Šíp 2014

(Stankovany - obec na kterou nikdy nezapomeneme!)

Někdy se mi ten život zdá příšerný. Už se totiž neumím přizpůsobit novému životnímu tempu po roce 1989, už neumím komunikovat s lidma jako „zastara“ - bez onoho z očí do očí jsem ztracenej, zdá se mi, že znám jenom mejlové schránky a hlas z telefonu, za čímž ovšem nevidím oči a neslyším dech člověka - což mě deprimuje...

Jo - týden před zájezdem byl naprosto příšerný - myslím  svou osobu, svý psycho. Byl jsem, jak se s oblibou říká - na dně.  Spíše než velet zájezdu bych asi měl uskutečnit cestu do Opavy do blázince. Vlastně, když jsem slyšel sípění investorů a úředníků - jsem si říkal, že snad na této planetě po věky věků nechodil větší blbec než su já. Být zde „Korsičané“ -okamžitě svěřuji velení zájezdu Ivaně nebo Bohoušovi.

A pak přišly Stankovany!

Ráno se budím klasicky i bez budíka ve čtyři hodiny. Ještě není světlo - ale ani tma. Vycházím na balkon – jasně - dneska bude nádherně. Začínám balit - vždycky balím až v den odjezdu - stres je můj brácha! Jde to v pohodě - vlastně těch pár hader na sebe do tropického dne nemůže zatížit hlavu ani bágl. Spíše papíry - těch mám teda spousty…Hlavně nezapomenout seznam, mapky (abych vůbec věděl, kam jedeme!), rozpis zájezdu - byť vím, že vzhledem ke strhnutí můstku v Kralovanech-Dierová je vlastně k ničemu a knihu Tři muži ve člunu (pro „kulturní vložku“).

Bus ČSAD Havířov stojí vzorně již patnáct minut před odjezdem na místě srazu. (Naši dvorní autodopravci nemůžou, tak díky Bohu, zajistili náhradu!). Řidič je vystresovanější než já - na Slovensku, mi říká, že byl naposledy na vojně a doufá, že mu s navigací pomohu.. (Je zvláštní, že si každý myslí, že pokud jste vedoucí zájezdu, znáte trasu nazpaměť se všemi odbočkami - jasně, taková Ivana či předseda to maj zmáklý, oni skutečně týden předem vyjedou celou trasu zmapovat... - já to mám na háku!)

„Sběr“ lidí do busu proběhne ukázkově - nikdo nezaspí, všichni vzorně připraveni. Jasně -bus je poloprázdný - což bylo čekatelné. Byť je předpověď počasí výtečná - lidi se ve velkém odhlašují. (Jak poté Šárka Skálová, při sestupu říkala - úplně je chápu a závidím!).  A je těžké je nahradit, když hlavní naše síla, celej bus, je právě na Korsice, kde tráví na horách týdenní dovolenou. Z toho vyplývá, že jsem tady „sám“ - teda jako z vejboru. Ale sám nejsem - na zadních sedadlech mám opory -Šárku H., Ovšáky, Vojtu! S takovou skvadrou vyjedu klidně na cestu kolem světa!

Vynervovaný autobusák zabloudí při průjezdu Žilinou - pravda, jede po správným čísle cesty, ale místo  na Martin - Poprad, tak na Bratislavu. Zavčas ho otáčím (než by jsme dojeli do Bratislavy, byť by to mohlo být zajímavý!)

Ale pak to odsýpá - a autobusák vzdychne, když projíždíme skutečně kouzelnou soutěskou okolo Strečna - „Tady je tak krásně!“ Jistě, říkám mu, že vůbec nechápu, proč lidi jezděj do Alp, trávící v buse desítky hodin - když dvě hodiny od Havířova to maj jako na podnose úplně stejný. On přitakává.

