Havířov-Komorní Lhotka, druhý cyklovýlet KČT

 / ALE TEĎ SE NA TO DOOPRAVDY  VYFLÁKNU.. Nedokázal jsem to, šlapal jsem nějakou setrvačností dál. Před Plzní v táhlém stoupáku stála jedna známá házenkářka, a jak jsem se pomalu plazil kolem ní, vmetla mi do tvář

„Ty srabe!“

Kdyby to nebyla ženská, tak bych slezl s kola a dal ji facku. Takhle jsem jen sklopil hlavu a šlapal dál. Copak ona ví o tom, jak jsem při etapách v Africe za šílenýho vedra nemohl vydat z rozprýskanejch rtů ani hlásku. Ví, co je to, když celý manšaft spí na břiše, protože má zadky rozbité do krve?…

Úryvek z povídky Oty Pavla „Když ti to nejde“ o legendárním cyklistovi Janu Veselém /.

Tak se vzpomínkou na tuto povídku jsem se ráno v sobotu probudil.

Mokrý potem…

Můj vztah k cyklistice - ostatně jako ke všemu, co má kola, je mírně řečeno nenadšený..

Bohužel, celý život mně obklopují cyklističtí fanatici, kteří si myslí, jak budu štěstím bez sebe, když uvidím svět z cyklokola. A já jsem bohužel velice měkký - a jsem rád, když oni jsou rádi. Takže ještě na výšce mi bylo sestrojeno kolo závodní, zvané „galuskáč“- a já byl nucen absolvovat „šílený výjezdy s šílenýma lidma“ do staršlivých /pro mě/ dálek.

Když jsem poté galuskáč prodal - spadl mi kámen ze srdce. Ovšem - ne na dlouho. Po revoluci začala éra „horáků“- a chtíc nectíc - i já byl nucen sem tam vyject /na půjčeném kole/. Poté - pod tlakem okolí /jen skutečně silný člověk si stojí na svým celý život - ti ostatní, mezi něž patřím i já, se pořád někomu a něčemu přizpůsobují/ - dokonce dobrovolně si koupil kolo - zvané crossové…Po ročním intermezu jsem zjistil, že to fakt není pro mě - a kolo s radostí „zakonzervoval“. Ovšem přišlo plánování výletů KČT na rok 2011 - a další z celé řady cyklofanatiků, který jsem za svůj dlouhý život poznal, předseda Bohoušek, podporovaný Ivanou a Šárkou, s nadšením rozhodli - dáme do programu na prázdniny cyklovýlety!

Zatmělo se mi před očima - jelikož jsem tušil, co bude následovat..

První výlet jsem ještě ustál s tím, že mám Colours, na další jsem již neměl omluvenku..

Výjezd v 8.hodin od Merkuru - což mám „za rohem“. Takže v 7.45 jsem sestoupil do garáže, shledaje, že mám vyfouklé gumy, začal jsem zděšeně hledat pumpičku - povedlo se. Otřít letitý prach, na to už nezbyl čas.

Na sraz nás dojelo šest /sedmá Květa se připojila v Těrlicích. Bohoušek, Roman, Šárka s manželem Jirkou, Ivana a já. Nemusím připomínat, že všichni kromě mně, nastoupili s vybavením jezdců Astany, pestrobarevný trika /zejména Ivana působila jako jezdec s profesionální smlouvou, odskočiv si zde ze soustředění na příští Giro../, vypolstrovaný gaťata a trika z vesmírných materiálů, splňující každé přání, který si cyklista vysní - jsou dle podmínek teplé, příjemně chladí, vodotěsné, prodyšné, větruvzdorné, páduodolné... Docela ve mně hrklo /já jen v bavlněném triku tři roky starém a kraťasech ze slevy…/ a přemýšlel, že to co nejdřív otočím… Jedině co mně „potěšilo“, že krom Bohouška měli všichni „horáky“, což se ukázalo jako velká výhoda v můj prospěch ... /to rozvedu dále/.

První kilometry byly strašné. /Jak trefně poznamenal Roman – zpomalme - máme tady turistu - ne cyklistu!/ Nejenže jsem se seznamoval s přehazovačkou a pod kopci „podřazoval“, což mělo za následek, že se mi nedařilo nic vyjíždět - a naopak mi padal řetěz, když jsem násilím rval “převodovku“. No trapný. To, že jsem funěl byla jasná věc. No - první hoďku jsem použil, nejen v duchu - pár ostrých slov na téma cyklistika. Rovněž mi bylo záhadou, proč jedeme do Komorní Lhotky - mírně řečeno - velkým obloukem. Ovšem Bohoušek to mněl vskutku vymakané a měl pravdu - jeli jsme cyklostezkou víceméně mimo hlavní silniční tahy. První větší zastávka byla v Koňakově - u prodejny potravin. S Romanem jsme si dali kuželku - a já ožil!

/Vzpomněl jsem si na úryvek z citované povídky Oty Pavla o Vlastovi Růžičkovi, o němž bylo známo, že jezdil etapy - a vyhrával jednu za druhou - na rum: “Co ten uměl vůli ze sebe, bez pořádnýho tréningu vyždímat, to nedokázal nikdo. Držel se v peletonu jako klíště a pak to všem nandal. On pil v etapě dokonce jednou i francovku a do jedné z láhví si míchal koňak s citrony.. Vlasta začal pít vždy až pár kilometrů před cílem, a to ho tak povzbudilo  -pak jel jako vrtule, nikoho a ničeho se nebál./.

