Gaderská dolina, Velká Fatra, 17.5.2014

(Zázrak - aneb o prsa korejské dívky...)

Konec minulého týdne. Manželé Suchánci seděj smutně u okna, za kterým - promiňte ten výraz, ale jinak se to nedá nazvat - chčije a chčije.

Oba nezávisle na sobě, s jedním nádechem.“Tak to jsem moc zvědavá (-ý) jak nám Jirka vysvětlí, že zájezd na Gaderák uplave. Copak to nemá v nebi dobrý?!“

O pár kilometrů dál, Bohouš, vedoucí zájezdu, probodává internet s předpovědí počasí očima - a chce se mu plakat.

I já jsem nervózní. Pravda, v neděli jsem byl v kostele po delší době (ach ty šachy...) a po pravdě řečeno jsem se za zdar zájezdu nemodlil moc přesvědčivě, jako jindy, když jsem jeho vedoucím. Ale že bych chtěl uplavat - to jako ne!

Pátek odpoledne, dostávám mejlík od Jany V. a Helči M., že odstupují se zájezdu, vzhledem k počasí. Když jej čtu Ivaně, sedící naproti mně, která výjimečně nejede, jelikož má rodinnou oslavu, tak mi říká, že se holkám vůbec nediví, že ona sama by se na to vykašlala a raději zaplatila storno - po Choči ví, jak je to šílený...!

Uf..

Sobota ráno - počasí neměnné, v Havířově lije jak z konve. Předpověď zní - bude lít až od neděle!  Bezva… U popelnic se scházím s Vojtou, který nasadil maskáčovou pláštěnu - já mám svůj tradiční deštník!

Vcházíme do busu - místo narvaného busu je tam možno tančit! Bohouš smutně kroutí rameny:“ Ještě minulý týden jsem měl 70 zájemců - a teď vidíš...!“

Hážeme ještě spolu pár vět, kde mu říkám, zda by nebylo lépe ject do Tater na Štrbské Pleso a jít po žule než po vápenci na Fatře… Říká, že ho to také napadlo, ale cesta na Tatry je prý kvůli záplavám neprůjezdná. Nu což - není cesty zpátky!

Na hranicích dlouhý čekání - řidič nemá potřebnou známku... Ale zdá se, že neprší!

Když vystupuje v Gaderské dolině - nevěříme svým očím! Waliczko ke mně přichází a povídá mi:“ To snad není možný, ty tam nahoře fakt někoho máš! To je neskutečné!“ Jako fakt vidíme i slunce! Nahazuji kraťasi - a vzhůru k slovenskému „Makču Pikču“!

Tahle túra patří k jedněm z nejkrásnějších na Slovensku. Šli jsme to před pěti lety - a přes „Texaský masakr motorovou pilou“ mi tento zájezd utkvěl v paměti (Šárka H. si napsala do svého deníčku - Gaderák, nejstrašnější túra, kterou jsem kdy šla! Už nikdy více! - Půl roku měla modrý palce a odešlý nehet. Přesto - šla s náma - viz dále!) a přesvědčil jsem v listopadu Bohouše, ať to znovu zopakuje a odvelí!

Jo - fakt hustý výstup vzhůru, kolmica, ovšem mezi nádhernými skalami. Jasně - člověk to nesmí přehnat! Od začátku jdu svým tempem, ani rychle, ani pomalu, nesmím se nechat strhnout „draky“, jelikož hrozí, že se utavím. Já - dlouho jsem vlastně v kopcích nebyl, důsledek šachu a změny zaměstnání - což si nestěžuji, jsem rád, ale fyzicky cítím, že jsem úplně někde jinde, než kdysi. Takže Jirko nohu před nohu, hluboké výdechy a hlavně stejným, svým tempem! Nejsme na útěku - času je spousty!

Vlastně v kopci jdou dva autobusy - jeden přijel z Těrlicka - z Laviny, takže dole docela „Václavák“. Ale postupně se masa rozmělňuje - přece jen to nakonec není „Everest“, kde se řítí stovky lidí…

Sípu - ale jde se mi fajň. Z mýho těla mizí stres všedních dnů, přestávám myslet na termíny, které nemám šanci splnit, na problémy nížin - jde jen o jedno - jít vzhůru - nohu před nohu - jak prosté a osvobozující! Pot ze mě teče, ale – prostě jdu! Nezákladnější lidská činnost - jít po svých někam, vždyť cíl - je vlastní cesta! Paráda!

