Být na Brnčálce a nevidět Kežmarák…sobota 4.10.2014

Tak na tenhle zájezd jsem se nesmírně těšil celý rok! Dolina Zeleného plesa, Brnčálka - dle mého nejhezčí dolina v Tatrách - místo až mystické, ke kterému mám samé hezké zážitky. Koneckonců cituji z knihy legendy československého horolezectví Michala Orolina „Strmé cesty k Himalájam“:

„Dolina Zeleného plesa ma vždy priťahovala svojím zvláštním čarom. Jestrabia veža, Pyšné štíty, no najma mohutná severná stena Malého Kežmarského štítu vykružili v nej mimoriadne působivú skalnů kulisu. Půvab tejto doliny eště znásobovalo Zelené pleso, ktoré je naozaj zelené a keď sa na ňaj zahľadíte z Jestrabej veže, zdá sa vám, že tam pod hladinou sa skutečne jágá vzácný karbunkul.

Nad plesom stojí Bručálova chata, jedno z mála stavení v našich velehorách, ktora si ešte zachovalo typický ráz vysokohorskej chaty. Keď som v doline, sedávám na lavičke preď ňou a celé hodiny vydržím pozorovať strmé srázy Malého Kežmarského štítu. K jeho severnej stene pociťujem odjakživa zvláštne puto-je mojou neživou kamennou láskou“.

Myslím, že Orolin tímto řekl vše. Neznám horolezce či turistu, prostě milovníka hor, který by při pohledu na tento slovenský Eiger necítil mrazení v zádech.

Jak já se těšil, že po letech ji opět uvidím…Vše bylo ovšem, jak už to v životě bývá - jinak.

Především dlouhodobá předpověď slibující týden před zájezdem azuro - byla vystřídána obrázky s mraky. Poté  telefonát z Vrchlabí - mému bezvadnému kamarádovi umřela maminka a pohřeb v pátek 3.10. ve Vrchlabí. Samozřejmě jsem ani minutu neuvažoval, že bych do Krkonoš nejel - ale uvědomoval jsem si, že to bude hodně náročné - přesouvat se ze západu na východ, když nemáte k dispozici auto (myslím, že by mě stejně v mým životě plném nejrůznějších zvratů nestačil ani vrtulník!). Podnikl jsem opatření - teda předal program a mapky Ivaně, že pokud bych nestíhal, ať to veme ona.

Pátek půlnoc a já jsem po vyčerpávající cestě po železnici konečně doma (je skutečně “bezvadné“ se přemísťovat v pátek večer z trasy od Prahy na Havířov, v době kdy jede snad půlka republiky domů. V Pardubkách jsem čekal tři hodiny, než bylo volný místo v přeplněných vlacích - a to ještě v kupé s puberťáky ze školního výletu z Prahy - beru zpět všechny kecy, jak se učitelé mají skvěle, když mají tolik volna a slušné peníze za „nic“ - já bych to nevydržel ani den s naší zlatou mládeží - raději jsem prostál cestu do Ostravy v uličce - nešlo tam sedět s těma „pakama“!).

Půlnoc, vyhazuji z kufru smuteční oblek - a balím bágl - teda tentokrát na to docela kašlu, házím tam jen pár věcí  bych přežil. Hodná maminka mi připravila jídlo a čaj do termosky - jinak bych neměl ani co jíst.

Moc toho nenaspím - v hlavě myšlenky na uplynulé dny v Krkonoších - a otázky, jak bude v Tatrách - co všechno se může stát a co zase podělám a kdo mě zase zdrbe. A s úlevou přivítám čas 3.30 – a po hygieně vyrážím k busu, abych byl připraven dělat vedoucího zájezdu.

Ale jo, bus v pohodě přijíždí, dokonce jej řídí sám Bártek, což znamená, že bude vše v pohodě.

