30.let odboru KČT Havířov

Hrčava, 8.10.2011

/Jak jsem se stal mírným  „skeptikem v mezích zákona“../

Mělo to být vyvrcholení této sezóny. V duchu jsem počítal se dvěma autobusy. Svatá prostoto!

Jenže - takový je už život. Vždy vymyslí nějakou „smyčku“.

První podraz byl v tom, že naše spřátelená organizace „Lavina“ z Těrlicka, měla svou akci (tuším, že výlet na jižní Moravu s návštěvou sklípku - to je těžká konkurence!)

A tak se ukázalo, že bez „Těrličáků“ - máme problém obsadit bus.

Rovněž počasí – no zkrátka, nemůže to vycházet donekonečna! Letos jsme měli docela štěstí - jen minimum deště. Bohužel - po nádherném „babím létě“ se zrovna v pátek zatáhla obloha. Nu což - turista musí být připraven na vše! (ale byla to škoda, stačily dva dny…).

Počet lidí v busu mně hodně zklamal, přestože jsem měl od Hanky průběžné informace, že se lid turistický zrovna nehrne. Přesto - pouhých 27 lidí na takto slavné výročí - to je docela ostuda…

Ale abych celý článek „neprudil“, zkusím se k tomu postavit čelem - a stručně popíši akci:

Bezproblémová cesta do Mostů, kde navštěvujeme „ze startovní čáry“ místní informační centrum v moc hezký dřevěnce. Mimo desítky tištěného materiálu, věnovanému rázovitému regionu „goralů“ je zděs i výstava fotografií - která mně dostala. Zejména černobílé fotografie (vždy mám slabost pro černobílou fotku, zdá se mi daleko, daleko více vypovídající - no jo, jsem „stará struktura“…) portrétů místních „goralů“ - dle mého super!

Je sic poměrně chladno, chvíli prší, chvíli mrholí, chvíli i „svítá“, ale pro výstup na hřeben k údivu všech volím pouze tričko s dlouhým rukávem (které si posléze zkracuji na krátký rukáv). Někdo mi říká, že je mu ze mě zima. Ale chlad vůbec necítím - ostatně tuto metodu jsem si vyzkoušel ve vyšších horách, například na Roháčích, kdy mezi vločkami sněhu jsem funěl v kraťasech a krátkým tričku - a bylo mi tak akurát!

No - cesta na Hrčavu je „notoricky“ známá. Vzhledem k „neviditelnosti“ - prostě pořád jdete, aniž se fyzicky zničíte. Je to skutečně sváteční túra, lemovaná dvěma hospodami… Na Gírové vystupuji na vrchol, ale fakt není nic vidět - jen panoramatická mapa... Tak přimhouřím oči - a sním.

Myslím, že na vrchol jsem vyšel sám, takže ostatní mají přede mnou slušný náskok. Ale není, kam spěchat. Je spousty času. Jdu tedy - co noha nohu mine. Do Hrčavy přesto docházím o hodinu dříve, než máme sraz na slavnostní gulášek… Mrholí - a tak zabočuji k „zastřené“ hospůdce na kraji vesnice. Jsem tam sám - dávám si pivko a čtyři korbáčiky. Venku mrholí, v krbu praská, sympatická blondýnka u pípy se nudí. A tak, já nesmělý chlapec, zahajuji hovor. A - světe div se, blondýnka se chytá a trávíme 45 minut v družném hovoru, kde se dozvídám mnoho o životě v Hrčavě „mimo světla kamer“! No - docela nerad ji opouštím (jak tu hospůdku s krbem, tak tu blondýnku - leč už matku tří dětí!!)…

Do „výroční“ hospůdky dorážím přesně ve 13 hodin (dle pokynů!) - tam už to vře! Nabíráme si gulášek - no jedna báseň! Je ho ovšem tolik, že ač dělám co dělám, sníst ho všechen nemohu. No - je nás zkrátka málo!

By jsme se z toho vzpamatovali - vyráží část na Trojmezí - tedy bod, kde se stýká hranice Polska, Česka, Slovenska. Procházka pomáhá - tlak v žaludku se mírní…

Odjez do Havířova vzhledem k počasí je brzký - ale, fakt nelze poručit větru a dešti!

Tož takhle vlastní popis této akce viděno „pragmaticky“ mýma očima.

Pro zajímavost přidávám „zamyšlení“, k výročí (to se sluší-ne?), které jsem si letmo napsal den předem, tedy v pátek. Takový provolání „K mým národům“ - tedy k „K našim turistům!“

Naschvál jej srovnejte s předchozími řádky!

Je strašně lehké psát o takových lidech, jako jste Vy.

Co výlet - to můj údiv.

Co výlet, píšeme dějiny.

Ne - tohle nezní nabubřele.

Každý člověk je originál - a není nikdy míň, než „superhvězdy“.

I „prostý člověk“ má srdce, touhy, je svůj.

Jasně - má i svý pochybnosti a bolesti.

Má pochybnosti sám o sobě, bojí se života i smrti, bojí se být sám, bojí se být s někým..

Jak moc znám ten pocit.

A pak večer pohlédne na hvězdnou oblohu. A - zachvěje se.

Tolik hvězd na TEMNÝ obloze (kde je její konec, kde začátek?).

A - náhle pocit všech tuláků, nemohu-li nahoru, půjdu kupředu!

      Ale jít sám je smutný.

No někdy se to dá, sem tam je dobrý jít sám - odpočinout si od „hluku“civilizace.

Ale jít s lidmi, kteří také ví, že cesta není cíl, že cílem je vlastní cesta - tak to je super.

Možná jsem romantik.

Ale když stojíš na kopci, zpocený, vyždímaný, koukáš dolů (pokud je co vidět) - není to krásný?!

Ten pocit, že jsem to ještě vyšel, byť mám 50-60-70-80 let, prostě jsem to ještě dal a byť na vrcholu nestojí dav reportérů a kameramanů - „jen“ pár kamarádů, a jeden vytáhne plaskačku, druhý pivko, třetí ředkvičky z domácí zahrádky - a všichni se smějí!

Ty jo - není to super?

Ten úsměv - ta radost!

A proto, pro ten úsměv (i pro úsměv „otců“ zakladatelů), budeme dál a dál brouzdat horama, kde sic nenajdeme zlato Apačů, (kéž by - to by nám pomohlo financovat naše zájezdy!!), ale “pouze“ možná uslyšíme „vzdálené zvony ze Santa Fé“...(Kdo nezná film Vinnetů - poslední výstřel - ať to neřeší...).

30. let je mladý - krásný věk !

Budeme se těšit na další výročí!

Jirka Hurta