Nirvána v indiánském létě

• Roháče, Baranec ze Žiarské doliny,  sobota 18.10.2014

Roháče z jihu, Žiarská dolina.

Moje srdeční záležitost par excellense!

Tak jako nikdy nezapomenete na první milování s ženou, tak nelze zapomenout na tento kus prý neživé přírody... Dolina ukončená impozantním hřebenem Baníkov, Hrubá kopa, Tri kopy - lemována zprava třetím nejvyšším vrcholem Roháčů - Barancem.

Pár let jsem tady nebyl - a na schůzi „Vejboru“, jsem z „pozice síly“, zařadil tento zájezd do programu na rok 2014.

Tento podzim byl zvláštní - po jaru, kdy jsme nestačili uspokojit výletníky a uvažovali o dvou busech (jednou skutečně i jo!), náhle nezájem…  Ale - tento zájezd bych nikdy neodpískal. Nikdy - tahle dolina je prostě má láska...

Sobota ráno, 5.30 - a z Havířova po známých zastávkách vyráží bus. Je to totální ostuda -bus poloprázdný - co kecám, prázdný. Pouhých 33 zájemců. Tragédie - na skutečně zájezd roku, byť odečtu skutečně onemocnělé lidi - no katastrofa!

I počasí nad námi (skoro) pláče.

Před devátou v cíli - ústí Žiarské doliny. Neprší, ale na hřebenech mraky. Není vidět skoro nic. Většina přesto vyráží (co jinak!) na Baranec - ale v obráceném gardu, než je v plánu. Nic proti tomu nemám - možná je to i lepší (všichni si to poté pochvalují, že když měli dosti sil, tak vylezli stoupák a pak scházeli na Žiarskou chatu).

Já – s několika málo, se držím původního plánu - jít nejprve na Žiarskou chatu. Není v tom nic osobního, jako že jsem to tak naplánoval. Já totiž už tuším, že stejně - na Baranec ani nepůjdu!

Po zhruba hodině a něco, jdoucí po asfaltce, jelikož stará cesta je uzavřena kvůli likvidaci polomu, jsme na chatě.

Je to pro mě velký okamžik - zase vzpomínám, kolik jsem tady toho zažil.

Pivko a borovička - na zdraví všem přátelům, se kterýma jsem tady kdy byl - a stopám do Žiarského sedla. Ne - počasí není „indiánské“ - hřebeny jsou pořád v mracích. Sakra - to přece nemůže být pravda! Já je dneska musím zkrátka vidět! Už na Brnčálce jsem viděl houby, ale to jsem přežil - tady jsem v Roháčích!! Bože hor - to nemůže být pravda (se rouhám...).

Přes hřebeny se převalují mraky - já jdoucí sám, byť ne úplně sám, já rozmlouvám se všemi, se kterýma jsem tady procházel... Potkávám skupinky našich, kteří již „dobyly“ Baranec - a zmrzlí se vrací dolů, že na vrcholu je strašná kosa a výhled samo žádný. V duchu si říkám - jste tam moc brzo, na internetu psáno, že v 15 hodin na Baranci bude slunce! Nechce se tomu věřit - je něco po 13 hodině a fakt deka.

Vycházím po lehkém hřebenu (celá trasa je ve srovnání s hlavním hřebenem Roháčů, kde visíte na řetězech a dost těžko místy hledáte cestu - nesrovnatelně lehčí) na Smrek a scházím do sedla pod hlavní výstupový hřeben na Baranec. Tam usedám a končím s výstupem.

Mraky se převalují přes hřeben, připomínající Makču-Pikču. Přece jen nečasí povoluje -vím, že za hoďku bude super. Ale - nechci už jít dál!

Je to divný, že? Člověk je naprogramován na výkon. Když má na dosah vrchol - musí na něj stoupnout! Musí? Není vůbec jasné proč. Možná pro výhled (ale když není - stejně tam leze!), či pro pocit - byl jsem tam! A tak za svůj život  stane na stovkách vrcholů.

Ale - není cíl - vlastně cesta sama?

Já tak nějak cítím, je to zvláštní pocit, že stačí. Že na vrchol zkrátka nechci dneska jít. Ne - není to vyčerpáním - fakt je to kousek a cítím se naprosto skvěle. Já - možná nechci dneska tuto horu „znásilnit“. Možná - chci si s ní jen popovídat.

Oběma směry přicházejí skupinky našich turistů, hážeme řeč, mám starost o pár zbloudilců, tak se vyptávám, zda někdo nebyl zcela vyčerpán. Snad ne. Byť o třech nemám tušení, navíc je moc neznám, ale uklidňuji se, že si ve trojko případně poradí (na telefon mi nikdo nevolá - tak snad dobrý).

Je po třetí hodině, pod hřebenem jsem více než hodinu, už jsme si s horou řekli všechno. Prosím jí - musím vidět hřebeny! A - mraky ustupují! Klube se sluníčko! Bože - díky!

Jdu pomalu zpátky na Žiarskou chatu. Každým krokem je počasí lepší a lepší.

A - když scházím z rozcestníku Pod Homolkou - je to tady! Nádherný pohled na hlavní hřeben! Nádherný pohled na Baranec. Ano - prožívám Nirvánu indiánského léta!

Nevím, co je smyslem života. Určitě teda ne vila, bavorák či dva a sexy manželka -modelka. To vše je příliš drahé - a stejně vás to nenaplní (možná jo - ja vilu ani bavoráka neměl, modelku taky ne - i když... stejně to málo světského, co jsem měl, mě stálo spoustu času a fakt k ničemu!).

Jsem rovněž překvapen, jak málo lidí věří v Boha. Když člověk kouká na tu nádheru, na tu neskutečně krásnou přírodu… fakt je to jen „náhodou“?

Naprosto fantastické zakončení letošního Slovakiatour KČT Sršni Havířov.

Ještě - před chatou odbočuji k památníku obětem hor - Roháčů. Vcházím branou s nápisem - poselstvím: “Mrtvým na památku, živým varování“.

Spousty desek, co deska připomínka lidí, kteří měli hory tak rádi - a nalezli zde smrt. Plaketa Vavruška, ministra životního prostředí po revoluci - zahynul zde i s dcerou…

Živým varování…skutečně? Není - kacířská myšlenka - zemřít tady v kopcích, než v domovech důchodců. Já vím, to kulhá, moc kulhá. Co se asi honí hlavou člověka, padajícího stěnou dolů - jaké jsou jeho poslední myšlenky. Ty vole - co jsi tady lez - a nebo...

Dost filozofování! Padám do chaty - borovička s pivem to jistí! Je veselo - přichází i Jirka „Yetti“- přece jen dal ještě Baníkov, když rozpoznal změnu počasí! Zvesela scházíme k busu - odjezd už za tmy v 18.30.

Myslím - velice hezká tečka za celým uplynulým rokem Sršňů. Za rokem - který nebyl bezproblémový - a na jehož konci se musíme zamyslet - jak dál… Podzim z hlediska účasti byl slabý. Můžete nám s tím pomoc? Kde děláme chybu? Pište nám své připomínky, náměty, kritiku.

Jirka Hurta