Výlet, na který nelze zapomenout
/17.4.2010 Veřovické vrchy/
/ „Hlavní hřebenová MAGISTRÁLA přes jednotlivé vršky Veřovických vrchů je NENÁROČNÁ A PŘÍJEMNÁ TRASA, která neustále mírně KLESÁ“- viz metodický list... /
Po zimním spánku se vydal náš oddíl KČT Havířov, pod vedením samotného předsedy, na rozcvičkovou tůru, která měla za úkol zahřát zmrzlá těla po vyčerpávající zimě a nažhavit naše členy na další akce. Přes těžké problémy, typu původního nezájmu členstva a problémy se zajištěním busu, což ovšem Bohoušek ve spolupráci s Hankou vyřešili bravůrně, jsme skutečně vyrazili v sobotu z Havířova do Veřovic. Oproti předešlým dnům, bylo počasí skvělé. Bohoušek naprosto profesionálně předal metodické listy a každému polopaticky vysvětlil trasu. Poté předvedl výškový profil, po kterém mě poněkud zamrazilo. Bral jsem to ovšem jako „vtip“- následující události ukázaly, jak moc jsem se mýlil!
Další zamrazení v zádech přišlo, když jsem se dozvěděl termín odjezdu z Hodslavic, který zněl nekompromisně - 15.30 hod. Kdo nepřijde, nechť použije vlak.V duchu jsem si vydělil počet kilometrů hodinami a pomyslel si - to bude jízda!
Nástup na žlutou značku z Veřovic byl velkolepý. Jakožto spořádaná jednotka „Velké armády“ jsme pochodovali před zraky domorodců vesnicí, by jsme se v řadě, jeden za druhým, šinuli okolo nádru, a bez problému došli k rozcestníku žlutá - modrá. Tady byla ještě šance, „zachránit si život“, což rozumnější z nás /2 osoby.../ využili.
Zbytek, vedený příslibem chaty s vyhlášeným kvasnicovým pivem, na vrcholu vyrazil kupředu po modré. Musím čestně přiznat, že i mne tato odměna zatemnila mozek. Vyrazil jsem kupředu jako smyslů zbaven. Ze zadních pozic jsem se brzo dostal na čelo, které ovšem překvapivě ovládnul Ivanin přítel Bohouš. Jeho tempo bylo nevídané! Druhou pozici tvrdě držela naše „turbo myš“ Jarka. A já - po počátečním nadšení jsem pochopil - Jirko, tady bojuješ o život!! Něco takového jsem letos ještě nešel. Nekonečné stoupání bez jediného místa odpočinku. Přes mokré vlasy a mžitky před očima jsem si vybavil Bohouškův výškový profil…
Začal jsem vzpomínat na dětství, na důležité věci v mým životě, odpouštět svým nepřátelům, vzpomínal, komu že jsem zapomněl říci, že ho mám rád, komu co dlužím… Tunel neměl konce. Když už jsem začal „splývat s časem“, uviděl jsem světlo - a nad ním jen obloha. Vrchol!! Sesunul jsem se do místní hospody a slavil svůj návrat do života kvasnicovou dvanáctkou...
Postupně přicházeli další a další naši členové, kupodivu v dobré fyzické kondici, oproti mně, a s dobrou náladou. Skutečně, měli jsme pocit, jako „Velká armáda“, když dobyla Moskvu!
V pohodičce jsme koukali na start paraglidingu - a vydali se po červené, vedoucí nás až do cíle, na nenáročnou a příjemnou trasu, která neustále mírně klesá… Bohužel, start od chaty nezachytily dvě naše členky, které daly přednost držkové polévce - čehož posléze tvrdě litovaly. Naše poměrně konsolidovaná skupina, pod vedením samotného Bohouška, s úsměvem a průpovídkami, řítila se k cíli... No, poté přišel „bod zlomu“. Rozdvojka zvaná v mapě „Nad Kamenárkou“ - buď přímo do kopce, či odbočit napravo, kde jsem našel zamazanou značku, dle které to ovšem nebylo jasné. Chvilková porada, Bohoušek ladí GPS a rozhoduje – vzhůru přímo. Pro jistotu na zem dělá z větví velkou šipku - pro ostatní...
Po cca půl km stoupání se zastavujeme, je jasné, že tudy značka nevede. Na mapě je patrné, že narazíme na modrou, ze který se dostaneme zpět na červenou, leč Bohoušek rychle nachází červenou pod námi, na kterou se posléze přesuneme, a zodpovědně jde zpátky na rozcestník, by zrušil matoucí šipku.
A to jsem jej viděl na dlouhý chvíle naposled!
S jeho odchodem se morálka „Velké armády“ úplně rozpadla. Začalo se ukazovat, že o nenáročnou a příjemnou trasu, která neustále mírně klesá, se v žádném případě nejedná, čas začal nemilosrdně ukrajovat termín 15.30. A - začal „útěk“. Útěk „Velké armády“, která se roztrhala na drobné skupinky, dle fyzických sil. A-nejhorší bylo, že pod dojmem časového presu, mnozí přestali koukat na značky, které navíc byly díky polomům, místy značně nečitelné, a vrhali se „kupředu“, přestože se mělo odbočit.
Jaké drama za mnou se děje jsem netušil, a sám jsem, s hodinkami před očima, a slovy předsedy, že v 15.30 se odjíždí stůj co stůj, pádil po nekonečném a proklatě houpačkovitém hřebenu.
