Vysoké Tatry - Téryho chata 29.3.2014                                                                                                                                                                                                                                                                                     Při plánování další sezony v listopadu 2013 mi bylo jasné, že na úvod SLOVAKIA-TOUR 2014 by to chtělo nějakou pecku. Zájezd, který by od začátku sezony klubovníky strhl. A tak jsem tam po noci přemýšlení vpálil Vysoké Tatry s výlezem na celoročně přístupnou Téryho chatu. Celkem jsem moc neriskoval, byť mi bylo jasné, že se půjde sněhem. I kdyby byl vlastní výstup ze Zámkovského chaty nemožný, hlavně kvůli počasí, tak i tak je zde v lokalitě co dělat. Kdyby bylo úplně hnusně, měl jsem v záloze Štrbské pleso a výstup na Popradské pleso…Otázkou pouze bylo, jak se k nutnému brzkému vstávání postaví turisté, mnozí bydlící navíc mimo Havířov a tedy s nutností si ještě více přivstat…

Zájem o zájezd byl enormní! Prakticky již po zveřejnění programu na listopadové výročce jsem byl zavalen přihláškami. 14 dnů před zájezdem byla situace pomalu neúnosná - s lítostí nám bylo jasné, že na všechny zájemce se nedostane.

Ve 4.30 hod dojíždím na místo odjezdu, kde již stojí připravený autobus (perlička - málem vznikl průser, jelikož řidič měl prý původně od úterka nahlášený čas na 5.30 hod od svého kolegy – ještě, že mě osvítil Duch svatý a v pátek jsem mu pro jistotu ještě zavolal! Při pravidelných zastávkách a jedné výjimečné, kdesi ve tmě v Třanovicích, ze mě padá první kámen ze srdce - jsme všichni! (Pravda v duchu si říkám, že není důležité, kolik nás odjede, ale kolik přijede!) a poměrně rychle pádíme směr Poprad. Pomalu svítá - a je jasné, že mám opět kliku. Mý nedělní návštěvy kostela nesou své ovoce a Bůh mi sesílá skutečně fantastické počasí. Už jen pohled z „nížiny“ pod Tatrami je úchvatný a jako vždy mi bere dech - vystupující zasněžené vrcholy Roháčů a poté štíty Tater v rodícím se dni - to je prostě Boží!

 „Strhávám autobus“ na menší projížďku obcí Vysoké Tatry, což je mimochodem rozlohou třetí největší obec Slovenska, jak jsem někde četl (ale možná kecám...), tedy přes Štrbu serpentinami na Štrbské Pleso a poté klasikou - cestou Svobody přes Smokovce na parkoviště ve Starém Smokovci. Čas je vynikající, je něco málo před devátou - a tak v pohodě vyrážíme na Hrebienok. Někdo „škudlil“ či zapřisáhlý turista - pěšky, jiný obětuje Eura za unikátní „lanovku“.

Ta je narvaná k prasknutí - shodou okolností je zde závod skialpinistů…

Vytvářím s Helenou a Janou trojičku a v pohodě vycházíme směr Rainerova chata. Draci pádí vpřed s cílem co nejdříve být na Téryně. Rainerova chata - má oblíbená „chaloupka“. Pravda, ještě není ani zatopeno, teprve otvíračka, ale stejně u klasické „demanovky s hořcem“ si s chutí prohlížím obrázky na stěnách tohoto ojedinělého „muzea“ horských nosičů a obdivuji jejich výkony. Chci si půjčit i historické mačky, jelikož jsem varován, že tam může být led - ale nemám štěstí - tohle nepůjčují. Právě proto čekám, až sníh změkne a nebude po cestě případně led, byť zase vím, že výstup v rozbředlém sněhu je šílená makačka. A tak ještě sedíme na Zámkovského chatě, vystavujíc své tváře slunečním paprskům. Pak už ovšem nezbývá, než jít vzhůru - i když se mi po pravdě vůbec nechce. Klidný výstup spodní části Malé Studené doliny - a klasická „trhačka“ zimní cestou pod Žlutou stěnu.

