Slovakia tour - jaro

Vrátná 15.6.2013

Nařizuji v pátek večer budík na 5.hodinu - ale budím se v sobotu ve čtyři. Nervy? Svítá, ale slunce příliš není vidět, tak trochu pod mrakem, ale hlavně neprší.

S balením nemám problém, fakt jen „nalehko“- tedy poloviční bágl, ale na pohled stejně velký jako vždy. Co s časem před „výletem šílenců“? Vytahuji kolo a objíždím Havířov, lehce, jen tak s cílem koupit Lidovky. Jo - o pátý je maj na benzínce. Pak usedám k šachovnici a v rámci přípravy na turnaj v Karviné za 14 dnů, na který jsem se přihlásil (také bejkovina, budou tam i velmistři a mezinárodní mistři - nemám šanci,ale...) drtím na balkoně zahájení - ptáci už zpívaj, byť nejsou vidět Beskydy, vypadá to na slušný počasí.

Výjimečně na sraz u Bezruče jedu busem, přece jen se mi nechce, jako vždy, šlapat 2 km, musím šetřit síly!

Jsem docela překvapen, že nalodění manšaftu je bez problému, všichni čekají na správných místech ve správnou dobu, žádný exot, který pak volá po hodině, že si spletl čas odjezdu o hodinu...

Mezipřistání v Čadci, kde u Tesca zejména ženská část zájezdu „ucpe záchody“, ale zdržení rovněž není oproti jiným zkušenostem tak fatální. Skoro na čas dorážíme ke spodní stanici lanovky na Vrátnou - kde je ovšem fronta jak na banány za totáče. Ale jo, něco okolo půl desátý jsme nahoře, za hubičku (8,5 éček) a můžeme vyrazit po hřebenu. Počasí úplně suprovní na turistiku. Slunce nežne jako v tropech, lehký mraky jej sem tam zahalují, viditelnost bezvadná - no ideál! Vytvářejí se skupinky dle fyzických možností a dle plánu, kam kdo chce vlastně jít. Jak jsem už v programu upozornil a zdůraznil, ať si každý najde svou parketu, není cílem se zničit, ale vychutnat si sobotu v báječný scenérii Malý Fatry. Dost lidí to naštěstí pochopilo, ale někteří blázni, včetně mě (smajlík!) jsme to vzali útokem.

TRASA A

vedoucí: Jirka Hurta

Hřebenovka Chleb, Hromové, Poluďnový Grúň, až po Stohovské sedlo - tak to je v podstatě brkačka. Pak ovšem nastává problém - výstup na Stoh. Kolmica nahoru. Jsem mile překvapen, že není klasické bláto, které činí tento výstup v první fázi skutečně „nezapomenutelným“. Fakt to neklouže. Ale kolmica je kolmica. Nasazuji strojové tempo -ale musím zaměstnat svůj mozek něčím jiným, než nesnesitelným bušením srdce a dýcháním jak parní lokomotiva. Tak v duchu rozebírám nejnovější novinku naší šachové jedničky Davida Navary, který používá nyní na mojí oblíbenou královskou indickou v 5.tahu h3 - s obrovskou úspěšností. Jo, funguje to, nic moc jsem sic nevymyslel, ale mozek „nepláče“. První větší vrchol, naproti koukám na vrchol číslo 2 -Velký Rozutec (jak se tam chceš Jirko vyškrábat?), čekám na ostatní, takže stačím sníst banán a dát si oddych - bych je hnal okamžitě dál, s tím, že není moc času (smajlík). Sestup na sedlo Medziholie je v této fázi, kdy vlastně „začínáme“, brnkačka. Pak ovšem nastává prubířský kámen celý dnešní hřebenovky - výstup na Velký Rozsutec. Teda, oficiálně je zavřený do 15.6. - a tedy i dnes…ovšem nahoru stoupají davy lidí - tak se s klidem zařazujeme. No - je to síla. Tady už šachy nepomáhají, tady si spíše broukám slavnou skladbu Led Zeppelin „Starway to heaven“ - tedy žebřík k nebesům… Pot mi kape z holého čela do očí a příšerně to pálí, nohy mi říkaj, že jdou na 110 procent a moc dlouho to nedaj, žaludek úpí, že nějaká tyčinka a voda by byla dobrá. Tak jo, cpu do sebe tyčku a hltám vodu. Moc to ale nepomáhá. Helča a Danka jsou nade mnou, za mnou hrdinně šlape Pavel, jehož výkon je obdivuhodný - a já mám čím dál větší pocit, že vrcholový kříž neuvidím. No krize jak prase, fakt toho mám plný zuby. Ale musím - nemám jinou možnost! Vynést na horu svůj hrob! Čas splývá v jednu velkou čmouhu, vše se smrsklo, celej život, v jediný cíl, vylézt na tu „strašlivou“ horu, sesunout se na vrchol a nemuset dál stoupat. Šílený okamžiky - ale najednou - není kam stoupat! Jsem nesmírně rád - a docela brzo okřeji. Zvláště, když přichází Vojta a vytahuje pleskačku! Navíc perlička, slyším: “Juro, ty jsi snad všude!“ Kamarád, který je zde rovněž autobusovým zájezdem z konkurenčního oddílu. Házíme řeč a dovídám se, že mají rovněž stejnou cenu za zájezd, s tím, že vyšli ze Štefanové Dierami a nyní sestupují zase do Štefanové.