Výstup je napsaný 2,40 hodin - přestože nejdu jako draci - jsem na vrcholu Tlsté pár minut po  nich - s „náskokem“ 20 minut oproti tabulkovému času. Nahoře docela kosa, tak na zpocené tričko natahuji flisku, vytahuji čepku a bundu. Tradiční fotky, vrcholové přípitky ze všech možných čutor. Prostě super.

Vlastně - měl to být konec trasy - a jen sestup na pivko dolů. Delší trasu na Ostrý nám v podstatě Bohouš „zakázal“ - skutečně jít to v dešti by byl nesmysl! Jenže - je vlastně hezky! Po dešti ani památka, terén relativně suchý! Přesto.

Jako ani na vteřinu nepochybuji, že na Ostrý půjdeme! Ani na vteřinu, byť se každý tváří, jako že ne. Na to je zde příliš mnoho „draků“, příliš mnoho turistických osobností! Jde jen o to, Jirko, nabrat nových sil, dostat do sebe nějaký jídlo - a chvíli si dáchnout, pak nebude čas - než to přijde, než někdo řekne - jdeme dál! Je to neodvratné!

Rozbuškou je Alena S. Jako nevím, čím se živila či živí, ale odhaduji to, nejméně na místo v generálním štábu NATO! (smajlík). To je ženská, které nemůžete říci slovo NE! To je prostě vyloučeno. Takže postupně zlomí Ovšáky, Šárka G. je okamžitě pro, ta se na tu trasu přímo třese, a Šárka H. je přesvědčena po ani ne po minutě (byť po zkušenostech před pěti lety má pořád v sobě blok - ovšem nyní fakt šlape jako švýcarské hodinky, naprosto skvěle!). A – hlavně - jsme Sršni a nenecháme se zahambit „nějakými Mravenci“. Tak Bohouši sorry - tam šlo i o čest! (smajlík). (Naštěstí zde máme momentálně to nejlepší, co můžou právě dneska Sršni nabídnout, když předseda se stará o střední skupinu - Ovčáky, obě Šárky, Vojtu Petra - no brzda jsem jen já…).

A tak vyráží bizardní desetičlený vláček, slepenec Laviny, Mravenců a Sršňů - kde každý jde z jiných důvodů - a někteří překonávájíce i sami sebe (Já, Šárka, Milan).

(Před námi jsou ovšem i individualisté, jako Novosadová či Čingi Kocourek).

Je to moc hezký hřeben, takový malý Roháče ve vápenci. Je fakt, že vápenec je kupodivu suchý, nikoliv mokrý a kluzký, z čehož jsem měl podvědomě strach. A počasí drží! Místní, tři Slováci, kteří zde maj 17. ročník výstupu na Tlstou a Ostrou, se kterýma se neustále potkáváme a Alena je nutí nás na každém kopci fotit - chudák fotograf místy, stojící na samé hraně srázu, by nás měl dle pokynů Aleny všechny v obraze - nasazuje až život (myslím, že na nás nezapomene!), říkají, že po druhý přijde déšť! Pravda pár kapek, ale doslova pár i padne - ale pak se naprosto vyčasí a vidíme i panoramata! Ovšáci hledají sluneční brýle - a Helča vytahuje krém na opalování faktor 30! Jako - fakt bomba!

Výstup na Ostrý, skutečné slovenské Makču Pikču, po vysokých dřevěných „schodech“ a řetězech - to je zážitek! Z Ostrého výhledy až na Vysoké Tatry!  Poznáváme jednotlivé vrcholy! Ty volgo!!

(Tak - pokud teď všichni zelenáte  závistí … tak Tatry jsme neviděli, to nám jen Slovák – fotograf - vykládal, jak je to odsud při absolutní viditelnosti... Ale jinak vážně hezký rozhledy na okolní kopce!).

