Nízké Tatry – Chopok, Ďumbier 29.8.2015

Výlet z kategorie turistických snů

Tak na tomto zájezdu jsem málem chyběla, i když jsem byla jeho vedoucí. Týden před výletem mě na chatě bodla vosa. No a co, říkáte si, v letošním „vosím“ létě, žádný div. Jenže já ji chtěla spolknout s pivem a jí se to samozřejmě nelíbilo, tak mě žahla do jazyku! Ten mi během chvilky otekl tak, že jsem místo mluvení jen neandrtálsky huhňala :-) Skončila jsem na pohotovosti, tam mě bodla do zadku zase sestra a doktor zavelel: „Okamžitě zavést kapák!“, abych se prý neudusila. Zajímavé bylo, co mi sestra na příjmu sdělila, když jsem vyhuhňala s čím přicházím: „To je hrozné, dnes jste již dvacátápátá bodnutá!“

Přežila jsem a tak jste mohli se mnou prožít krásný den v Nízkých Tatrách. Termín zájezdu jsme poprvé vypsali na poslední prázdninovou sobotu. Zájem o akci byl pro nás příjemným překvapením. Spíše jsme čekali, že většina z Vás bude ještě užívat krásné léto někde u vody. A tak jsme mohli vyrazit s téměř plným busem turistů. Dvě přihlášené turistky ráno nedorazili. Jednu schvátila v noci horečka, druhé kikslo auto při přesunu k busu – tak tomu říkám pech! Kdyby to nebylo v Ostravě a tedy opačným směrem, tak jsme jí snad jeli vyzvednout :-) Příště raději volit taxi.

Po rozdání popisu tras s mapkou a po mých ústních instrukcích do mikrofonu v buse se osádka rozdělila na dvě skupiny. Bylo to skoro fifty-fifty. První skupina turistů BORCŮ se odvážila zdolat vrchol Ďumbieru z Lúček pěšky, se zpáteční cestou po dlouhé hřebenovce kolem vrcholu Tanečnice. Druhá skupina LANOVKÁŘŮ se rozhodla dobýt vrcholy dva – Chopok i Ďumbier – ale s pomocí lanovky. Byli mezi nimi pohodáři, ale i borci „kolenáři“, kteří by náročný výstup na vrchol ze zdravotních důvodů nezvládli.

V Lúčkach se vyrojili nejprve z busu BORCI a po společném fotu na parkovišti vyrazili po zelené značce do Široké doliny. LANOVKÁŘE si vzal na starost Bohouš Šnajdr a odjel s nimi busem na parkoviště Zahrádky, odkud všichni vyjeli lanovkou s přestupem na Chopok.

Já jsem vyrazila jako poslední za skupinou BORCŮ, aby se mi nikdo neztratil. Počasí bylo skvělé, vlastně na takovou túru bylo až moc teplo, ale buďte rádi, že nebyla zima, vítr a že se nepřihnala žádná letní bouřka. A tak jsme stoupali a stoupali, s modrým nebem nad hlavou a koukali vzhůru, zda se neobjeví aspoň nějaký ten bílý mráček, abychom šli aspoň chvíli ve stínu, který byl jen na startu trasy v lese. Zaslechla jsem i hlášky: „Tos přehnala, takový stoupák, hned po prázdninovém lenošení!“ Ale já Vás o prázdninách na webu vyzývala, ať trénujete!

Trasa úzkým kamenitým chodníčkem Širokou dolinou se závěrečnými serpentinami, kterými jsme se šinuli do Krúpova sedla, je úžasná. Cestou nahoru jsme sice funěli a lil z nás pot, ale užívali jsme si krásu okolních kopců a hlavně samoty. Potkali jsme se jen se skupinkou turistů z Olomóca, a pak taky nevěřícně zírali dolů na dva šílence, kteří vlekli nahoru po naší trase horská kola! Když jsme se konečně dostali do sedla, se soukromím a klídkem byl konec. Mezi Chopkem a Ďumbierem se po vydlážděném chodníku z balvanů valil díky lanovce štrúdl lidí. Bylo to jak jízda v koloně do Chorvatska! Předjíždět se moc nedalo, tak jsme postupovali jeden za druhým ke kamenitému vrcholu Ďumbieru. Naštěstí jsme se mohli aspoň kochat výhledy do všech stran, paráda že?

Na vrcholu byla u kříže na focení normálně fronta. Sršni byli ovšem v přesile, tak jsme se protlačili rychle. No a pak jsme si konečně všichni posedali na kameny okolo, vytáhli z batohů svačinky a doplňovali pitný režim. Postupně dorazili i naši LANOVKÁŘI, s každým jsme se vítali a navzájem si sdělovali dojmy.

Na Ďumbieru jsme se zdrželi téměř hodinu, ale pak jsem vyzvala BORCE k odchodu. Čekala nás sice cesta dolů, ale kilometrově i časově delší než stoupák nahoru na Ďumbier. A byl hic. Vodu jsme pili každou chvilku. Tato trasa po žluté značce přes Prašivou a Tanečnici je taky moc hezká (objevili jsme ji s Bohoušem vloni a hned jsme se tehdy shodli, že Vás tu musíme zavézt). Až na ten polom v lese těsně před sedlem Javorie, tam se dalo i zabloudit, ale nikomu se to nepovedlo, protože jsme se v sedle všichni sešli a před závěrečným sestupem do Lúček společně posvačili.

A co naši LANOVKÁŘI? Ti měli dvě volby. Jedni se vydali zpět směrem k Chopku a sjeli lanovkou do Zahrádek a pak došli pěšky do Lúček. Druzí se vydali dolů po zelené značce Širokou dolinou a trochu taky potrápili svá kolena.

V cíli nás čekalo příjemné venkovní posezení u Chaty Lúčky. Paní vedoucí jsem předem mejlem upozornila, že přivezu bus hladovců a žíznivců, tak ať má navařeno a ve sklepě dost sudů piva a kofol! Udělali jsme jí tam asi tržbu, všimla jsem si, že kotlíkový guláš frčel a s pivem běhala obsluha nonstop.

Pak ještě závěrečné společné foto u busu a hurá domů.

Byl to výjimečný zájezd. Čím byl tak výjimečný? Především krásným počasím a pak díky Vám a přátelské atmosféře, která na zájezdu panovala. A taky snad ještě dobrým velením a organizací zájezdu :-) (to se nechvástám, to jsem po zájezdu vyčetla z Knihy přání a stížností, která kolovala po zájezdu v buse). Těší nás, že se nám před časem téměř „důchodcovský“ klub turistů podařilo „omladit“ a že, se u nás zabydleli i docela mlaďouncí sršni. Přiveďte příště i své přátele, abychom mohli pořádat i nadále takto náročné zájezdy!

Ivana Martynková, vedoucí zájezdu