Stankovany - parkujeme u kostela před hospodou a obchodem (pádím si koupit plechovku Bažanta pro vrcholový přípitek se Zdeňkem, který na nás určitě z nebe kouká...). Vlčáci (Ovšáci) již vyrazili - takže vytvářím s holkama zadní voj. Jako co nás okamžitě zaujalo-byl neuvěřitelný zájem domorodců! To se prostě nevidí! Každý, úplně každý, kterého jsme potkali, nám přál hezký den a hezký výstup na Šíp - že na nás budou myslet a držet palce, ať nám to vyjde! Naprosto neuvěřitelné (a to byl teprve začátek - viz dále!)

Jeden z dřevorubců nás upozornil, že na Zaškovském sedle je nyní bača, prodávající ovčí sýry, ať určitě zajdem! Fakt že jo, s Květkou, Šárkou S. a V. neodoláme a jdeme k „salaši“ (tři pojízdné maringotky, jelikož bača je pořád na cestě). Šílený štěkot psů, snad šesti ostrých psů, nás vítá. Naštěstí jsou uvázáni u stromů - jinak by oddíl přišel o čtyři členy. Mladý bača vytahuje sýry - a holky kupují (za velice přijatelnou cenu). Já si dávám žinčicu, ta je grátis. Mám trochu obavy, zda to můj žaludek vydrží, ale je to fakt vynikající! Holky zkouší - a pak si také nechaj nalít hrnek. Od tý chvíle jedeme na raketový pohon - na žinčicu! Stoupání na Šíp je docela kolmica, fakt makačka - ale žinčica je žinčica! Víc než hodinový výstup - ale jsme na vrcholu! Knihy nelžou - skutečně nádherný výhled. A jako vždy na vrcholu - naprostá pohoda. Je zde střední část naší výpravy (vlci jsou již dávno vpředu), takže dostávám „vrcholovky“ z cizích zásob a dávám si obědosnídáni ze svých zásob.

Tak jo - dále na Zadný Šíp! Tento úsek, mezi vápencovými skalami, se mi moc a moc líbil. Nemělo to chybu! Zadní Šíp s obrovským křížem (viz. dále perlička k tomu).

Zde potkáváme pana Buroše, chlapíka, který zde má bráchu, takže jsme jej vysadili v Královanech, odkud oni spolu šli. Seznamuje mě s bráchou (Chlapi mají okolo sedmdesátky) a když mu podávám ruku, tak se mírně nemůžeme sejít. Buroš mi říká, víš, brácha nevidí! Ty vole -jsem z toho úplně hin - vyjít na Šíp, když nevidím, v sedmdesáti letech!! S bráchou dlouze promlouváme - je úžasný!

Sestup na Podšíp (známé dřevěnice) je vskutku impozantní. V duchu si říkám, že máme opět kliku, jít tohle za deště bych teda nechtěl. (Bača nám říkal, že celý týden pršelo, až v pátek večer přestalo...)

Tady vzorně čeká celá naše skvadra - měli jsme domluvu, že počkají, jelikož odsud vede neznačkovaný chodník, tak ať jdeme pospolu. Je okolo 14 hodiny, oni čekaj dlouho, takže se domlouváme, že vyrazí „na pivo“ hned, a já čekám na zadní voj holek, které asi bojují při sestupu o život! Čekáme (ve dvojko) fakt dlouho, až mám strach, že se něco stalo. No ženský toho mají dost - pohled na Šárku S. je jako pohled na Hermana Buhla, když se vrátil s Nanga Parbatu. Když ji ukazuji cestu za čtrnáct dnů na Rozsutec (z Podšípu je krásně vidět Stoh a Velký Rozsutec), tak se útrpně uměje a říká mi, že raději půjde na grilovačku, kam je pozvaná, že dává KČT Havířov výpověď. Chudák holka neví, co ji ještě čeká!