Sestup, cca dvě hodiny, je rovněž relativně pohodový, sice prudký, ale přiměřeně, sice místy po kořenech, ale žádná hrůza, a žádný velký bláto! A hlavně spousta času! Prostě - nemá to chybu. Se Šárkou si připomínáme drama před pěti lety, kdy jsme v podstatě, vzhledem k brzkému odjezdu busu (ty doby, kdy se spěchalo domů - neznámo proč, snad na TV či co jsou naštěstí definitivně pryč!) tuto trasu běželi na hranicích rizika úrazu, tenkrát ve složení Novosadová, Roman Ševčík, Šárka Hrabcová a já, navíc jsme se na hřebenu sekli a místo pochoďáku jako dneska, jsme to valili v podstatě horolezeckým terénem po špici vápence…no děs!

Šárka H. fakt dneska super. Je vidět, že za těch pět let v oddíle vyrostla! Už to není holka bez sebevědomí - spíše naopak! (jak ta do mě rejpe - smajlík!).

Teda na pivko se ovšem těšíme všichni! Hezké posezení na terase, kde už sedí zbytek výpravy z kratší trasy, nemá chybu!

Pak ještě kousek po asfaltce k busu. Kráčím za Bohoušem, který je obklopený čtyřma ženskýma, ne tak blízko, abych rušil, ne tak daleko, bych neslyšel, o čem mluví, Bohoušek úplně září! Chápu to - toho stresu si musel v uplynulých dnech vybrat neskutečně moc. Víte, organizovat zájezd není jen zajistit bus, brát přihlášky. Takový zájezd se stává vlastně vašim dítětem. Žijete jim. Úplně vás pohltí. Máte vizi, těšíte se a zároveň máte strach, přemýšlíte, na co jste zapomněli, co vylepšit. A - když přijdou záplavy a lidi vám začnou odříkávat účast - vězte, to není vůbec dobrý pocit. A - jak poručit větru a dešti? Jak povzbudit „malověrné“.

Ale - když se to pak vše povede, jako dneska - spadne to s vás všechno - a - no je to super pocit!

A tak poslouchám Bohouše jak „oblbuje baby“(smajlík). Jak má otlačené kolena, jak se modlil ve dne v noci, ať to počasí nějak dopadne. Jak volal v pátek na Horskou službu na Fatru a ti mu řekli, ať raději proboha nejezdí, že padaj stromy (fakt jsme jich dost na trase museli překonávat), že silný déšť a vůbec hrůza.

Hlavně mě zaujala jeho myšlenka s filozofickým podtextem:“ Kdysi jsme prostě vyjeli a nikdo to příliš neřešil. Předpověď počasí - se podívám ráno z okna ne? Dneska, v éře internetu je to vlastně tragédie! Kdekdo čumí týden předem na předpovědi, složité grafy, kde po hodině „vidíte“ jak „prý“ bude zejtra, pozítří...“

Ano - přemíra informací je možná horší, než nevědět skoro nic. Něco, cítím, je špatně.

Dneska, v neděli, den poté, jsem byl pochopitelně v kostele - poděkovat Bohu za ten včerejšek. A farář vykládal o národu Židů, národu, který byl vlastně pořád na cestě. Věční tuláci. Si představte třebas 40 let na poušti.  Jasně, bez GPS a internetu byli asi hodně zmateni (smajlík), a jedná navigace, Bůh, je vlastně zkoušel. A přec - co říkáte, měli z toho stres, páchali třebas sebevraždy, chodili k psychologům, brali prášky na spaní? (no to jen tak na okraj a pod čarou).

Ten sobotní zájezd byl možná nejlepší za poslední roky. Vlastně ne možná - prostě byl! Tady nešlo jen o skutečně nádhernou trasu v málo známém koutu Slovenska (pokud vím, není vůbec nějak preferovaný, mnoho mých známých, docela těžkých turistů ani neví, kde to je a nic jim to neříká!).

Včera šlo navíc o něco víc! Bylo to absolutní morální vítězství zúčastněných, těch, co se zkrátka „nepo…“ z počasí, těch co se nebáli si třebas případně sáhnout na dno svých sil (já jako fakt nemám „červený“ telefon s nebem a neumím dělat z vody víno, což by bylo super – smajlík - byť v nebi to mám dobrý, dobrý, držej mi tam flek!).

Myslím, že moc hezký pocit musel mít každý, nejen já. (Třebas napište do diskuze - nebojte se!). Že každý to tak musel cítit, že přesvědčil „racionální hlavu“ a vyhrál nad svýma obavami - nebo se mýlím?

Díky všem zúčastněným - zase nás to posunulo o kus dál!

Jirka Hurta