Po chvíli samoty jsem narazil na předsunutou jednotku, kterou, jak jinak, tvořily tři ženy /jak je známo, a počet tomu odpovídal - žena vydrží 3x tolik než chlap!/
Jsem ještě schopen je dojít, poté se jen snažím držet se jejich tempu. Cítím, jak mi odchází nohy…
Z nalezených větví si dělám „hůlky“, což mi pomáhá odlehčit nohy a přidat na důrazu. Houpačka je nekonečná… Potkáváme ony dvě členky oddílu, které se vyhnuly V.Javorníku. Mám strach o jednu z nich, která do kopce jde velice těžce /dozvídám se, že má problémy se srdcem a stoupání ji dělá potíže - no to se mnou málem sekne, sakra, vzpomněl jsem si, že nám na školení povídali, že máme sebou nosit nitroglycerin, ale kde ho mám sehnat?!/. Naštěstí se jedná o poslední stoupání, z kopce prý to už je v pohodě…a tak zase dobíhávám čelo „Velké armády“.
Je 15.35 a tři ženy a jeden muž /který už ovšem nemůže - a tudíž ani není muž/, stojí před busem… Mám obrovskou chuť dát povel k odjezdu - ale to bych asi při nejbližší příležitosti dostal na budku!? Takže, docela rád, se přemísťuji do místní hospůdky „U pramenů Zrzávky“, známé již z výletu loni...
Je nás pár a Hanka žhaví mobil. A tak se dozvídáme útržky z „pádu Velké armády“ . Postupně se ztratilo na různých odbočkách šest lidí… Zoufalý Bohoušek nevěděl, kam dřív skočit. Vrací se zpět, zase kupředu, zase zpět. V nohách spousty kilometrů navíc. Těch šest bojuje s únavou, a hlavně časem. Naštěstí, i bez mapy a za koordinace s Bohouškem, docházejí postupně k cíli... Musím konstatovat, nevypadají vůbec čerstvě.
Odjíždíme s “mírným zpožděním“…
Na některé je skutečně trisktní pohled! No, odvážně se vydávám po buse, bych přesvědčil právě „rozmetanou Velkou armádu“, by se zúčastnila dalšího tažení na Revíz /15.5./ . Musím se v duchu smát, když jim vykládám, že tentokrát to bude skutečně pohodička. Kupodivu - se chytaj a - že prý jó!!
Šárka na zadním sedadle vytahuje fernet a oslavujeme její „záchranu“. Ivanin přítel Bohouš se smíchem vrací celoroční program našeho oddílu s tím, že se přece jen necítí, coby kandidát na vstup, absolvovat naše zájezdy. Aneb, že /má literální license, říkal to trochu jinak, leč ve stejném smyslu../ je pro něj lehčí absolvovat dostihy v Chuchli, než se řítit s klubem KČT Havířov po hřebenovce… Řehtáme se - nálada je skvělá. No - po příjezdu do Havířova donutíme řidiče, by nám zastavil místo „u popelnic“ u Merkuru - to máme z kopce domů, bojíme se, že do kopce by jsme nemuseli vyjít…
„Dokulhám“ domů a dostávám SMS pozdrav od svý známý z Valašského Meziříčí, která byla s Valmezským KČT na Javorině. Padám do postele a odpovídám ji:
„Kdybych neměl za sebou letos 2x Lysou, byla by tůra Veřovice-VelkýJavorník-Hodslavice- LIKVIDAČNÍ. Tak těžký výstup, jako na Javorník, jsem už dlouho nešel. A to byl teprve začátek...Teda masakr…Do cíle jsem došel na pokraji kolapsu.V buse to vypadalo jako po ústupu Napoleona od Moskvy. Musím říci, máte nad Valmezem smrtící hory- netřeba Alpy...“
Ač sobota, uléhám velice brzo. Čeká mě dlouhá noc okořeněná cukáním ve svalech a těžkými sny - zřejmě svalová horečka... O půlnoci vyhledávám program KČT a - je to tam 18.9. Oravská Lesná, vedoucí Bohoušek…
Vybavuje se mi vzpomínka na Gaderskou dolinu a výstup na Tlstou a následně na Lubenou a Ostrou.
A dnešek…
Není pochyb, Bohoušek se mne snaží „zlikvidovat“…
Oravská Lesná, jeho další šance. Mám se zbaběle hodit marod? Ne, jsem profesionál!!Před 18.9.2010 si dám rozcvičku typu přechod Velké Fatry, následně Nízkých Tater, není od věci zaběhnout si nějaký půlmaratón - a samozřejmě, měsíční výpomoc, jakožto vodič chrtů na závodišti v Lednicích, není na škodu! A udělám si zásobu Fastumgelu. To by bylo, bych Oravskou Lesnou NEDAL…
Jirka Hurta
Neděle 18.4.2010
POZNÁMKA:
Tímto článkem vzdávám holt, ačkoliv to tak nevypadá, našemu předsedovi Bohouškovi Bartošovi. Jeho tůry jsou fantastické, a dokáží, jinak z „líného členstva“ vymačkat vše dobré, co v nich je. Hluboce se před Bohouškem skláním, a jsem moc rád, že jsem poznal osobně tuto žijící legendu, nejlepšího předsedu KČT nejen na Moravě, ale i v Česku. A že je nejlepší - za tím si stojím!!