SLOVAKIATOUR - podzim

Roháče 14.9.2013

Tento zájezd byl určitě vnímán jako vyvrcholení „SLOVAKIATOUR 2013“.

Proto zaslouží menší úvod.

Když jsem jej navrhnul a tvrdě prosazoval v listopadu 2012 na schůzi vejbodu do plánu na rok 2013, byl jsem si vědom, že dosti tvrdě riskuji - a zároveň obtížnosti takové akce. Uspořádat takový výlet na jeden den - je svým způsobem šílenství. Zdaleka jsem ovšem netušil, jak obtížné to v reálu bude...

Především zkombinovat časově vlastně dvě akce -„lehčí výlet“ pro normální soudné turisty - a „výlet šílenců“ po hlavním hřebeni.

„Naučit lidi“, že budou vstávat v sobotu nezvykle brzo a vracet se za hluboké noci, čímž nestihnou sobotní televizní program. (Je to fakt problém - vždy žasnu, jak lidé doslova tlačí, abychom odjížděli z akce co nejdřív - byť je krásné počasí… jakoby je doma čekalo něco úžasného.)

Přesto jsem věřil, že budeme mít plný bus - což se skutečně potvrdilo. O místa byl sveden doslova boj. Jak už to bývá, seznam se neustále měnil. Lidé v beznadějných pozicích náhradníků se dostávali do popředí, jelikož jiní postupně odříkávali účast z nejrůznějších důvodů. Denně desítky mejlů, telefonů, SMS - jako je to fakt záhul - věřte mi! Není to pro jednoho člověka - je to pro takovou malou cestovku. Naštěstí mám skvělou parťačku - Ivanu, bez které bych si to asi fakt hodil. Její pomoc je zásadní!

V tomto případě byl dosti velký problém i se zajištěním busu - náš dvorní dopravce pan Bártek bohužel měl jinou zakázku, ale strašně se snažil, aby zajistil náhradu. Nakonec, po velkém úsilí, sehnal bus ČSAD z Havířova s „menší komplikací“, že musejí vzhledem ke vzdálenosti a časovému rozvrhu (pozdní návrat, pojíždění), jet dva řidiči, které musíme samozřejmě zaplatit… Ale jo - kostky jsou vrženy!

V sobotu 14.9. v den D, se probouzím ve tři hodiny ráno bez budíku - už nemohu spát. Nervy? Vycházím na balkon zjistit teplotu a rosný bod. Lije. Provazce deště. Povzdychnu - zase to rosničkám vyšlo, ta přiblblá předpověď. Nu což, co se dá dělat. Není špatné počasí - jen špatné oblečení, utěšuji se. Bloumám po bytě, vařím čaj - a přemýšlím, zda to všechno mám vlastně zapotřebí. Bych se na to nejraději vys…(což dělám dvakrát za sebou, jak se mi svíraj střeva!). Konečně jdu na místňák, bych dojel zavčasu na místo srazu. Když člověk vyjde ven, byť s deštníkem nad hlavou a do úplný tmy, přec jen „ožije“ na čerstvém vzduchu a černý myšlenky hází za hlavu. Nu což - nějak to dopadne! Vzhůru - malověrní!

Ha - na místě srazu jsem první - poprvé, ostatně do odjezdu zbývá ještě dvacet minut. Tak se ještě „brouzdám deštěm“.

Teda pecka, bus skutečně přijíždí na čas - tedy 5.20, jako - dal jsem jim pokyn přijet o deset minut dřív, ze zkušeností vím, že mnozí noví řidiči ten plac hledají klidně půlhoďku - což si nemůžeme dovolit. A okamžitě se ze tmy začínají vynořovat postavičky našich turistů, byť zabalených v gorotexkách či pod deštníkem. Bezva - nejsem tady sám. A za chvíli se mi zdá, že je nás až příliš. To je právě věčný stres organizátorů - zapsal skutečně všechny přihlášky - v tom neustálém chaosu přihlášek a stornací? Jo - je to bezva, každý má kde sedět. První uf, uf padá z mý hlavy.