Na vrchole se postupně naše úderná skupina schází, teda mimo Jirky Linharta, zvaného Yetti, který je dávno už někde pod Malým Rozsutcem (a to si ještě v úvodu „přibalil“ výstup na Kriváň...). Je vidět, že mnozí toho mají fakt dost  -nejsem sám “u konce s dechem“. Eva mě prosí o sůl na křeče - naštěstí mám sebou - a při následujícím sestupu do sedla Medzirozsutce sůl musím použít i pro sebe - šílená křeč ve stehně, ale rozejdu to! Do sedla se dostáváme něco po třetí - a družina barzo zdecimovana. Ležíme na louce a přemýšlíme jak dál. Pavel jednoznačně rozhodnut - sejít dolů Dierami, k němu se přidává Dalibor, který má při sestupu obrovský problém s kolenem. Ale neztrácí humor: “Jsem si vzal mladou ženu, aby mi stačila v horách. Nemyslel jsem na to, že jednou přijde ten okamžik - že nebudu stačit ji!!“

Co dělat - jít dále dle plánu na Malý Rozsutec, který je skutečně coby dub (20 minut dle ukazatele - no dobrá, v našem stavu 30 minut), a pak šílený sestup cca dvě hodiny do Bieleho Potoka a tak tak stihat odjezd busu v 18 hodin? A nebo „ústup“ Dierami, které jsou ovšem taký sousto. Jak mám rozhodnout? Vím, Eva mě prosí očima - jít dál,Helča zase dolů. Daně je to jedno, je v pohodě a klidně to dá. Jestli to dám já, sám nevím. Asi jo, ale moc se mi nechce, hlavně ten šílený sestup. Hážu si eurem, jako když panna, tak na Malý Rozsutec. Padně panna - ale já podvádím a říkám - jdeme dolů…(nu což, lhát není hřích!). Tak jo. A - vlastně dobře. Pravda - sestup Dierami se moc nedoporučuje, je to spíše výstupová trasa. Fakt to děsně klouže, mám strach uklouznout, navíc nohy jsou už poněkud rozkmitané únavou - ale je to docela zážitek. Vody je totiž tak akurát. Sic chybí pár řetězů, je nutno sem tam se brodit naostro potokem (je mi to fuk, zda mi teče do bot horem či spodem - hlavně být dole!), hůlky mi překážej a moje rozedraný podrážky, které už dávno nemaj žádný vzorek, jsou ideální k podklouznutí. Jdu jako posraný. Zato Pavel a Helča s Danou se dolů řítí jako zkušení horští vůdci. Dalibor se obrovsky přemáhá, s bolavým kolenem trpí - ale opět s humorem (na pokraji slz): „Jirko, nemáš nůž?“ „Jo - k čemu ho potřebuješ?!“ „Prosím, vraž mi ho do srdce a ukonči mý trápení!!“

Tož takhle procházíme fakt nádhernou „divočinou“ Dier!

