24.9-25.9.2011

Pulčínské skály

(„Všichni mi lhali, všichni mi lhali,

blázna si ze mě dělali,

muži mi lhali, ženy mi lhaly,

jo - ženy,

ty lhaly mi nejvíce.“

František Gellner - Radosti života)

Tohle jest hořkosladká reportáž.

Tohle je výlet do trempského ráje. Do kraje kde žil Josef Valčík - jeden z hlavních účastníků atentátu na Heydricha. Trempové - „zalomený palce“ znamenajíc víc než deset SMS a dvacet mejlů… Doba, která už dávno minula. Čím větší technika, čím větší dostupnost- tím více výmluv. Kdys se řeklo v neděli: “Tak za týden“- a všichni tam byli. Dnes se vše plánuje týdny dopředu, PC sviští, mobilní operátoři si mnou ruce - a stejně nepřijde nikdo. Je mi z toho smutno - moc smutno (a zvažuji ukončení činnosti coby vedoucí zájezdu - ať si to zkusí jiní..).

Tragické jsou zejména „sliby“ žen - ale nejen z historického hlediska se není čemu divit. Ženy myslí trošku jinak - a - nechci být vulgární…

Tedy raději k vlastní akci:

Na nádru se scházíme ve „vysokém“ počtu tří lidí. Skutečně lidí  - tedy muži. Bohouš, já, a Zdeněk. Tři mušketýři. Vůbec netuším, jaký problém má Bohouš - kdybych to věděl, jdu do nádražní hospody - a nikam se nejede…

Na nádru jsou rovněž stovky lidí - mířící na dny NATO…Mnozí mlaďoši jsou již pod obraz Boží - odmítáme jim půjčit otvírák na otevření další kuželky. Naštěstí ve Svinově jedou jiným vlakem na Studénku  (dal bych jim kvér - a dva roky k tomu - myslím, že by je přestala vojna bavit), my už v pohodě přes Hranice (druhý přestup), do Vsetína (třetí přestup) do Horní Lidče. V obchodě kupujeme strategické zápalky a míříme na Lačnovské skály - prvý to bod “ Putování“. Poněkud „nuda“ po asfaltce - ale naštěstí zdes není Roman… Poté ovšem přístřešek - a „trempský ráj to na pohled“ začíná. Stoupáme. Až ke skalám - v nádherným počasí indiánského léta. Ve skalách plno mlaďochů - a mladušin.Jak ogaři (místní), tak Slováci! Je krásné se přenést o desítky let dozadu, kdy i já se pokoušel slézt skály… Ogar v červeném, mezi tím, co turisticky slezeme okolí, 2x vyleze „kolmicu“- bez lana, bez zajištění. Ale je vidět že umí.

My pádíme dál - na „Čertovky“. Moc hezká, nenáročná cesta s výhledy na Vizovické vrchy. “Dobrá práce“!

Ubytování v motorestu je rutinní - hlásím se o jeden třílužák, ten druhý objednaný, raději zapřu.

Venku je folklórní fesťák - koukáme s očima navrch hlavy. Zejména břišní tance v podání děvčic jsou velice zajímavý… Ale, mým cílem je proslavená trempská hospoda v Pulčíně. Nemíním (s ženskýma…) tratit čas! Zdeněk zůstává, Bohouš se rozhoduje mně doprovodit. Je pozdní odpoledne, před náma 4,5 km nahoru a stejně dolů. Je jasné, že zpět jdeme za tmy. Mám s sebou čelovku - modlím se, aby fungovala. Bohouš tentokrát nemá nic - ani lékarničku…

Jdeme svižně, ještě před západem slunce jsme na místě. Posílám Bohouše pro pivko, já zatím ohřívám „nesmrtelné“ trienčanské fazule - skvělá večeře! Je to skutečně „doják“- jako v dobách zašlý trempský slávy… Romantika jako cyp!

Slunce zapadá, konzerva snězená - vcházíme dovnitř.

Oněměl jsem. Bych vstoupil do 30. až 80. let minulého století! Nikdy jsem neseděl v tak nádherný putice! To se nedá popsat - to se musí zažít..

Howg!

Cesta zpět je síla. Hvězdy nádherně září - ale jinak tma jak v pytli. Má čelovka velice spoře osvětluje jakž-takž okolí. Ale fakt jakž-takž…Navíc, na nohou mám sandále - bezva obuv pro noční sestupu dolů! Docela zajímavých 4,5 km cesty…

Zdeněk už chrápe, Bohouš se sesune do postele - já jdu ještě do báru…

Druhý den vyrážíme naostro do Pulčínských skal. Spěcháme - důvod je docela smutný - viz dále. Přesto, když narážíme na skály a drápeme se vzhůru, na chvíli zapomínáme na všechny starosti. Je to nádhera. Jak výstup, tak pohledy dolů.

Nirvána.

Spěcháme…

Nuže, musím to říci. Táta od Bohouše je dlouhodobě vážně nemocný a jeho zdravotní stav se o víkendu zhoršuje.Volá každou chvilku mamince, jak to vypadá. Na rozcestí, kde se máme rozhodnout, zda volit delší, ale hezčí trasu, nebo horší po asfaltce ale kratší, když mluví se sestrou - tak pláče..Poprvé slyším předsedu plakat..Vytáčím číslo na kámoše, ať mi zjistí nejrychlejší spoj na internetu…Mažeme dolů - nepamatuji si, kdy bych ušel 7,5 km za hodinu a kousek - a to ještě s poměrně těžkým báglem. Zdeněk - jak říkal, místy jsem to už chtěl zabalit..

Paradox je ovšem v tom, že ve Vsetíně „sedíme“ víc než půlhoďku. Alespoň si na náměstí, vedle finančáku, ohříváme polívku. Jinak klasika - i ve Vsetíně je v neděli v centru „mrtvo“.

Dále to jede jak po drátkách - přeci jen, ohnivý oř není tak špatný!

V Havířově rozlučková borovička v bufetu - Zdeněk pádí na bus na Těrlice, Bohouš na místku - a já jdu pěšky k Merkuru..

A přemýšlím o oněch dvou dnech, přemýšlím o lidským životě, kamarádství a zradě, o „fuck off“ a o tom, že řečeno s Wabi Daňkem: „Ten uhlík, to je jistota, že ze všedních dnů člověk nezmagoří…“.

Jirka Hurta