Poslední jarní den v Roháčích

20.6.2015

Trasa B: kolem Roháčských ples a vodopádu

Souhlasil jsem, že budu pomocný vedoucí a povedu skupinu „procházkářů“, kteří nechtějí stoupat na sedla a vrcholy.  Na parkovišti určujeme směr a vyrážíme.  Do rozcestníku Adamcul‘a se držíme pohromadě. Odtud již začínáme stoupat lesem k vodopádům a skupina se po chvíli trhá na zdatnější a výletníky. S první skupinkou  dorazím  k velkému vodopádu, po jeho zhlédnutí nechávám skupinu pokračovat dále a zůstávám čekat na ostatní.

Po asi 20 minutách přicházejí postupně další, které navádím k vodopádům. Ke slovu přicházejí také moje lékárničky, když řešíme drobné odřeniny, puchýře na patách, bolesti svalů a také podivné stavy. Každý z postižených dostal to, co mu v dané chvíli pomohlo.

Najednou se objevuje Hanka, která v doprovodu Pavla dorazila k vodopádům a rozhoduje se pokračovat dále. Po domluvě jim přenechávám tuto zadní skupinku a vydávám se stíhat přední voj. Ten se mi daří dostihnout na křižovatce stezek s lavičkami, kde nabírají sil, před posledním stoupáním k plesům. Toto stoupání je ovšem dost prudké (na krátké vzdálenosti dosti velké převýšení). Nechávám je, aby pomalu již stoupali, a já zatím svačím a vedu rozhovor se staršími manželi z Olomouce.  Konečně i já se vydávám na serpentiny vedoucí prudkým srázem a postupně dotahuji jednotlivé členy a povzbuzuji je, aby vydrželi už jen kousek, že pleso je již za hranou kopce.

Těsně před vrškem nám obloha udělala nádherné divadlo, velice rychle změnila svou sluneční tvář na téměř černou, ale místo deště se spustily malé krupičky, které po chvilce udělaly bílou pokrývku. V tomto momentě zvyšuji tempo, abych byl již na vrchu a mohl čelit změně. Zde nacházím moje nejzdatnější, kteří se začínají  přioblékat. I já hledám teplejší svršky a rukavice, domlouvám se s ostatníma, aby pokračovali níže k dalším plesům a hledali si závětří. Zůstávám, abych počkal na členy, kteří míří teprve sem vzhůru, zahřívám se teplým čajem a svačinkou. Konečně jsme všichni nahoře, malé odpočinutí a začínáme sestupovat k dalším plesům. Radím, aby sestupovali opatrně kvůli vlhkým kamenům, ale stejně někteří uklouzli. Naštěstí se nikomu nic nestalo a všichni se scházíme u největšího plesa, kde se nám opět rozjasňuje obloha a začíná svítit sluníčko. Fotíme se, krmíme zdejší kačeny a relaxujeme.

Pokračujeme v sestupu na Tatliakovu chatu, kde se občerstvujeme a čekáme na zadní voj. Chvilky oddechu nám zpříjemňuje malý ptáček, který přihopsal až k nám, ale vyfotit se nenechává a vždy uletí, když vytáhneme fotoaparát. Konečně přicházejí naši pohodáři a já jim rozdávám za odměnu čokoládu „vrcholovku“ pod kopcem. Na závěr přichází jako správná vedoucí Hanka a já před ní klekám s obdivem, že tuto namáhavou cestu zdolala. Uvolňujeme pohodářům místa a vydávám se první skupinou po silnici dolů k naší cílové chatě Zverovka.

Po cestě fotíme panorama, které nasvícené sluncem září, ukazujeme si místa, kde jsme po čas dne byli.  Některým se zdá, že ten zbývající úsek je nějaký dlouhý, ale přesto na chatu dorazíme. Zde ochutnáváme místní speciality, hodnotíme výlet a čekáme na náš zadní voj. Hlavně, ale čekáme na naší vrcholovou skupinu, která zdolává hřeben Roháčů, a dohadujeme se, kde je asi zastihla přeháňka. Při našem čekání nastal zajímavý úkaz, před námi se vytvořilo rozhraní slunečno a sněžení. Dělali jsme si srandu, že na jedné straně chaty provádějí zkoušku sněhových děl.

Nastává doba, kdy vedoucí Bohouš stanovil čas setkání a přípravy k odjezdu domů. Ale z vrcholové skupiny čítající 21 členů se vrátilo teprve 10 borců. Zprávy, které přinášejí, mluví o nějakých potížích některých členů.  Postupně přicházejí další a na závěr vedoucí Bohouš. Vše dopadlo dobře, všichni jsme ve zdraví v autobusu a přesně ve stanovený čas odjíždíme domů.

Závěr je excelentní, při sjezdu z Bludovického kopce nás vítá Havířov ohňostrojem, který je součástí Havířova květů a setkání hornických měst.

Bohumil Bartoš