Nízké Tatry – Chopok – Siná             7.9.2019

Jasno v Jasné

Byl to zájezd, na který se nezapomíná. Pohodový ale i adrenalinový.

Zájem turistů o tento atraktivní výlet byl obrovský, na volné místo v buse čekalo 14 dnů před odjezdem 20 náhradníků. Týden před odjezdem se strhla smršť odhlášek a tak se téměř všichni radovali, že mohou jet s námi. Nikdy to nevzdávejte!

Jasno v Jasné v předpovědi počasí na sobotu nehlásili, spíše naopak: déšť, zataženo, na vrcholech hor možnost sněhových přeháněk. Pro případ velmi nevlídného počasí jsme měli připravený náhradní plán. A tak Sršni vyrazili na zájezd vybaveni nejen batohy ale i igelitkami s plavkami. Pokud by nám počasí neumožnilo vyjet na Chopok, udělali bychom kratší túru v okolí Jasné a pak tradááá ohřát se v termálech v Lúčkách. Plavky zůstaly naštěstí v igelitkách.

Cestou busem nás sice trápil déšť, ale v cíli ve skiareálu Jasná nám bylo jasné, že bude jasno a můžeme vyrazit na vrchol Chopku. No vyrazit, vyjet lanovkou – prostě nejrychlejší cestou nahoru na hřeben. Výjezd rozhodně nebyl nuda, protože jsme museli 2x přestupovat a vyzkoušet nejprve sedačkovou lanovku, poté speciální zubačku „nastojáka“ a nakonec velkou kabinovou lanovku. Na vrcholu mnozí dali přednost kávičce v krásné vyhlídkové restauraci, někteří akční turisté se ale rozhodli vystoupat po schodech do nebe na kamenný vrchol Chopku.

Pak jsme se ve skupinkách vydali po nádherné hřebenové trase směrem do sedla Poľany. Počasí drželo a viditelnost byla i přes honící se mraky úchvatná. Jako na dlani byly vidět všechny zelené jakoby sametové vrcholy Nízkých Tater, za nimi se zrcadlila hladina Liptovské Mary, kterou strážil Veľký Choč a do dáli jsme zírali na celé panorama Vysokých Tater. Mobily jen cvakaly. Trochu nás zlobil vítr, tak jsme nasadili čepice a kapuce a bylo po zlobení.

V sedle Poľany se Borci rozloučili s Pohodáři, kteří serpentinovým kamenným chodníkem sestoupili přes rozcestí Tri vody dolů do Jasné a výlet odpoledne zakončili hodováním v zajímavé stylové hospůdce u Vrbického plesa.

Borci pokračovali po hřebeni Tater pořád mírně nahoru-dolů přes vrcholy Poľana, Zákľuky a Bôr směrem k sedlu Sinej. Nikde nikdo, jen skupinky Sršňů, krásný chodníček lemovaný lány borůvek, zvědaví kamzíci a pořád ty dechberoucí výhledy vlevo, vpravo, před námi i za námi – prostě turistický ráj!

Ten ale brzy skončil a začalo peklíčko. Sestup do sedla Sinej byl strmý se spoustou popadaných stromů, co čert nechtěl i těch se žlutou značkou. Není divu, že se jedna osamocená turistka ztratila. Naštěstí se za pomoci mapy v mobilu dostala po chvíli bloudění zpět na značenou trasu. Pak říkala, že to viděla černě a už začala panikařit…

Konečně byla první skupina Borců v sedle Sinej. Až do teď si někteří Superborci mysleli, že ještě vylezou na vrchol Siné. Když ale uviděli, že trasa na vrchol je zavalená dalším polomem a když ještě začalo pršet, zavelela jsem: JDE SE DOLŮ na teplou polévku a studené pivo!

Cestou se ovšem peklíčko změnilo místy v peklo. Polomů bylo tolik, že jsme několikrát sešli z cesty a jen s pomocí GPS v mobilu jsem zase zbloudilce vrátila na značenou trasu. Už nepršelo, ale lilo. Všichni vytáhli pláštěnky a pomalu jsme sestupovali temným lesem po příkrém chodníčku plném kluzkých kamenů a kořenů dolů do údolí. Užili jsme si i ferraty. Na dvou místech viselo kolem strmé trasy po mokré skále ocelové lano. Pomohlo všem.

Jak mohli někteří cestu dolů zvládnout bez tyček – nechápu. Možná si je po tomto zájezdu půjdou ti s hnědými zadky konečně koupit :-) Poslední úsek cesty kolem potůčku, lemovaném obřími lopuchy, byl nekonečný. Do cíle jsme nakonec dorazili mokří jako šťúři v plném počtu a kupodivu bez úrazu. V hotelu FIM u jeskyně asi nejsou na velké návštěvy připraveni a tak se stalo, že poslední zmokliny se polévky nedočkaly – došla :-( Hlavně, že nedošlo pivo! Nestačili ho nosit.

V 18 hod nás vyzvedl u hotelu bus plný spokojených suchých Pohodářů a tak bylo jasné, že se s Jasnou rozloučíme.

Během túry se mě Radek ptal, proč ráda chodím na hory. Řekla jsem, že po týdnu plném pracovních a rodinných povinností jsem občas „vybitá“ a hory jsou pro mě jakási „nabíječka“ pro dny další. Snad to máte podobně. Tak se pojeďte s námi zase příště „nabít“!

Ivana Martynková,

náhradní vedoucí za horského vůdce Bohouše Šnajdra,

který pro Vás tento úžasný zájezd připravil, ale nakonec nemohl jet...