Sedlo Podžiar - a koliba, která je možná otevřená! V pravý čas! Neomylně odbočuji vyzkoušet, zda tomu tak skutečně je, za mnou Pavel, Dana, Helča - Dalibor s Evou dál dolů, nevěří v zázrak. Ale jo, víte jak nám chutnalo to pivko! (Jak říkal Pavel, pivo nemusím, ale tady s chutí!). Co dokáže takový pivo! Další chůze Dolníma Dierama, to je pohoda. A fakt moc hezký. Vlastně je jdu poprvé, vždy, když jsem tady byl - byly pod vodou a tudíž neprůchodné. Dneska to šlo!

Biely Potok a bufáč před hotelem Diery!

Konec!

Koukám, vše klape, jsou tady všichni. Vlastně ne tak úplně, chybí Ovšákovi a Petr, které jsme naposledy viděli na vrcholu Velkého Rozsutce, ale strach o ně nemám (jenom malý..), je to silná skupina, žádný ořezávátka! Taky že jo, ani si nestačíme objednat pivo a jsou tady!  Je sice něco po 18 hodině, ale pivko dopijeme - a s menším zpožděním vyrážíme směr Havířov.

V Havířově „Havířov v květech“.

Je to úžasný, ale jdeme do toho! U Kyvadla, kde je hlava na hlavě a z podia duní muzika, se schází „nezničitelní“. Já, Bohouš (kterému Ivana sice dala propustku jen na výlet, ale pokud prý mu napíši omluvenku...), Šárka, Ovšákovci, a předseda Bohoušek! Dáme po pivku - a dokonce se začínáme vlnit v rytmu hudby. Ty jo - po takový štrece jsme ochotni to klidně rozjet!(smajlík). Hudba končí, loučíme se, a s oběma Bohouši vyrážíme (pěšky!) nahoru k Merkuru - teda další dva kiláky. Je přede půlnocí - tak to tedy byla dneska jízda!

Tímto výletem vlastně skončila jarní část Slovakia tour – myslím, že jarní akce, která byla velmi úspěšná. Musím tady vyzdvihnout (což jsem udělal i v buse, ale prý mě neslyšel - smajlík) lví podíl našeho předsedy Bohouše. Jednu chvíli na to zůstal v podstatě sám. Shoda nepříznivých okolností. Když jsme akce v listopadu plánovali, netušili jsme zádrhely života. Hanka dlouhodobě onemocněla, Ivana při neviném pádu v Alpách na lyžích si potrhala vazy v koleně - a já - škoda mluvit. Místo bych mu pomohl na Kľaku - hrál jsem šachový turnaj, a místo na Chočské vrchy jsem jel na sraz z výšky po třiceti letech. Naštěstí polochromá Ivana jela na tyto dvě akce coby psychická podpora. Jako vězte, že stát se může cokoliv, a mít v partě parťáka dost pomáhá. U Bohouše je navíc jistota, že nikdy nezklame - a byť sem tam zamrmlá, tak udělá vše pro hladký průběh zájezdu - ostatně i nyní mi dost pomohl, když si vzal na starost slabší skupinu a plně se jím věnoval.

Ještě závěrem se musím zmínit o takový perličce. Jsem si listoval „Knihou přání a stížností“, kterou zavedla před dvěma roky Ivana. Je to hezký čtení, samozřejmě skoro všechna plusová (jinak by jsme to zabílili - smajlík), bezprostřední dojmy po výletě psané v buse, kdy člověk je toho všeho ještě plný. Moc děkujeme! (A napište někdy něco i na web - nebojte se!)

A na úplný závěr - poslední citace z této „Knihy přání a stížnosti“ - která mi vyrazila dech a přiznávám, i těžce zalichotila:

„No Jirko, co jsi připravil za přechod to byl turistický ráj, přechod přes hřeben, Rozsutce a nakonec Jánošíkové diery, díky, díky, díky, nádhera, jsem nadšen, tvůj vkus tras a můj se úplně ztotožnil, už se těším na podzim. Jirko, ty jsi Bůh, dík Jura (YETTI).