Sestup neznačenou cestou do Stankovan. Jdeme v jedenácti - z toho dva chlapi. Jako fakt bomba. Nejprve pohoda pak začneme tápat. Rozcestník - na cestě je ovšem velká šipka z klacků - tak jdeme tím směrem. Je ovšem divné, že stoupáme, by jsme měli klesat. Klesání ovšem přichází - a je naprosto brutální!  Jasně. Kdo zná Malou Fatru, není překvapen (Název Malá Fatra je těžce zavádějící - není vůbec „malá“. Takový výstup na Šíp a jiné vrcholy „Malé“ Fatry - proti nim je výstup na Lysou horu nedělní procházka po obědě!) -zejména sestupy (nemluvě v dešti - to už je totální mazec!) jsou nezapomenutelné…

Neznatelnou cestičkou, kde lze alespoň udržet obě nohy jdeme cik cak dolů. Přes cestu navíc spadlé stromy. Květka to přirovnává k Tanzánii… Slyším i narážku na to, že účastníci zájezdu netušili, že se jedná o trasu Adrenalin Cupu! Jako fakt bomba - navíc sice víme, že jdeme dobrým směrem, ale netušíme, kdy cestička prostě zmizne a my zůstaneme v porostu v prudkém svahu. Přesto - zdá se, že jsme zachráněni. Civilizace - domek - ovšem s plotem, který přehrazuje cestičku - nezbývá, než přebrodit potok - a jsme zachráněni! Šárka S. se usmívá - snad poprvé na tomto zájezdu a povídá mi : “Jirko - tak teď mě to začalo bavit!!“

Dostáváme se na asfaltku a poté už vidíme kostelík, kde je naše spása. Máme  zhruba hodinové zpoždění oproti původnímu plánu - ale to neřeším, ten čas byl orientační a – a já jsem vedoucí! (smajlík). Máme jedinou starost - rychle si dát pivko! Žár na asfaltu je fakt síla - a žízeň je věčná!

Pod palbou slunce scházíme ke kostelíku a vysněnému pivu. Ovšem - vůbec netušíme, co nás ještě čeká. Slyšíme zpěv od kostelní zdi, si říkáme, pohřeb, svatba? Ne - je to obřad vztyčování májky!

Krásný holky v krojích vázaj stužky, gazdina s láhví borovičky mi okamžitě nalévá panáka! Tak tomu říkám přivítání! Pak pádíme na pivko - jedno šlehnem na ex přímo v krčmě, druhý si neseme ven na terasu, kde sedí naše výprava.

Tam pobíhá akční chlap a chce mluvit s vedúcím. Tak se hlásím. Povídá mi:

„Máme na hřišti oslavu v rámci vztyčení „májky“, speciálně pro vás, turisty KČT Sršni Havířov zajistím program. Modely - letadlo, helikoptéra - špičková ukázka, halušky, pivo, borovička, hudba - je 16 hodin - v 16.45 na hřišti, dvěstě metrů od tady - speciálně pro vás - přijedete?!“

Nelze říci ne - je to bomba! Podám mu ruku a smlouva je uzavřena - za hlasité podpory našich turistů ANO, ANO, ANO!

Helena Ovšáková na mě zíra  a povídá mi:

„Ivana i Bohouš jsou skvělí vedoucí, ale ty - to je něco mezi …“

Se smíchem ji doplňuji:

„Ja vím, jsou to moc dobří žáci, ale na učitele prostě nemaj. Neumí zajistit počasí - a hlavně, neumí zajistit, by se stavěla májka 7. června!!“

A tak se řehtáme. Je to vážně něco neskutečného - taková vyšší moc, na kterou prostě Ivana s Bohoušem nemají, jelikož jsou totální nevěřící, ateisti, netušící, že za určitých podmínek se dá z vody i udělat víno. (7.června je to proto, že to stavěj na svátek ducha, tedy svatodušní svátky, x dnů po Velikonocích, které jsou pohyblivé - ale to vám nevěříím stejně nic neříká - teda snad, že se u nás dělá vaječina!“)