Počasí je - no podle předpovědi - v prdeli…Když se probouzím po krátkém spánku v sedadle busu, už na Slovensku - je to jasné, že rosničky se bohužel zase nemýlily.

Na místo startu dojíždíme před devátou hodinou, je mi jasné, že na Jahňací štít nepůjdu - v takovém počasí to nemá ani smysl. Takže mám spousty času. Vlčáci vyrazili - počasí nepočasí, vrchol je třeba dobýt - udělat si na pažbě zářez - a doufat, že se přece jen vyčasí! Je jich jen pár - zbytek jde v poklidu trochu smutnou dolinou. Ale přesto. Jdu sám, mám skutečně plnou hlavu osobních otázek o smyslu života, takže chci slyšet ticho - nic víc než ticho, bych mohl „rozjímat“. Jak člověk stoupá výš a výš, naráží na tatranský potok, který lemuje cestu. Hukot vody vytlačuje ticho - ale je to vytlačení příjemné! A pak již klasický ráz října v této dolině, jak ji mám ve svý hlavě uloženou z let minulých. Zelená přecházející v hnědou. Tak jako žena svléká svůj šat po plese, tak dolina po létě se chystá na tuhou zimu, ale ještě se musí ukázat, jak je krásná, ještě se naposledy nazdobí.

Přicházím k chatě, kde mě vítá mužský zpěv. Spontánní vystoupení chalanů - v rámci probíhající akce na obnovu Kežmarské chaty (viz dále). Vejdu dovnitř, naší členové již sedí u stolů - já se zařazuji do fronty, bych zapil výstup pivem a borovičkou. Hlava na hlavě, chata je plně obsazena. To mě také zaráží - jinak v říjnu tolik lidi zde nepamatuji. Vycházím ven na lavičky, vzpomínám v duchu na krásné chvíle, které jsem zde zažil, a snažím se prosit Boha hor, aby zvedl mraky a já viděl severní stěnu Kežmaroku. Marně -alespoň vykládám našim turistům něco z historie této oblasti, o severní stěně, Jestrabí veži (o filmu s Brzobohatým a Šafránkovou v hlavních rolích), o bratrech Pochylých, kteří mají na chatě vzpomínkovou plaketu.

Je to fakt k vzteku - nevidět (skoro) nic z tohoto tak úžasného místa. Nedá se však nic dělat. Fotografování u plesa - a po červené směr na Biely potok. Tam zpestření, v místě kde stála Kežmarská chata je stánek s pitím, dostáváme štamprlu a bavíme se s předsedou Bohoušem s jednou paní z Klubu slovenských turistů, o jejich snaze o obnovu místa, tedy vybudovat zde místo vyhořelé chaty útulnu. Držíme organizátorům akce palce a doufáme, že se dobrá věc povede! Pak scházíme k chatě Plesnivec - celá trasa je nenáročná, naprosto pohodová, odpočinková. Na chatě samo občerstvení. Dochází parta z Jahňacího štítu -bohužel se fakt mraky úplně nerozestoupily, takže výhledy na Tatry (zejména Belianské), které jsou odsud nádherné - nic moc. Přesto to nebylo marné!

S Vojtou uzavíráme naší výpravu, cesta je plná bláta, nic příjemného, navíc se setmělo - ale přece jen pomocí konzultace s Bohoušem přes Vojtův mobil nacházíme bus a vyrážíme zpět do Havířova v 19. hodin.

Nikdo se neztratil, nikdo nebyl vysílen (jako já minulý zájezd), skutečně „během mé služby se nic zvláštního nestalo“.

Blbé bylo jen to počasí - a na takový zájezd malý zájem turistů - v buse se dalo  tančit, kolik tam bylo  místa…

Nuže, čeká nás za 14 dnů poslední zájezd této sezóny, do Roháčů. Snad se členové vzpamatují a najdou poslední síly k tomu, aby se s námi podívali na Slovensko - myslím si, že Žiarská dolina je velice lákavý cíl.

Jirka Hurta

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.