Oj - to jsou třebas věty, pro který to všechno děláme - vězte, není to žádná sranda naplánovat a zorganizovat výlet. Desítky telefonátů a mejlů a někdy si člověk říká - mám to zapotřebí? Ale právě - třebas ta „Kniha přání stížností“, když si ji v klidu doma pročítáme - to fakt máte hezký pocit, když jsou lidi spokojení, když vás někdo případně i pochválí…

No - Juro, věz že nejsem „Bůh“, byť v nebi to mám dobrý, dobrý, držej mi tam flek (píseň Vládi Mišíka z osmdesátých let, když mu zakázali zpívat, s pokračováním - tady to mám špatný, špatný, nelíbí se jim můj zpěv...), viz počasí…ale dneska ráno jsem, jakožto každou neděli kdy jsem náhodou doma, zašel (dobelhal se...) do kostela a děkoval jsem Bohu, že to dobře včera dopadlo, že žádný ztráty na životech, že to fakt všichni zvládli (zřejmě dobrý oddíl ten KČT Havířov - co?).

A také se těším na podzim - byť na Ostrý Roháč budu muset jak se zdá více potrénovat.

Ale před náma jsou prázdniny, dlouhý dny jak vyšité na „ekšn“, vyrazit do kopců, vyrazit na kole (sledujte náš web, Bohouš má připravené cyklotrasy, někam určitě vyjedeme), nemusí se jezdit nikam daleko, máme všude kolem sebe krásný hory - tak využijme léta!

Na podzim se na vás všechny těšící Jirka Hurta

P.S. Příjem přihlášek na Roháče začnu naostro evidovat od 1.září - tak se ozvěte. Nejlépe na mejlík. Díky!

TRASA B

vedoucí: Bohumil Bartoš

Tento výlet si budu moci vychutnat, protože nejsem vedoucí a nebudu ve stresu z drobných komplikací. Taková byla moje představa, když jsem odcházel na výlet.

Začátek výletu začal podobně jako ty předešlé – porovnání seznamu nahlášených a přítomných (opět nám 3 nedorazili…), seznámení s navrhovanými trasami a výběrem peněz na zaplacení autobusu.

Domlouvám se s Šárkou, Helčou a Jardou, Zuzkou, Bohoušem na trase, kterou bychom chtěli zdolat. (Chleb – Hromové – Poludňový Grúň – Stoh – sedlo Medziholie – Štefanová)

Ale vedoucí Jirka má jinou představu, určuje mě vedoucím skupinky, která se chce projít po hřebeni, ale nechce se vracet k lanovce. (Toto rozhodnutí udělal na základě mého sdělení, že nemám v úmyslu jít tu nejdelší a nejtěžší trasu). Po vyhlášení této informace se ještě pár dam rozhodlo tuto trasu absolvovat (to zase paní Kupská ráda šíří, že se mnou zvládne cokoli!) Navíc dostávám do přímé péče starší manželský pár, který jede s námi poprvé.

Po příjezdu do Vrátné zjišťujeme, že zde bude dost dalších turistů a že nám trochu podražila lanovka. Ještě rychle musím zodpovědět různé otázky ohledně náročnosti trasy, kterou musíme zdolat, aby se mohli ještě jednou rozhodnout ti, kteří se chtějí pouze projít a zda si koupí lístek pouze nahoru a nebo i zpět. Vše je rozhodnuto a necháváme se po skupinkách vyvézt nahoru.

Jirka vyráží s odvážlivci na nejdelší trasu, a zbytek dokončuje poslední přípravy (trochu se přiobléci, protože nahoře fouká vcelku silný vítr a prohání mráčky a mlhu po hřebeni). Posílám lidičky pomalu dopředu a sám čekám, zda není ještě někdo na lanovce. Po delší chvíli vyráží konečně i má maličkost. U rozcestníku Snilovské sedlo na mně čeká skupinka dam i s manželským párem, který mám na starost, že kterým směrem jít. Udávám směr a začínáme pomalu stoupat na vrchol Chlebu. Tam vidím skupinu Šárka, Bohouš a spol., proto vyrážím za nima, ale ti mi pouze zamávají a odcházejí dále. Čekám tedy na vrcholu na svou skupinu, dělám fotky okolí a turistů.

