Heslo „Chřiby neznámé“ už pro SRŠNĚ po 11.5.2019 neplatí.

Zájem o zájezd mne těšil. Ale příjezd neznámého busu i řidiče byl překvapením. Ukázalo se, že i starý typ karosy nemusí zarmoutit ve všem. Místo neovládatelné klimy - větrací okýnka, dost místa v policích nad hlavami, vzadu pohodlné mezery mezi sedadly (to ovšem nemůžou potvrdit dlouhonozí sedící vpředu). Ale mikrofon byl k dispozici jen pro řidiče, musela jsem o to víc zapojit hlasivky - přežily. Ještě že jsem nezapomněla zvoneček - opět se osvědčil.

Další překvapení čekalo na konečné v Salaši - celá rodinka Koždoňových, kteří se přidali na trasu A. Po tradičním startovním focení jsme se vydali k památníku padlých, postaveném na místě smutné události z konce 2. sv. války, kdy zde bylo 24 obyvatel postříleno Němci a to den před příchodem osvobozeneckých vojsk.

Pak nás čekalo stoupání lesní cestou k rozhledně Brdo - pěkná kamenná stavba i kiosek s jednoduchým občerstvením a vstupenkami.

Odsud nás vedla červená hřebenovka k chatě na Bunči.  Mohli jsme cestou obdivovat práci našich předků - náspy  a pilíře nedokončené dálnice. I po 70 letech netknutý beton, no klobouk dolů.

Chata a její okolí nabídlo příjemné prostředí, i když musela obsluha zvládnout velký příliv zájemců o občerstvení. Kříží se tady silnice s turistickými trasami i cyklotrasami. Škoda, že kola nemají ve výbavě povinně zvoneček, na společných trasách by mohly pěšáky včas upozornit na svůj příjezd. Našli se dva vedle sebe jedoucí, kteří nás poučovali zvýšeným hlasem, že máme jít za sebou. Pro ně to asi neplatí, povídali si spolu i při rychlé jízdě z kopce.

Zpět do Salaše jsme šli po zelené vedoucí převážně po lesních cestách. Bylo dost nářků nad jejich blátivými úseky. Ale mohli jsme si připomenout, jak jsme jako děti takové blátíčko vyhledávali i bosýma nohama. Chůze po měkkém byla jistě příjemnější než tvrdý asfalt. Ten si užilo pár nepozorných, kteří přehlédli zelenou a vydali se po modré. Boty jsme si docela dobře oklepali na roštových podlahách rozhledny nad obcí Salaš a pak už nás čekal přesun busem na Velehrad.

U baziliky jsme stihli pokřtít našeho maskota VILÍKA, zajít do cukrárny i prohlédnout baziliku.

Ti co si vybrali trasu B, tedy rozhlednu nad Salaší, pak pěší pochod do Velehradu a tam návštěvu různých místních atrakcí v Modré, si také pochvalovali. 

Avizovaný podvečerní déšť se nekonal. 

Úplně bez poskvrnky to nebylo, rozhodnutí zastavit na WC v Přerově a následné problémy s jeho přejezdem nás zpozdilo poprvé a odjezd ze Salaše poznamenala nedostupnost mobilní sítě.

Jedna z účastnic sdělila, že po minulé zkušenosti už ráno nic nepila a nedala si ani kafe, aby vydržela přesun do cíle, navíc byla vybavena dostatečnou svačinou. No měla jsem vědět, že jste turisté zdatní a poučení schopní ve všech směrech. Budu s tím pro příště počítat.

Hanka Kozlová, vedoucí zájezdu

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.