„Babi, táta říkal, že jsi byla se Sršni na výletě v Bílých Karpatech. Povíš mi zase tu pohádku jako minule?“

„Tobě se líbila?“

„Jo.“

„Tak poslouchej“.

„Bylo, nebylo. Sršni, kteří mají hnízdo v Havířově, se zase chtěli podívat někam, kde to ještě neznají. Jejich král Bohouš jim připravil krásný výlet, ale pak nedával pozor a někde mu do plic skočil ošklivý bacil. Nemohl se ho zbavit, chřadl a chřadl, až musel k sršnímu doktorovi Vševědovi. Ten mu dal medicínu a výlet mu zatrhnul – musel ležet v postýlce v teple. Poprosil svoji kamarádku sršenku Chytrušku, aby do Bílých Karpat zavedla Sršně ona. Moc ráda nebyla.“

„Proč ne babi?“

„Protože to bylo dáááleko a ona to tam neznala a ještě rosničky z rybníka předpovídali, že bude ten den véééliká zima a bude pršet, možná i sněžit! A v dešti Sršni neradi létají.“

„Proč babičko?“

„Protože jim zmoknou křidélka a chlupatá tělíčka nacucají vodu tak, že pak vypadají jako tlustí čmeláci! Ale nakonec vyrazili. V sobotu vlétli do autobusu a vydali se na jih. Cesta byla móóóc dlouhá, tak si trošku zdřímli a když se probudili, už byli na Slovensku.“

„Babi, co je to Slovensko?“

„Broučku, to je taková krásná země, kde mají Tatry.“

„Babi, u nás taky jezdí tatry!“

„Ale ty popleto jeden, slovenské Tatry to jsou takové krásné veliké hory, víš. Až budeš větší, pojedeme tam spolu. Ale to si budeš muset vzít slovník, protože tam mluví jiným jazykem. Mám nápad, táta tě učí anglicky a já tě naučím aspoň trošku slovensky!“

„A jak to bylo dál babi?“

„No Sršni vylétli z autobusu v jedné malé vesničce, která se jmenovala Červený Kameň. Asi podle krásných červených skal hned za domečky. Společně se vyfotili a hned letěli po žluté člověčí turistické značce do kopce. Nahoře se všichni v úžasu posadili na velikou louku.“

„Proč? Co tam uviděli?“

„Veliké špičaté bílé skály, takové u Havířova nikde nejsou. Pak letěli dále - do lesa. Na zemi viděli rašit spoustu neznámých jarních kytiček. Ale najednou se začali bát. Bukový les byl plný strašidelných stromů.“

„Jak strašidelných?“

„No třeba jeden buk žral veliký kámen a kousek dále zase spatřili strom s vyrvaným srdcem!“

„Babi, to není pohádka - to je horor!“

„Neboj se, ten strom si vyrval srdce z nešťastné lásky. Víš, měl rád jeden smrk, ale ten umřel…“

„Proč umřel?“

„Sežral ho kůrovec.“

„Co to je kůrovec?“

„To je takový škaredý nenasytný černý brouk, který je rychlejší než dřevorubci a ničí naše lesy. Až budeš velký, budou lesy asi jen ve sterilním prostředí ve velikááánských sklenících! Ještě, že se toho nedožiju!“

„A kam letěli ti sršni potom?“

„Ti nejsilnější chtěli vyletět na nejvyšší horu, která tam byla, jmenovala se Chmeľová. Stoupání na její vrchol bylo tak prudké, že lapali po dechu jako kapři, kterým vypustí vodu ve vaně! Nakonec se jim to ale povedlo.“

„A co tam nahoře bylo babi?"

„Nic moc, jen taková železná tyč, na kterou vylepili Sršni svoji samolepku. Ale byly tam krásné výhledy na ty špičaté bílé skály. Pak si posedali na skalnatý kopeček a snědli si svačinku. Někteří měli i řízky.“

„Babi, co je to řízek?“

„Panebože, kluku, to je svět. Máma tě krmí samým bulgurem a mrkví, rozeznáš kaši ovesnou od pohankové a kukuřičné, ale řízek jsi ještě nejedl! Až přijedeš ke mně, udělám ti takový řízeček, že budeš mít boule za ušima! Ale teď poslouchej, jak to bylo se Sršni dále. Když slétli z hory do údolí, mezi bílými skálami uviděli zříceninu.“

„Co je to zřícenina?“

„To je takový starý kamenný hrad, o který se lidé dobře nestarali, tak z něj zbylo jen pár rozpadlých zdí s dírama místo oken. Proletěli se tam, a protože už měli vééélikou žízeň a měli chuť na polívčičku nebo gulášek, letěli hledat hospodu. Našli jí, ale měli tam jen pivečko. Tak si připili na hezký výlet a letěli po modré značce zase zpátky k autobusu. Cestou ještě viděli krásný vodopád.“

„A to už je konec, babi?“

„Ne, u autobusu se Sršni trošku nepohodli.“

„Proč? Říkalas mi, že Sršni jsou mírumilovní.“

„To je sice pravda, ale hladoví Sršni se rázem stanou nebezpeční, víš. Hladoví Sršni chtěli papat a nasycení Sršni chtěli už jet domů. Ale protože těch hladových byla přesila, Chytruška rozhodla, že se Sršni cestou zastaví v jedné restauraci a dají si teplou večeři. Až ji snědli, pak konečně jeli domů."

„Ale teď už je konec babi, že?“

„Ještě ne. Když Chytruška v neděli povídala nemocnému sršnímu králi Bohoušovi, jak se měli na výletě hezky a že jim dokonce odpoledne svítilo sluníčko, sršní král začal plakat.“

„Plakat? Proč?“

„Většina jeho slz byla od radosti, že se Sršňům výlet vydařil, ale několik slziček bylo i ze smutku, že u toho sršní král nemohl být s nimi… A zazvonil zvonec a pohádky je konec.“

„To je škoda, už se těším babi na další!“

***********************************************

Pokud jsi ještě neusnul/a, přečti si první Pohádku o Bílých Karpatech ze sršního zájezdu na Velkou Javořinu z roku 2017 (toto letí, co?) – klikni zde:

kcthavirov.webnode.cz/reportaze-z-akci/rok-2017/pohadka-o-bilych-karpatech/

Ivana Martynková, náhradní vedoucí zájezdu