Pokračujeme na další vrchol – Hromové, po cestě se dozvídám, že jedna z dam je astmatik a mlha ji nedělá dobře na dýchání a tudíž musí jít pomaleji. Uklidňuji ji, že máme dostatek času a v duchu prosím, aby se mlha rozplynula. (Mám to asi nahoře dobrý, protože po čtvrthodině mlha z našeho dosahu mizí.) Na vrcholku děláme opět fotky, já si kontroluji turisty, jak na tom jsou se silami. Posílám je dále a čekám na můj manželský pár. Přicházejí a vybalují svačinu, já jím radím, aby ještě půl hodinky vydrželi, že dále je příhodnější místo a je lépe kryto před větrem. Odpověděli, že ho taky využijí, ale pán musí něco pojíst už teď, protože je cukrovkář.  (V tu chvíli děkuji Jirkovi za pěkný a klidný výlet, protože moje mysl již splétala ty nejhorší scénáře – astmatik a cukrovkář = to mohou být problémy na cestě).  Pán mě ujistil, že je vše pořádku a jedná se jen o pravidelné jídlo. Mám v klidu jít za ostatníma, že mě za chvíli dohoní. (Což také později splnil.) Domluvil jsem se s ním, že ho počkám na dalším vrcholu.

Po takovém vnitřním šoku už nemám ten správnej klid. Chvátám, co nejrychleji dopředu, abych si zformoval skupinu a pokusil se dohonit Bohouše s ostatními a mohl je poprosit o případnou pomoc. Přicházím na Poludňový Grúň a jsem rád, že všichni jsou po celé trase zatím v pohodě. Vytahuji dalekohled a začínám sledovat hřeben za sebou, jak si počínají z mé skupiny. Jsem v klidu, vidím jak všichni přímo ukázkově pochodují po chodníku, i ti o které mám největší starost.  Musím to oslavit vrcholovou čokoládou, kterou rozdám mezi všechny naše účastníky již přítomné tak další mezi ty, kteří postupně přicházejí. Sluníčko nám ukazuje svou rozesmátou část a my můžeme příjemně posvačit a občerstvit. Skupina Bohouš – Šárka a spol. se zvedají a pokračují na Stoh, loučím se s nimi a přejeme si navzájem, abychom dobře došli. Tímto proběhlo poslední dělení.

Nám teď nastal nejtěžší úsek naší cesty – sestoupit podél sjezdovky k Chatě na Grúni. Po všeobecné poradě se všemi o úskalí sestupu postupně vyrážíme.  Sestupujeme opatrně a pomalu, vždyť máme času dost (k chatě 45 minut a do Štefanové dalších 45 minut, celkem tedy 1 : 30 hod. -  do odjezdu autobusu máme 4 : 40 hod.). Mě ovšem nožičky kmitají trošku rychleji a ostatní pravděpodobně nechtějí, abych stále na ně čekal a okukoval je, a proto mě posílají dopředu na chatu. Využívám proto situace a zapřádám hovor se třemi Slovenkami o turistice v Beskydách a u nich na Slovensku (taková naše malá propagace).  Cesta dolů mi uběhla ani nevím jak, rozloučil jsem se s děvčaty, které pokračovaly dál a já se u pivka kochal pohledy dalekohledem na svah. Zde ale bojovali mojí svěřenci se zákony přírody – prudký svah, mnoho křížků na bedrech a různě pochroumané kolenní klouby. Nakonec jsme všichni ve zdraví na chatě, sice notně unavení, ale celí. (zaplatili jsme časem – těsně přes 2,5 hodiny.) Jedna z dam se mi přiznala, že mi nevěřila, že tento úsek je tak náročný, vždyť tady jezdí se syny lyžovat. Byl to prý pořádný záhul a tímto se mi omlouvá.

Po notném odpočinku a mém odhadu, za jak dlouho jsou schopni urazit poslední úsek, aby měli ještě nějaký čas na občerstvení a zakoupení si suvenýrů z cesty, stanovuji nejpozdější čas odchodu.  Putování lesem je už příjemné a ani sklon cesty není už nijak moc namáhavý. Do Štefanové docházíme opět postupně a překvapivě v lepším čase než jsem předpokládal. Já se vydávám na obchůzku všech restaurací, abych našel skupinu Šárka, Bohouš a spol. Bohužel, nikde je nenalézám. Tak si v restauraci Pod Lampášom dávám pozdní oběd s pivečkem, a jsem rád za společnost Pastvových a Telekešových.