V létě je to o hodně jednodušší - jde se cik-cak po chodníku. V zimě se to valí kolmicí vzhůru (sníh zakryje kleč, takže se to valí „přes kleč“). Je to spalující výstup -slunce nemilosrdně žhne. V jedné chvíli se bořím až po zadek nohou do už měkkého sněhu a cítím bolest v kotníku. Když poté zasekávám svý speciální zimní pohorky (dá se v nich jít jen ve sněhu, jinak španělská bota, takže v batohu mám pak druhé na normálku) do sněhu, cítím bolest. Horší je ovšem nemilosrdné slunce…S velkou úlevou se dostávám do stínu Žluté stěny! Žlutá stěna, legendární Tatranská stěna. Není moc vysoká, ale nesmírně těžká. Každý horolezec, který v československém horolezectví něco znamenal, zde zanechal svou stopu v úžasných superdiretisimách. V duchu jím dám svou poklonu - a pak už jen kousek, poslední výšvih na Térynu. To už potkávám „mravence“, kteří pádí už dolů - neznámo kam - zřejmě dojít na Skalnaté či jinam - nachodit co nejvíce kiláků v Tatrách (za tý love se jim nedivím…).

Já to „dotáhnu“ před chatu a s chutí si dávám pivko za tři Eura. A v žádném případě nikam nespěchám. Přichází Helena M. a Šárka G. A sedíme uvnitř chaty (ostatní nastavují svá polosvlečená vypracovaná těla slunci před chatou) a vychutnáváme interiér legendární chaty. Je něco okolo druhý a grupa se chystá k odchodu. Když jdu předsedovi ještě pro razítko, zažívám úžasnou věc - chata je naprosto prázdná! Neskutečné - a v létě vlastně nemožné - i to je výhoda jarního brouzdání se v Tatrách - relativně málo lidí!

Dole jsem velice rychle, oblékám si šustky a po zadku jedu dolů. Přidává se i jeden člen naší výpravy - a pár Poláků, kteří sic bez šustek, ale s nadšením a se smíchem to valí dolů za náma… (budou mít mokré prdele).

Při zpáteční cestě se opět zastavujeme na Rainerově chatě. Poslední lanovka nám ujíždí - neva. Raději s Vojtou a Šárkou G. jdeme na Bilíkovu chatu a zde opět posedíme ve velice příjemném prostředí - a plkáme u pivka a čaje (Šárka).

Scházíme do Smokovce už liduprázdnou lehkou cestičkou. Zbývající čas do odjezdu busu v 18.30 využíváme částečnou prohlídkou Starého Smokovce, který je neskutečně „prázdný lidí“ - a poslední zastavení v báru, kde zapíjíme výtečný den slovenskou klasikou - borovičkou s hořcem! (Šárka G. po odchodu říká, že se mnou a Vojtou jít do dalšího báru by už nedala, že už tak ji „svítí“ oči - smajlík).

Odjez přesně dle plánu v 18.30 hodin a celkem rychlá cesta do Havířova.

Co nám tento výlet dal? Mě ukázal, jakožto organizátorovi, že Tatry se dají zvládnout i za den. Že to jde a není to žádná hrůza. Cesta busem je přijatelná a docela odsejpává, i díky části dálnice na Poprad a obecně zlepšenému stavu silnic na Slovensku, pravda, ze Žiliny na hranice se to už trochu táhne. Také, pro příště, jednoznačně bagáž naložit do kufru busu. Pohyb v uličkách a batohy pod nohama - to  bylo šílený. To byla moje chyba, že jsem to nepochopil včas - poučení pro příště!

Pravda, túra nebyla extrémně náročná, ale na zahájení sezony skvělá! Věřte, že když dáte Tatry, pak se vám túry v Beskydech zdají strašlivě lehké. Základ v Tatrách vám vydrží na celou sezonu - alespoň takové zkušenosti nejen z mládí, ale poměrně nedávné doby, kdy jsem ještě byl „turista-šílenec“ - mám! A také bych chtěl moc poděkovat těm, kteří se vrátili třebas z půlky výstupu - že to nervali na krev! Nejde o to, dojít někam za každou cenu a krize může přijít na každého. Já sám jsem třebas zkolaboval na Roháčích a zavčas se vracel zpět. Není cílem se „zlikvidovat“, není důvod někomu něco dokazovat - a přidávat starosti druhým při případné záchranné akci. Fakt díky soudným turistům!

Takže vzhůru do dalších akcí! A předávám žezlo Ivaně, její výlet na Velký Choč bude jistě skvělý a organizačně bezchybný! Sledujte náš web - zejména pořadí přihlášek - bude to boj o místa a jsem zvědav, jak to vyřešíme…

Jirka Hurta