Bus se okamžitě mění ve spací vůz. Je zřejmé, že lidi nejsou zaměstnaní jako pekaři, popeláci...prostě vstávaj přes týden dost pozdě (smajlík). Nemám odvahu je budit, přečítat program, natož vybírat peníze! Pak už to není ale udržitelné - jak se smějeme s Ivanou, to by jsme také mohli ject zadarmo - a tak je budím a byť v nepříznivých podmínkách zatáček - cálujeme a rozdáváme plán tras + mapku.

Kluci busáčtí teda jedou zostra, fakt to šlape - a navíc, světe div se, nikdo nežádá jít na WC - což jak máme zkušenosti, než si bus „uleví“- půlhoďka v háji! Takže - v 9.00 hodin jsme na místě! Fantastické!

Prší - ale neleje. Tedy rozpaky - kdo půjde trasu č.1 s Ivanou (Roháčské plesa a následně termály) a kdo trasu č.2 (jakoby se mnou...).

Mě se teda vůbec nechce jít trasa číslo dvě přes Ostrý Roháč - prostě se na to necítím. Od rána mám pocit, že to nedám. Ale co můžu dělat než jít. Fakt bych se raději přidal na trasu číslo jedna. Ale jak vidím ty nadšence, připraveni proletět trasu stůj co stůj, vzdychnu a souhlasím, že vylezeme do Smutného sedla a tam se dle počasí uvidí, zda sejdeme dolů či budeme pokračovat. Vyráží nás tuším 13 - ztrácím přehled, jelikož každý vyráží individuálně hr, hr! Víceméně vytváříme ucelenou šestici (zbytek skutečně mizí...) a šlapeme na Tatliakovu chatu. Ivana nám místo asfaltky nabízí neznačenou cestu s tím, že na asfaltku se napojíme…což má pravdu, ale stojí nás to dost sil - když pak po čtyřech bereme prudký svah. Přesto, na chatu dorážíme dle časových údajů s časovou rezervou. Nenechaj mě skoro ani se vyčurat a už mě ženou do Smutného sedla!

Ach jo. Stoupáme k sedlu, to jsem ještě v čele a v pohodě, přestává pršet (!) a dokonce sem tam vidíme slunce. Objevují se štíty a koukáme - je tam i sníh! Ale mraky se převalují, takže jsou to jen chvilkové „díry“ v panoramatech. Ve Smutném sedle jsme opět před limitem. Chvíli se vzpamatováváme z výstupu, nějaký občerstvení - a vzhůru po hřebenu. Tady končí sranda, tohle je už vysokohorský terén. Je třeba dávat pozor, byť skála je poměrně suchá a není namrzlá. Orientace je také zvláštní, pravda červenou značku sem tam vidíme, ale spíše se jde po „chodnících“, které jsou sem tam ale slepé a je nutno improvizovat. Postup se zpomaluje, jak každý zkouší jinou cestu a pak se navzájem informujeme, co je lepší. Ale jo, postupujeme kupředu. Jenže - začínám mít problémy. Čím dál více cítím, jak mi tuhnou stehna. Už nejdu - jen se“plížím“. Ano - toho jsem se bál. Když zvedám nohu příliš vysoko, bych došáhl na stup, projede mi nohou bolest. Křeč! Opřu se o nejbližší kámen, neschopný pohybu. Dochází mě Helena a já ji prosím o „sáček“. Vytahuje přípravek s hořčíkem, který má zabrat okamžitě, hltavě jej polykám. Lízám si sůl - a čekám, co se bude dít. Jako fakt to pomáhá, po deseti minutách (kdy všichni na mě čekaj - a já se stydím...) jakž takž můžu dále. Ale - mám jít vlastně dále? Přesvědčují mě, ať jdu dál - ale... Strašlivě pomalu se belhám tedy kupředu. V hlavě otázku - když dojdu na hřeben Ostrého Roháče a chytí mě to znovu - co budu jako dělat, kdo mě odsud snese? Sakra. Pak se ozývá i druhá noha - projede bolest jak šlehnutím bičem. To už cítím, že je hodně zlý. Dostáváme se pod Ostrý Roháč - k prvnímu řetězu. Dolů sjíždí manželský slovenský pár, informuje nás o situaci (byť hodně přeháněj), ale já se rozhoduji, že půjdu zpátky s nimi. Co se týče vzdálenosti, je to skoro jedno - jsme v půlce cesty. Ale - přec jen po hřebenu na řetězech se musím opřít do nohou - a co jak nebudu moci jít dál? Kdo mě od tama snese?