Čtvrt hodiny před odjezdem scházím k parkovišti a zjišťuji, že někteří ještě nedorazili – hlavně skupiny, které šli přes Stoh.  Nakonec těsně před příjezdem autobusu přichází zbytek z posledních sil. (Chtěli údajně volat, abychom na ně počkali. Někteří totiž špatně odhadli své síly, ale ostatní velice solidárně pomáhali a proto vše klaplo.)

Odjíždíme do osady Davidikovce k hotelu Diery vyzvednout naše polykače kilometrů a výškových metrů. Dle plánu je odjezd stanoven na 18 hodinu a proto máme půl hodiny čas. Bohužel zde na nás čekají pouze dva. Po čtvrt hodině přicházejí další tři. Vedoucí Jirka přichází se zbytkem na poslední chvíli, měli taky problémy – křeče v nohou. Dáváme jim taky šanci, aby se občerstvili a potom konečně vyrážíme k domovu. 

Vše tedy dopadlo dobře. Žádné ztráty a i přes bolesti nohou jsou všichni náramně spokojeni a ujišťují nás vedoucí, abychom zase něco takového zorganizovali.

Bohumil Bartoš

TRASA 4P  - panelák - popelnice - poštovní schránka - park  8-)

vedoucí: Ivana Martynková

Je sobota 15.6.2013, klub turistů Havířov vyráží na zájezd na Malou Fatru. Já do parku. 10 dní po operaci kolena je to pro mě túra jako pro ostatní na Rozsutec! Chystám si potřebné propriety - balíček 4B = berle, batůžek, bandasku s pitím a bichli na čtení.

První úsek zvládám hravě. Do rokle v přízemí domu se vezu zadara panelákovou lanovkou pro 6 osob – výtahem (no zadara asi ne, jakýsi paušál vlastně platím každý měsíc spolu s nájmem…). První překážky na obzoru. 10 schodů. To bude fuška. S pomocí berlí se opatrně dostávám dolů ke vstupním dveřím. Štěstí mi přeje, jakési dítko mi vykuleně přidrží dveře a jsem venku. Ale vyhráno ještě nemám, zbývá zdolat 3 venkovní po zimě rozpadlé schody, abych se dostala na rovný terén na „turistickou magistrálu“ podél paneláku. Když se mi to podaří, zhluboka si vydechnu a rozhlédnu se po okolním světě - úchvatné panorama – paneláky vlevo, parkoviště vpravo. Po 4 měsících marodky mě i toto panorama ale okouzlí, pořád lepší než každodenní balkón!

Vyrazím k popelnicím, kde odhazuji sáček s odpadky a sunu se pomalu dále. Další malý cíl je nedaleká poštovní schránka, kde vhazuji pohled s vyluštěnou tajenkou z jakési křížovky o ceny. Žádný křížovkářský maniak nejsem, ale jsem nabuzena tím, co se stalo včera. Musím začít ovšem trochu zeširoka. Vánocemi. Syn mi nadělil pod stromeček knihu o turistice a z ní mi vypadl i poukaz na předplatné časopisu KČT TURISTA. A tak si každý měsíc čtu o zajímavých místech, kterými je naše krásná zem přímo protkaná. V každém čísle bývá i soutěž – redakce předhodí čtenářům fotku + popis nějakého místa a čeká, že čtenáři šprti pak pošlou odpověď a čekají, zda nebudou mezi 5 šťastlivci malé výhry. V posledním čísle jsme měli uhodnout, ve které obci se nachází největší památník 2.světové války u nás. Na obrázku poznávám šílené betonové monstrum, které stojí u cesty směrem na Opavu. Jasně – Hrabyně. Beru mobil a jen tak z nudy odesílám sms s odpovědí, no a právě v pátek jsem ze své schránky vylovila divný dopis – zase nějaká reklama – říkám si. Ale v obálce byl blahopřejný dopis k výhře a jako dárek krásná CYKLOMAPA MORAVSKÝ KRAS! Měla jsem radost jak černoch ze sněhu! Volám synovi a povídám mu o výhře – směje se a dodává „No to máš vlastně dárek z dárku!“

No nic – vraťme se k mé túře. Čeká mě táhlý úsek, v podstatě po vrstevnici, bez převýšení, až do blízkého parku na mou oblíbenou lavičku, umístěnou ve stínu pod stromem. Cesta se mi zdá nekonečná, ale nakonec se tam dobelhám. Z batůžku vytahuji pitný režim a polykám hroznový cukr „pro dobití baterek“. Vedro je i ve stínu, doma na teploměru bylo 26°C. Musím se nějak zchladit. Vytahuji svoji bichli – tedy knížku od Edmunda Hillaryho Na vrcholu Mount Everestu! Napínavé čtení mě uchvátí a fakt po chvíli zapomínám na hic a spolu s horolezci prožívám jejich útrapy ve sněhu, ledu a vichru při dobývání nej hory světa.

