Týden po VŘSR - podruhé

/12.11.2011 Visalaje-Bílý Kříž-Doroťanka a zpět/

Jak již jsem psal v loňské reportáži (viz „Zabijačka“ - záložka reportáže 2010) a v letošní upoutávce na aktuálně, i letos jsme se rozhodli „oslavit“, tentokrát již 94.výročí VŘSR, lampiónovým průvodem, na horách, jak se ostatně na turisty sluší.

Celá tato recesní akce je svým způsobem sonda do života lidí doby popřevratové. Jak se budou chovat, když nás uvidí na horské cestičce s rožnutými lampióny (pravda, není to tradiční podvečer, takže efekt plápolajících svíček je diskutabilní - ale což!), zpívající ruské písně? Naštvou se a dají nám do budky? Přidají se? Budou se smát anebo nám spílat? Kdo ví - ale jdeme do toho!

Jako loni -7 statečných!

Číslovka sedm (na úvod trochu numer) je mimochodem dosti osudová - ve všech dobách má jakýsi skrytý, byť nejasný význam. Namátkou - Sedm hladových let, Sedm statečných - a to nejen známý western, který byl mimochodem natočen o pár let později než „předloha“ Sedm samurajů, Sedm statečných - 25.srpna 1968 na Rudém náměstí protestovala proti vpádu vojsk Varšavské smlouvy „hrstka“ ruských intelektuálů, Sedm divů světa…samotná VŘSR se uskutečnila 7.listopadu  – roku 1917…

Úvod akce je impozantní. Po výstupu z busu na Visalajích, u známe hospůdky „U Evžena“, Ivana, naše webmajsterka, shromažďuje naší skupinu (čímž mi nedává jednak možnost běžet na záchod - ale i dát si tradiční pivko.) a - vytahuje z báglu „plastové skleničky“, které svým tvarem a materiálem poněkud připomínají „oblíbené“ skleničky, které každý od dětství zná od doktora, když má po ránu, na lačno - předvést svou moč. Byť je ve stínu poměrně zima, orosí se mi čelo. Což o to, nejsem až tak útlocitný, ale takhle veřejně předávat moč. Ale ne, naštěstí Ivana vytahuje šampáňo (klasický k dnešní výpravě - russkoje“ a jednohubky no - taky mohla přivést kaviár…ale kuš, Jirko!). Oslavuje s námi absolvování zkoušek na průvodce KČT, který složila v minulém víkendu!

Tož blahopřejeme, paní vedůcí!!

Děláme společnou foto, hledáme kdo zmáčkne spoušť - a zde se opět vyznamenává náš VIP člen Roman! Si říkám, vzpomínáte si na „Cirkus Humberto“- onen slavný seriál? Na hraběte, kterého hrál Abrhám? Jako důstojník se chtěl zastřelit - ale „cirkusáci“ jej zachránili a dali mu nový smysl života. A on - za odměnu, díky svému šarmu (a titulu), jezdil coby takový „manager“ tý doby - by zajišťoval ve městech u radních pro cirkus nejlepší „place“ v nejlepších termínech. Roman je takový náš manager - tedy „ve snaze“, přijímat nový členy! Nejde jen o to, zmáčknout spoušť foťáku, ale je to i skvělá příležitost k seznámení se - a k náboru do našeho klubu! Pravda - jeho zájem je soustředěn především (vlastně jen!) na osoby ženského pohlaví - ale což! No - teda ještě žádnou novou členku nepřivedl - ale ..!

Počasí je skutečně super, byť dole ve stínu se zdá, že je zima, cítím se skvěle a jdu do „výstupu“ na Bílý kříž v krátkým rukávu. Možná tím šokuji - ale není to mým účelem. Skutečně se cítím skvěle, cítím ranní slunce, cítím horský vzduch všemi póry těla, bez hradby „umělých“ materiálů. Anebo je to tím šampáněm? Anebo se mý tělo připravuje na doby zlý? (Když každý ráno chodím k autobusáku a ráno je fakt už kosa, tak vidím, jak tam přespávaj „bezďáci“. Tohle je fakt tvrdý, nechápu, jak mohou zimu přežít. A můj mozek možná vysílá varovný signál - takhle může skončit každý, i ty, jde to dneska velice rychle... A tak se snaží tělo přizpůsobit! - filozofická vložka).

Na Sulově pravidelná zastávka, bohužel horská zabijačka bude až v sobotu 19.11.2011 (nenechejte si to ujít - je to fakt zážitek!). Svatomartinskou husu rovněž nikde v nabídce nevidíme (ale je brzo ráno - lufťáci z Gruně a autovýletnci z Visalají přicházej většinou až k poledni, až se náležitě prospí). Jsme vlastně na chatě sami.

Takže klasická česnečka. (V duchu si říkám, že jsem měl raději navařit boršč, bylo by to „klasické“ a vynést ho nahoru a ohřát v ešusu ... no námět na příště!).

„Ženu“ skupinku na Doroťanku. Marně. Manšaft se rozhodl, že se jedná skutečně jen o procházku. Na Doroťance, se ještě snažím přimět je k nějakému výkonu a k pokračování na Konečnou - leč jsem rázně umlčen! No, po pravdě jsem netušil, že jsou v tak bídném fyzickém stavu, jak se mi snažili vylíčit před hospůdkou - dostal jsem až strach, že na zpáteční cestě budeme muset použít služeb Horské služby…(Naštěstí po rekonvalescenci v hospůdce jsou naprosto v pořádku!)

Kapituloval jsem!

(A vzpomněl jsem si na slova mý 72-leté mámy, poloviční invalidky: “My s holkama jezdíme na hory SI POSEDĚT ?!“).

Ale jo - je nádherný počasí, nezvyklé výhledy - je prostě neskutečný podzimní den! Paráda! Vybalujeme lampióny, a kráčíme svižně zpět. Jakmile jde někdo proti nám, spustíme - no nejčastěji Katušu. Lidi jsou překvapení, někteří ihned pochopí a přidávaj se, jiní vyděšeně zíraj. No - hlavně, že do budky jsme nedostali, ani po nás nebylo házeno kameny!

Druhý ročník happeningu na Visalajích opět přinesl nevšední zážitky - a ukázal svou životaschopnost i do dalších let!

Jirka Hurta

13.11.2011