Ale jedeme dál! Hřiště, kde hrají kluci fotbal. Jak přijíždíme a vystupujeme, zápas je okamžitě přerušen a jsme uvedeni, jakožto KČT Sršni Havířov na plochu! Sedáme si na trávník a začíná exhibiční vystoupení - nejprve modeláře s modelem vrtulníku. Jako úžasný, co s tím dokázal. Jako - na pozadí Šípu, fantastický pohled, sedíme na krásným pažitu a koukáme do modrý oblohy - jak borec ovládá přes vysílačku model naprosto virtuosně. Ty jo... Poté další s modelem letadla.

S ním se fotíme a dáme řeč. Zjišťujeme, že modelář s vrtulníkem je mistrem Evropy a nyní se chystá na mistrovství světa! A že on se koníčku věnuje spousty let, vyrobil stovky modelů - a nyní hlavně hledá sponzory pro mladý kluky, jelikož bez sponzorů se to závodně nedá dělat. Ty jo - opět zážitek!

Slavnost pokračuje - a místní diskžokej nás zve tančit! Co se dá „dělat“- po docela náročné túře - vzhůru pod podium, tančit, by se nám nezkrátili žíly! Je to fajň, vytváříme kolečko a tancujeme s chutí jako za mlada! Dokonce, světe div se, se přidává Šárka S., zapomínajíce na předešlá „příkoří“ tančí s úsměvem!

Ještě - jsem představen starostovi obce - a krásný, byť krátký rozhovor:

“Vy jste byli na Šípu - na tom Zadním…ten kříž, ten jsme tam nesli ještě za totáče, 150 lidí se střídalo, abychom ho tam dostali (znovu opakuji, je to fantastické převýšení, výplaz na Lysou horu je skutečně proti tomu nedělní výlet!), jsme to tam dostali, ale stejně nás udali, alespoň na to, že jsme po cestě ničili přírodu… a tak jsme sehnali papír, že kříž byl na kopec vynesen vrtulníkem (!) a pak už na nás nic neměli!“.

Auva - další krásný životní příběh!!

Odjíždět se nám vůbec nechce - ale doma čekaj. S těžkým  srdcem dávám povel k odjezdu.

Lidi, já toho fakt zažil spousty. Životní prohry ze mě udělali docela skeptického člověka, který hledá obranu před „nesnesitelnou lehkostí bytí“ v černém humoru, těžké ironii - a vůbec. Ono vyčpělé, ale stejně úžasné: “Člověk - to zní hrdě“ (Čelavěk - eto značit gordo), ve mně vyvolává – bohužel - jen ironickou grimasu. Aneb, jak zpívá Ambrož z Hudby Praha (nasadím si černý brejle, ať mě nikdo nevidí, za nima si odpočinu, od světa i od lidí.)

A - pak přijde den, kde najednou jsem mezi lidmi, lidmi jakoby z jiného století, z jiné doby, naprosto se odlišující od šíleného budování kapitalismu či co vlastně tento chaos je, kde platí jen individualismus, jen slovo JÁ, rozbitých rodin, kde slovo máma či táta je nahrazeno strejda a teta..

Přijedeš do Stankovan, a zjistíš, že s tím lidstvem to ještě není nejhorší, že je zde naděje, že bude líp - obce, v kouzelném prostředí kouzelných slovenských hor - obce,  na jejich obyvatele nikdy nezapomenu!

Na závěr bych chtěl moc poděkovat účastníkům zájezdu. Nevím, proč jsem si myslel, že se jedná o odpočinkovou túru, leč situace byla úplně jiná. Zejména brutální sestup - díky, že jste přežili! (Čau Šárko Skálová - tvůj  zoufalý pohled z Podšípu mě bude ještě dlouho budit se spaní - smajlík!)

A - myslím si, že tento zájezd byl nejlepším, který jsem kdy s KČT za tý dlouhý léta absolvoval…

Howg!

Jirka Hurta