Vyruší mě až sms, vylovím mobil a kouknu, kdo si na lazarku vzpomněl – a on to Standa, kamarád z bývalé práce a píše mi pozdrav z Rozsutce! To je tedy náhoda. Náš oddíl tam je dnes taky. Až v pondělí se dozvídám, že se na Rozsutci potkal s Jirkou Hurtou a sháněl se po mě – nevěděl, že jsem měla úraz. Odepisuji mu a pak zavírám knihu, myšlenkami jsem totiž úplně někde jinde, rázem ve starých vlastně mladých časech, kdy jsem pracovala v projekci BASTRU (strojírenský podnik s tehdy cca 3 tisíci pracovníky). Když mi bylo asi 20 let, jela jsem s kámoškou na podnikem pořádaný turistický zájezd na Fatru. Vedoucím nebyl nikdo jiný než Standa. Horal každým coulem – takový Hurta v bleděmodrém, jen Standa navíc sebou všude tahal ještě kytaru. Od prvního setkání jsme si rozuměli, byl to on, kdo mě naučil chodit po horách, poradil, co si mám obléci a šel se mnou koupit pravý turistický batoh tzv kletr. Pořídila jsem si pohory, ušila golfky a začala jezdit téměř pravidelně na hory. V BASTRU fungovala při SSM Sportovní komise, prostě taková parta mladých lidiček, která organizovala skoro každý měsíc pro své zaměstnance sportovní turnaje (stolní tenis, fotbal, nohejbal atd) a také turistické zájezdy, většinou na Slovensko. Komisi vedl  - kdo jiný než Standa. Já se brzy stala její členkou a jeho pravou rukou. Akce se konaly po práci, ale my měli povoleno je připravovat/organizovat v prac. době. Zlaté časy. Když pak musel Standa kvůli věku (svazáci byli do 30let) „funkci“ někomu předat - předal ji mě! To není chlubení - to je popis historie. Byla to dobrá škola, s GURU Standou. Mou dobře našlápnutou turistickou „kariéru“ načas pozastavila až svatba s automobilovým závodníkem a rokerem Jirkou. Hory byly na čas vyměněny za starání se o rodinku a o dům.  Zpátky k horám mě přivlekl až po cca 15 letech už zase „svobodnou“ můj GURU č. 2 - kolega z další práce Jirka Hurta :-)

Kouknu na hodinky, páááni toto letí za půl hoďky mi končí vycházka, alou domů. Balím saky-paky a o berlích se vydávám na cestu zpět. Opět po vrstevnici ale jinou, kratší trasou. Když se doplazím před panelák, dopiju zbytek vody a dám si opět hroznový cukr, abych zmákla výstup po schodech k lanovce. Příště si vezmu Redbull - ten prý dává křídla! Podařilo se mi to i bez něj. Doma mé první kroky vedou k ledničce – musím si dát vrcholovku – štamprlu! V mražáku vylovím gelový ledový sáček, přivážu si jej na unavené koleno a svalím se na gauč. Mrzí mě jen, že jsem nikde cestou nesehnala razítko do svého deníčku :-) Zasloužila bych si ho.

No nic přátelé, já se s tím kolenem poperu, jezdím denně na rehabilitace, za 14 dní už prý budu moci na kolo a rotoped – takže to letos vidím na CYKLOLÉTO. Musím makat – Jirka Hurta mi totiž svěřil na prvním zářijovém zájezdu vést smečku turistů na trase č. 2 – okolo Roháčských ples (tam to znám i poslepu, protože tam jezdím každé léto). Ale vy makejte taky – ať mi pak stačíte :-)          

Ivana Martynková, webmasterka toho času lazarka