No - nebylo to jen tou desítkou. Začal jsem si s kolem rozumět a vzhledem k charakteru výletu - jelo se pořád po asfaltu s ne moc velkými stoupáními - se ukázala převaha crossového kola nad horáky. Tenčí gumy, větší kola - vynakládal jsem daleko míň sil, než ostatní. Samozřejmě, kdybychom jeli „horskou etapu“, jsem ztracen. Ale nejeli /koneckonců, jak při prodeji kola prodavač trefně poznamenal, jak na Vás koukám, žádný mladík, a to břicho - vy se určitě nebudete řítit po svazích hor - na ty vaše výlety po zpevněných cestách máte ideální kolo - sem tam můžete zaject i do trávy - je poněkud sportovnější../.

Rovněž, vzpomněl jsem si na svůj závodní galuskáč z dob raného mlád í - tam každý šlápnutí vás doslova odhodilo o kus dál - ovšem, za cenu  malý stabilit na úzkých gumách - každý“ vítr“, každá nerovnost, každé zaváhání způsobilo, že jste byl v příkopě. Kolikrát jsem se  sbíral, ani nelze říci - a následovalo zalepení šrámů - a vycentrování kol .. ./nějaké přilby byly chimérou - i Tour de France jezdili jezdci v šiltovkách - přesto jsme přežili../. V rámci tréningu jsem byl ovšem nucen k trasám, jako Ostrava - Hošťálkovický vysílač - Hlučín - a šílený kopec z Děhylova na Porubu. Přijížděl jsem, galuskáč - negaluskáč - polomrtvý. A tady jsem zřejmě ztratil svůj „kladný vztah“ ke kolům… 

Stojíc před prodejnou, napadla Květu myšlenka, podívat se na cca 1 km vzdálenou louku se sochami. No - nejdřív jsem brblal, vraceli jsme se cca 1 km zpět - leč stálo to za to.  /Oficiálně se místo nazývá Těrlicko - Hradiště, ale je to v podstatě v Koňakově/.

Nádherná, zelená,  krásně posečená louka, ze které vystupují kamenné kvádry - tedy pardon, sochy /no těžce moderní umění, sochaři minulosti by sic možná nevěřícně zírali- ale tak už to bývá, od Michalangela jsme ušli velký krok kupředu - nejen v umění…./.

Hezký „panorama“. Bylo to - vskutku mystické místo! Všem doporučuji.

Poté jsem nasadil k trháku. Jelo se v podstatě po rovince a nedělalo mi problém, i na nejtěžší převod, stupňovat rychlost. Cesta byla víceméně jasná -dobře značená. No - přesto jsem se částečně ztratil - ale po telefonické domluvě s Bohouškem, jsme si dali sraz v Komorní Lhotce na náměstí..Inu - na ukazateli bylo 7 km - přesto se mi zdálo, že jedu snad dvakrát tolik! Několikrát jsem se ptal místních zda jedu správně..

Ale jo - a naše skupina se opět spojila. K naší velké radosti - zejména té části „dětinské“, se v Komorní Lhotce konal jarmark. Roman s nadšením objevil atrakci zvanou střelba z kuše na terč. Překvapivě se mu podařilo trefit terč o velikosti „malého slona“  2x – což se Květě nepovedlo ani jednou, byť všechny tři šipky mířily do stejného bodu - škoda, že v ochranném pásu za terčem…Poté Roman ukecal místního kolotočáře - a osadil naše ženy, jakožto čarodějnice - na kolotoč pro děti. Byla to šou - i pro přítomné děti - myslím dobrá, nevšední reklama KČT Havířov.

Odskočili jsme si k místní vyhlášené finské sauně - pouze na svačinku ve formě vyhlášeného chleba s tvarohem, posypaném křenem. Vzhledem ke svatbě ve vedlejším objektu bylinných lázní jsme s obědem počkali do neméně vyhlášené hospůdky U Koníčka na cestě zpět ve Vojkovicích.

Držková polívka byla /prý/ skvělá , světlé pivo zvané Ryzák poněkud sladké, naopak černé, zvané Vraník - překvapivě hořké. Z hospůdky voláme Ireně, bydlící v Těrlicích, která se ze zdravotních důvodů akce nemohla zúčastnit, že ji navštívíme. Domluveno jest - a míříme dále k Žermanické přehradě. Po chvíli začínám cítit tlaky v krajině břišní - a na nejtěžší převod /naštěstí rovinka a sjezdy/ to rvu co to dá… Konečně Cyklobar Lučina“- odhazuji kolo, ponechajíc ho svému osudu a peláším na WC. Bylo to o  chlup! (náhradní trenýrky jsem neměl..) Ivana s Bohouškem a Romanem přijíždí později, jelikož trhali luční kytici pro Irenu. Při čemž Šárka s Květou a Jirkou „sjeli“ směrem na Soběšky - domlouváme se, že se sejdeme u Ireny. No - možná, že jsem sjel já - ale skupina „luční kvítí“ mně musela hlídat a jet víceméně v mých stopách. Vezl jsem totiž druhý dárek pro Irenu - 1,5 litrovou láhev „Grošáka“ od hospody U Koníčka. A měli oprávněnou starost, že dar nedovezu na místo určení - no možná jo, ale mohla by být poněkud prázdnější…

K Ireně poté dojíždíme bez problému. Ta nám připravuje pohoštění - super ovocnou mísu s kousky melounu, švestek, jablek, banánu - no paráda. Když přichází další „Těrličák“ Zdeněk s láhví pálenky - nemá to chybu!

Dokonce i mě se začíná tato cykloturistika - v dnešním podání 21. století - líbit…

Jirka Hurta

Sobota 30.7.2011