jsme v legendární obci Čičmany. Vskutku, dřevěnice, pokreslené (vápnem?) krásnými vzory - no je to hezký! A ještě hezčí, když docházíme ke knajpě, tak vidím svatbu. První myšlenka, sakra, bude zavřeno a pivko nedostanu... Ovšem… Když přicházím blíže - uviděl jsem nevěstu. Teda pánové, tak krásnou babu jsem ještě neviděl! (nechť ostatní ženský prominou..). (Ani na stránkách Blesku.).

Ty jo!

Leč žízeň je žízeň, těžce odtrhávám oči...- a tak putujeme o 200 metrů dál, kde hospůdka! Méně hezká (porovnávajíce s nevěstou), ale sympatická a řečná číšnice, nás zásobí pivkem (0,85 Euro) a – neskutečným „korbáčikem“, velikosti několika, za pouhých 1,28 Euro.

Oj - tohle je „Eden“.

Leč „šéf“ nás „žene“ do busu. Škoda - fakt bych zdes zůstal…(ovšem, neměl jsem už ani Euro, leda bych sbalil nějakou místní, ale to se mi fakt nemůže stát..).

Zpáteční cesta je obrovská šou!

Předseda plně nahrazuje na zadním sedadle Zdeňka, a jeho historky, o tom jak on - Mirek Dušín, jak říká Ivana... -  kdys v mládí kradl dřevo a slepice - tak to je unikát! Myslím, že překonal legendárního herce V.Menšíka! Zadní část busu se otřásá smíchem tak, že mám až strach nejen z toho, že spadnu pod sedadlo, ale že bus se musí rozpadnout (Ještě že máme Mercedes, Karosa by to fakt nedala!)! Do toho „přihazuje“ druhý Bohouš, přítel Ivany, a samo „držka nevymáchaná“ Ivana - no už dlouho jsem se tak nepobavil!

Mohu vystoupit „U popelnic“, ale jedu až k „výboru“. Je krásně, nejsem vůbec fyzicky unaven, jsem plný emocí - a nechce se mi jít domů. A tak brouzdám zpět Havířovem...

Tenhle zájezd byl fakt suprovní. (Vyhrožovali deštěm - ale pršet začalo až po odjezdu)

Jak řekla má máma (jinak těžká bezvěrkyně!): “Jeli s námi andělé“.

Slovenské jaro bude pokračovat. Tentokrát „musím“ nastoupit já - teda jakožto vedoucí.

Říkám si, budu to mít moc a moc těžký. Dosud Hanka, Ivana, Bohouš - nasadili vysokou laťku. Co nabídnu já, oproti jejich precizní organizaci - a skvělému počasí?

Změna je život... Určitě chaos! V tom jsem mistr! Ale doufám, že počasí vydrží (to je půlka úspěchu). Doufám… A poté - ono obligátní a již notoricky známe: “Krev, pot a slzy. Ale - vítězství!“

Jirka Hurta