Vrátná - Rozsutce - 21.6.2014

(První letní den ve znamení aprílu.)

V našich zeměpisných šířkách se našinec na léto, na ony tři měsíce slunce - na rozdíl od takový Malajsie, kde je léto pořád - těšívá celých dlouhých devět měsíců. Mezi tím projde i mnohdy těžkou zimou - o to víc si ale umí léto vychutnat.

A my, turisté KČT Sršni Havířov - začínáme léto zostra - výletem na Malou  Fatru,  již klasickou naší destinaci - Vrátnou dolinou a jejími přilehlými hřebeny.

Pravda, předpověď počasí nevěští horký parní letní den - ale na to jsme zvyklí. Za tý roky, co pravidelně jezdíme v tomto termínu na Vrátnou, jsme zažili snad už  všechno a aby bylo nádherně - to je na Vrátné vzácnější než láska dětí k rodičům. Takže na nějakou tu spršku musíme být připraveni.

Tenhle zájezd má oproti předchozím přece jen zvláštnost. Na vrcholy Rozsutců útočíme nikoliv jako vždy se západu - tedy Vrátné doliny - ale z východu - což je oblast, kterou i já neznám - ostatně proto tam vedu zájezd.

Do vlastní Vrátné doliny se ovšem i tak dostáváme. Část zájezdu využívá trasy pro pohodáře a tak je odvážíme k lanovce s tím, že pro ně přijedeme okolo 18 hodiny. Hřeben je v mracích, na tabuli napsáno - hmla. Nu což, i v chatách pod Chlebom nebo pod Grúněm je hezky.

Jelikož jedeme vskutku do neznámých končin, trošku s busem bloudíme, než nalezneme nástup na červenou značku. Zato můžeme navštívit krásnou kolibu - Jánošíkův dvůr - na prakticky celý den poslední výspu civilizace.

Nástup je skutečně svižný - a mění se v klasickou Malofatranskou kolmicu směrem k nebi. tady hrají prim „vycvičení mravenci“ a část Sršňů - Korsičanů s Ovšáky. Já jen bojuji o život a říkám si, zda to mám vlastně zapotřebí.

Sedlo pod Malým Rozsudcem, sedlo Zákres - konečně!

Špice se už vrací z vrcholu a pádí na Velký Rozsutec - já čekám na zadní voj. Nemám v žádném úmyslu stoupat na Velký Rozutec - Malý mi stačí ke štěstí.

Když přichází Helena s Janou, mé spolužačky ze stavební průmky - vyrážíme k vrcholu Malého Rozsutce. Je to celkem adrenalinový výstup. Po deštíku je vápenec mokrý a docela klouže, samozřejmě davy lidí valící se tam a zpět u řetězů vytvářejí „úzký hrdlo“.

Ale vrchol - kde dokonce jsme na chvíli s Helčou sami. Tady od Helči, která je v euforii po výstupu, dostávám nejhezčí vyznání pro KČT Havířov za poslední roky:“ Díky KČT Sršni Havířov jsem se dostala do tak krásných míst, km bych se jinak sama nedostala. A splnila si i svý sny - vystoupit na Velký Rozsutec, což bylo loni, a na Malý - což je dneska! A ještě mám jeden sen - vystoupit na Matterhorn!!“

(Tož to Heli asi nedám, byť možná bych kvůli tobě přesvědčil výbor, ať tam uděláme, nejlépe jednodenní zájezd – smajlík - a asi to i protlačil. A nahoru by tě dostali na laně Ovšáci. Ale - asi už to je velká kláda!)

Sestup dolů je díky davu Poláků rovněž mírně adrenalinový, ale pak už sedlo Medzirozsutce. Tady - začínaj padat kroupy! Pod zborcenou stříškou lavičky poznáváme schouleného p.Bureše - a holky se skládaj pod stříšku vedle něj. Já pod deštníkem (nejlepší výzbroj do hor - kdepak gorotexky či pláštěnky!) v klidu přečkám příval. Bureš čeká na svého bráchu s doprovodem (viz. repo z předchozího zájezdu na Šíp), ale spojení je špatné, takže jej přesvědčuji, ať nečeká a jde s námi - nechci ho nechat samotnýho v závěru výpravy! A tak jdeme moc hezkým, pohodovým chodníčkem, traverzujícím Velký Rozsutec, na sedlo Medziholie. Tuhle trasu jsem také nikdy nešel - vždycky mě nutili jít přes Rozsutec - takže další pionýrská stezka! Sedlo Medziholie a vzhůru na Osnicu. Tady se k naší čtveřici přidává knihovnice, scházející z Velkého Rozsutce - a tak naše pětice uzavírá masu našich turistů, kteří zde již prošli určitě s velkým náskokem. Tak v týto východní části jsem skutečně poprvé - a moc se mi výstup na Osnicu líbil! Fakt parádní příroda, hezký chodníček. Sestup už pravda tak příjemný není - traverzuje se napříč mokrou trávou a jde to dost do kotníků.

Ale cíl se blíží!

Těsně před obcí Lučivná, kde čeká bus, nás dochází brácha Bureše se svými vodiči - brácha je totiž slepý. Přešli Velký Rozsutec a teď nás stíhají. Nyní jdu jako vodič s bráchou já a celou cestu si povídáme.

U busu cítím menší napětí - není zde hospoda a lidi mají žížu - piva v plechovce, který měl řidič busu, jsou již vyžáhlá.  A tak se rychle loučíme s bráchou a doprovodem Bureše (ještě nám zahraje na píšťalu!) a rychle pro pohodáře na Vrátnou. A poté samo dávám pokyn k zastavení ve Starom dvore, kde k velké radosti obsluhy děláme v kolibě kšeft.

Nuže, jarní část SLOVAKIATOUR 2014 máme za sebou. Myslím, že to nebylo špatné.

Nyní nás čeká léto, kde kromě cykloturistiky nemáme žádný výjezd.

Užijte si léta, co to dá! A - nehoňte se! Pamatujte, že CESTA JE CÍL - nemusíte se honit po kopcích, aby jste si večer, v křeči v nohách, řekli - dokázal jsem to! (co vlastně?)

Hezký léto - a v září zase „na cestě“ s KČT Sršni Havířov!

Jirka Hurta

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.