Třetí cyklovýlet KČT Havířov
Poodří
/Jak jsem se stal cyklofanatikem.../
Zajisté jste si přečetli mou prvou repo z druhého cyklovýletu KČT do Komorní Lhotky.
Nemohli jste si nevšimnout, jak jsem se vyjadřoval skepticky k „zálibě“ zvané kolo.
Ano přátelé - člověk by neměl říkat nikdy! Již tolikrát jsem se o tom v životě přesvědčil. Konec konců, bylo by to strašně nudné a fádní, by jsme se každý „zakopal“ a tvrdě stál za svým názorem či „stihomamem“ na věky věků. Nikdy není pozdě změnit názor a zkusit něco nového!
Cyklovýlet komorní Lhotka totiž ve mně „nastartoval“ neobvyklý pud. Pud člověka - řítící se někam - jest jedno kam, po silnici, prašné cestě, úzké stopě na louce či lesní cestičce s tím, že vítr jej ovívá a horizont je nekonečný…
Zásadní ovšem bylo, že jsem pochopil, že hodně (když už mám pár křížků) dělá technika. Aneb -jestliže zvládnu zavčas přehazovat, jestliže pod kopcem nenahazuji nejtěžší převod a na rovince nejlehčí - je to vlastně brnkačka! A mý nohy - sloupy - a dech již čtyři roky neznajíc cigáro - dokážou roztočit kolo tak, že je to vlastně brnkačka!
Ihned po návratu z minulého cyklovýletu jsem si zakoupil cyklomapu okolí Ostravy - a začal vyrážet po cyklostezkách! Navíc jsem zjistil, že je to podstatně levnější, než platit busy a vlaky, což se mi před výplatou velice hodilo...
Bych to zkrátil - stal se ze mně pro zbytek léta „cyklofanatik“. No - neříkám, že navždy, ale semínko zaseto a již nepohlížím na cyklistiku jako na ztrátu času. Je to příjemný doplněk pěší turistiky !
Bych se vrátil k vlastnímu výletu.
Poodří je moje oblíbené místo. Tedy bydlel jsem na Pískových dolech v Zábřehu (než jsem byl nucen potupně opustit byt nedaleko Odry, kde jsem často u plynoucí vody meditoval, s kufrem a soudním výměrem na placení alimentů... holt takový už je život...). K Odře bylo kousek - a se synem, když ještě byl navíc ochoten sednout s tátou na kolo, jsme podnikali „spanilé výlety“. A nebylo to vůbec špatné. Jednak je to rovinka - jednak se jedná o moc hezkou přírodu - kousek od „betonové džungle“.
Nuže, bych pokročil dále. Tentokrát jsme spojili kolo s vlakem. Sraz na vlakovém nádru Havířov, zakoupení lístku do Svinova - a plán odjet „kolmo“ do Suchdolu a poté vlakem zase zpět.
V Havířově jsme byli - no tři. Bohoušek, Ivana a já. Bohoušek celých deset dnů bojoval s těžkým nachlazením, trochu pokašlával - ale nemůže trhat partu! Tomu říkám přístup!
Cesta vlakem je srandovní - máme potíže scházet podchody na nádražích, máme problémy vůbec kola „zaparkovat“ ve vagóně. Ale - to jsou drobný věci!
Ve Svinově nás čeká Květka - a můj kamarád, skoro profesionální cyklofanatik - Jarda. Ten nás vyvádí z nádru na cyklostezku podél Odry různýma zkratkami. V pohodě - jen jedno zajímavý místo a menší šou. Při přejezdu přes hlavní trať Ivaně se zapletl elastický špagát do přehazovačky. Jala se jej vyprošťovat přímo pod železničníma závorama! „Já bych to nedělal - zkusme trošku poodjet“, navrhl Jarda. A jen jsme poodjeli, tak signál - a závory šli prudce dolů. Být tam chvíli dýl - tak se asi nasmějem...
Cesta je super, je poměrně brzo, davy cykloturistů z přilehlých věžákových get ještě spí, počasí ideální, nálada suprovní. Skutečně v naprostý pohodě dojíždíme do Jistebníku. Tam - první občerstvení. U Matěje usedáme a dáváme si – no co asi? Jarda poutavě vykládá svý nedávný zážitky z cyklovýletu ve Slovinsku - a přidává i zážitky z jiných cyklodovolených. Poté nás ovšem opouští, svou misi vykonal - a odpoledne má na starost doprovázet na kole svou ženu.
Přes Petřvaldík pádíme na Studénku. Pořád málo lidí, slunce „připaluje“ - ale je to v pohodě. Za Studénkou volím místo značené „cykloasfaltky“ úzkou stezku podél Odry. A hlavně, světe div se, místy dosti podmáčenou. Největší „radost“ z toho má Ivana. Když zastavujeme v kouzelné hospůdce u rybníka „beze jména“( Nazvali jsme ji „U kapra“ - jelikož si tam skutečně Bohoušek s Ivanou kapra dávají), Ivanka skoro „pláče“, jak má nožky od bláta a kolo obalené hnědou hmotou... Nožky si v místním WC umyje - nad kolem „pláče“ až do Havířova…Zbytek výpravy problém neřeší - asi jsme od přírody větší prasata...
Zámeček v Bartošovicích s přilehlým parkem s nádherným platanem (největší v republice) - velice příjemně překvapil. Bereme útokem místní informační centrum v druhém patře zámku. Příjemná mladá holčina klopí zrak, když předseda Bohouš BARTOŠ se táže, zda jakožto rodinný příslušník (Bartošovice...), má právo na slevu na pohledy (bohužel si zapomněl starou rodinou památku - pečetní prsten - takže mu nebylo vyhověno..).
Další zastávka - opět zámek, tentokrát v Kuníně. Rovněž nemá chybu - k zámku přiléhá pěkný parčík, zajímavé je spojení zámek - kaple „venkovním krytým mostem“.
Je zvláštní, že i na tomto zámku (jakožto v Bartošovicích), probíhá svatba. Nevěsta se ženichem pobíhala po parčíku s fotografem - a novomanželé předváděli „zamilované pohledy“. Bylo to hezké - leč - my rozvedení víme své. Ivana to zhodnotila: „Až se budou za pár let hádat o barák - to bude jiný kafé!“ A začali jsme se spolu smát. No - nebuďme až tak cyničtí a nepřející, možná jim to vyjde…(ale zkušenosti jsou zkušenosti!)
Do Suchdolu dorážíme na chlup. Jen tak tak stíháme zakoupit lupeny a naházet kola do vlaku. Bylo to vypočítáno na minutu. Můj návrh, vystoupit ve Svinově a „projet si“ trasu podél Odry do Děhylova - je spontánně zavrhnut. Holky toho maj dost. V Havířově se loučíme s Ivanou (úplně v duchu slzím, když vidím, jak vnitřně trpí, nakládajíc špinavý kolo do kufru svýho čisťoučkého bavoráku - ale říkám si, snad to přežije!) - a s Bohouškem doprovázíme Květku do Těrlic.Volím nejkratší trasu - svištíme co to dá. Květka je ráda, že opět posunula svůj cyklovýkon o kus dál (oproti prvnímu výletu říká, že se cítí fyzicky daleko lépe!) a zve nás na posezení na zahradě. Malý občerstvení - kecání o kočce, rodinné historie jejich rodu - a vůbec - čas běží a je tu najednou večer. Naskakujeme na kola a valíme to co to dá s Bohouškem zpět do Havířova. U Merkuru se loučíme - a já na dotaz, kolik jsme ujeli slyším – 78 km ! No vida - zase oddílový rekord!