Valašsko

/Valašská Bystřice - Vsacký Cáb - Dušná/

Na sobotu 16.4.2011 připravil náš předseda „sametovou“ rozcvičovací túru po zimní přestávce.

Jak trefně poznamenal v raním autobuse, po dokonalé instruktáži mužstva, při rozdávaní mapek, představení výškového profilu trasy a profesionálními odpověďmi na více či méně vyzývavé otázky /především se zadních sedadel - jak jinak.../:

 „ Loni jste mě po rozcvičovací túře /viz. záložka 2010-Veřovické vrchy-Výlet, na který nelze zapomenout/ málem sežrali. Nyní to bude pohodová akce“.

Jasně, že jsme mu to moc nevěřili. Zvláště, když ihned z autobusu jsme vyrazili prudce, ale skutečně prudce vzhůru, po červený značce na Ptáčnici.

Vskutku, když už se zdá, že nejhorší máme za sebou - kolabuje jedna z účastnic. No - kolabuje je silný slovo, prostě chvilková slabost... Po krátké poradě se rozhodujeme, že v doprovodu Pavla a mě sejde dolů k autobusu. Tak se i stane, paní se sice cítí již dobře - ale raději ať si odpočine a případně zkusí jít s druhou částí oddílu kratší trasu z Dušné na Vsacký Cáb.

Vydáváme se s Pavlem znovu na „zalamovák“. Je nádherný počasí, po deštivosněhovém „hnusném“ počasí uplynulého týdne fantazie a teplo. /Bohoušek to má v nebi dobrý! /.

V půlce kopce se svlíkám jen do trička a vyhrnuji rukávy - přesto ze mě teče pot. Nadávám si, že nemám kraťasy… Kráčíme docela rychle, takže se nám daří dostihnout zadní voj ještě před sedlem Pod Ptáčnicí. Tam zjišťujeme, že „přední voj“ zmizel – respektive nesprávně odbočil po žluté /kde se tam vzala není jasné, není ani v mapě.../. Čtyři „odbočkáři“ to poznali až u „rozhledny“, zavčas se vrátili - a machrovali, jaký byl pěkný rozhled...

Poté již lehkým hřebenem na chatu Vsacký Cáb.

Tak tady se musím zastavit a využít možnosti „novináře“ někoho osolit .

Chata to je velice pěkná. Krásná terasa, na který se okamžitě všichni uvelebíme, objednáváme si jídlo a pivo a opalující se, blaženě čekáme. No - a čekáme a čekáme. Já už mám „jazyk na vestě“, žízeň je veliká. Jdu se tedy podívat dovnitř - a žasnu. Nic se neděje. Starší paní čepuje pivo rychlostí „šneka“ při maratónu, servírka cosi počítá, a paní vedoucí -ta má jen starost, aby hlídala, zda si někdo na terase nevybalí svůj chleba či čaj z termosky…

Pravda, máme spousty času, ale tohle vypadá na celou věčnost!

Kdo si počká, ten se dočká. Po 15 minutách se začínají roznášet polívky, následně i piva - krom mé 10. Po půlhoďce se ozvu, servírka se mile usměje - já na vás zapomněla. No nic, stane se. Česnečka, byť studená, byla dobrá, zelňačka, říkal Roman - vynikající. Navíc, ceny velice slušné - za polívku, obrovská porce 29,-Kč, pivko 24,-Kč - po Špindlu příjemná změna/. Po pivku nálada skvělá - a slunce pálí jen, a slunce pálí jen…

Z Dušné přichází druhá skupina, dokonce i paní postižená slabostí - takže vše je v pořádku. Paráda! Člověku by se zde chtělo zůstat „navěky“. Leč musíme se zvednout.

Kol, již na zelených loukách, žlutá kola podbělu. Někteří se sehnou, nasbírat si něco kvítek na čaj, leč se ozve řev z chaty. Paní vedoucí: „ Nechte to být, tohle je soukromý pozemek. Tady je Krakonošovo!“

Ach jo - jdeme o kousek dál - a zase řev, také né...

Tak jdeme až “za roh“, z dohledu - a pár kvítků si nasbíráme.

Krakonošovo… spíš mi paní vedoucí připomíná Trautenberka v sukních!

Další cesta je oslavou jara, chůze, „přátelství v pohorách“, radosti ze života. Není vůbec kam spěchat, spousty času, každý si jde svým tempem, vytvářej se skupinky, není nutno „držet formaci“ – cíl je jasný, pořád po asfaltce do Dušné.

Já jdu s Ivanou, Šárkou, Romanem, Bohoušem a Bohouškem. Spousta času na „blbiny“-podpořené objevem roku -„slovenskou slivovicou“, kterou vytáhl Bohouš. Vzhledem k tomu, že Ivana s Bohouškem a Romanem, jsou nadšení fotografové, s ambicí vyhrát naší fotosoutěž o nejlepší fotku roku 2011/-viz náš web/ máme o zábavu postaráno. Vytváříme pro fotografy různé stylizované formace - při kterých málem Roman „zahynul“, když se pod ním zřítil pařez...

Debatujeme o fotografech.

„Romane, znal jsem pana Borovičku, uměleckýho fotografa z Valmezu. Začínal fotit hory - a skončil u aktů“, povídám.

Roman odvětil: “ Nu což, kopce jako kopce. Já začal v mládí u aktů - a skončil na horách..“ Bingo!

Cestu si prodlužujeme různýma odbočkami z asfaltky do přilehlých lesů, snažíc se nezabloudit /což se nám skoro povedlo.../, ale – cíl je tady.

Odjezd, loučení, placení busu /s Bohouškem ještě jdeme jarním Havířovem a hodnotíme zájezd/.

Co říci závěrem. Myslím, že za všechny účastníky tohoto velice povedeného zájezdu, můžu pochválit předsedu oddílu a – to sice zní jako z dob minulých, ale... - VYZDVIHNOUT jeho práci.

Vymyslel pěknou tůru, bezvadně ji připravil, „objednal počasí“ - a hlavně, když se přiznal, že skoro vůbec nespal, jelikož slavil narozeniny kamaráda do rána - tak klobouk dolů.

Příští výlet, který „odvelím“ já, to budu mít moc těžký, bych se mu vyrovnal. Pokusím se - takže nezapomeňte, 14.5. jedeme na Rabštejn.

Přijďte mě povzbudit!

Jirka Hurta