A tak se loučím se zbylou pěticí, kteří mě opouštěj jen s tím, že Slováci na mě dohlídnou. (Jinak byli ochotni se solidarity se mnou ukončit cestu a vrátit se se mnou společně - což jsem samo nechtěl připustit - takhle jim zkazit výlet!)

Nastává pro mě křížová cesta. Doslova se belhám, naprosto nestačím tempu cca 55-letým manželům, kteří ovšem na mě neustále čekaj s tím, že mají času dost. Po cestě jsme se i skamarádili, jsou z Povážské Bystřice, týden na dovolené, choděj kdykoliv můžou, velcí turisté. On doktor. Probereme spousty otázek - od politiky po medvědy! Ale - maj fakt se mnou svatou trpělivost. Když jim nabízím, ať už mě nechaj, že to zvládnu sám, abych je nezdržoval - ani náhodou! Vzpomněli na svého syna, který v Tatrách chytil křeče na Kriváni - a jak šli dolů, navzájem ho podpírající - osm hodin...

Konečně Smutné sedlo - tentokrát bych jej přejmenoval na Šťastné sedlo! Teď už vím, že se třebas dolu skutálím! Ale - není to tak jednoduché. Zhruba v půlce sestupu pociťuji opět šílenou bolest! Opět usedám - a lačně likviduji další sáček hořčíku, který mi Helena dala se slovy - ale fakt až za hodinu, dřív ne - a ne více než dva! Opět to účinkuje, zase se po chvíli postavím na nohy (Slováci mezi tím sbíraj borůvky a pozorujou mě jedním okem..)

Do chaty to už sejdu - a tam se setkávám se zbylou pěticí a třema draky před náma! Další, jak mi bylo řečeno, sešli již dolů - včetně Jirky Linharta, zvaného Yetti, který si přidal ještě Baníkov (kde hlásil, bylo deset cm sněhu!) a Tri kopy! A to je před 17 hodinou - všichni trasu proběhli hluboko pod časový limit udaný na mapách a v průvodcích! No - zřejmě dobrý oddíl!

Dáváme si pivko, kecáme - a nikam moc nespěcháme - není kam! Skupina číslo 1 je naložena ve vodě v termálkách a odjezd je domluven po 19. hodině. Takže pomalu sestupujeme dolů, na chatu Zverovka, kde se už utábořila skupina „chrtů“.

Tam v družné zábavě očekáváme příjezd busu - a za hluboké tmy jedeme směr Havířov.

Před půlnocí (jak jsem ostatně předem avízoval, takže nikdo nemohl být překvapen!) jsme doma!

Hluboce si vydechnu. Všichni přežili (kupodivu - ke smrti jsem měl nejblíže nakonec já! - holt hořký konec „horského vůdce“...), nikdo nám viditelně nehrozil a nespínal - že nestihl například večerní program v TV.

Pouze moje máma kroutila hlavou, že 25 let jezdila s KČT Havířov na zájezdy a nikdy nepřijela před půlnocí (na což jsem ji odpověděl - že tenkrát se nejezdilo se mnou!) - že jsem magor! Ale pak si půlden četla program, vytahovala fotky a vzpomínala na „svý“ Roháče v mládí“…

Tento zájezd byl velmi poučný - a možná i průlomový. Ukázalo se, že to jde - ject takový klády na jeden den. Že lidi to vemou. Ale…

Pro nás organizátory to zároveň ukázalo naše limity. S Ivanou jsme si skutečně vyměnili nespočet mejlů, SMS, telefonických i osobních rozhovorů. Myslím, že oba dva, bysme z fleku mohli nastoupit v jakékoliv cestovní kanceláři! (smajlík)

15.9.2013 Jirka Hurta