Jede, jede, mašinka...neb první vlakový výlet KČT Havířov

/Hrádek – Filipka - Návsí u Jablunkova - 29.5.2010/

//Reportáž inspirovaná K.H.Máchou//                             

Když psal K.H.Mácha svou báseň všech básní „Máj“, ještě nevěděl, jak pyšní svobodní lidé ve střední Evropě, respektive v oblasti hor zvaných Beskydy, budou 2010 let po narození Krista, trpět pod přívaly dešťů. /Jak vyplývá z jeho básně - je zbytečné umírat v tak krásnem měsíci - v měsíci máji - vlastně je to „zhovadilost“.../

Teda, tenhle máj, máj 2010 let po narození Krista, si strčte za klobouk - Mistře… Takový máj by nevydržel ani „strašlivý lesů pán“ a Vilém s Jarmilou by bez deštníku vůbec nevylezli a nebyla by žádná „ekšn“…

Já vím, Mistře, Vy nevěděl, co lidská civilizace dokáže. Jak dokáže její „snaha o setrvalý růst“ změnit klima…

Mistře, Vy chodil pěšky, z Prahy na Bezděz… To byly doby, kdy ještě máj byl „Májem“…

Mistře - my jsme také šli pěšky, byť již krajinou poznamenanou naší pýchou. A jelikož už nemáme čas /musíme vydělávat zlatky, by jsme byli in - no prostě ohromit svý sousedy, sakra.../ takže vše stíháme za jeden den. Na místo startu se dostaviti v co nejkratší době... no, v naší civilizaci se to jmenuje vlak. Mistře - představte si stovky koní, na kolejích /ten pojem koleje by jste, Mistře nepochopil, prostě kusy železa upoutané k zemi, v určitém rozchodu .../, které vás táhnou... Kolik času takhle lze získat!!

Já vím, Mistře, Vás táhlo jen srdce... Vidíte, Mistře, zdá se to být neuvěřitelné - ale i my, byť žijící v době, kdy čas jsou zlatky a bratr nezná bratra - alespoň my členové KČT Havířov /nechť nám Bůh dá věčnou slávu/, máme také srdce. Možná trochu menší, než to Vaše, ale my také milujeme ten obzor, kde linka hor přechází v nebe…

Tedy tím, co se nazývá vlak, a neb srdcařsky “mašinka“, jsme dorazili k úpatí hory. Ne, nebyla tady „neznatelná pěšinka“ vyšlapaná lesní zvěří. Víte Mistře, a prosím, neobracejte se nyní v hrobě, musím Vám rovněž říci, že nemáme jenom vlak…no máme také místo koní na kolejích - takový plechový krabice na čtyřech kolech - a těma se dostaneme, nepřeháním, snad všude... Říká se jim - auta. A ta auta - no jezdí po cestě, ale ta cesta se zve asfaltová... No je fajn pro „ty plechovky“, ale chůze po ní po čase bolí. A tak jsme vymysleli boty s tlumící vrstvou /kdepak naboso Mistře, to už jsme dávno překonali - teda naposledy před půl stoletím ještě nějací Šerpové chodili i ve sněhu boso - ale to víte, naučili jsme je, v rámci pokroku, aby i je zebly nohy…/.

Tedy, my vyšli po tý „asfaltce“ /probůh, neklejte Mistře - fakt to dneska tak chodí…/.

Kol asfaltky fakt pěkný statky… No teda zase, Mistře, to nejsou statky z vašich dob, to jsou - no jak to říci…, prostě makám a makám a makám - a postavím si „domeček“. Teda, Mistře - bydlej tam většinou tři, max čtyři lidi, mají stáj pro dva koně /tedy dnes se nazývaj auta/, plot - a pokud možno bazén. Jo Mistře, že nevíte co jest bazén - no takový malý rybníček, ale vážně malej - ale bez ryb. Ryby si koupíme v supermarketu /to je obchod - o velikosti náměstí - Mistře, buďte hlavně v klidu, prosím…/. A když si to postavěj - tak většinou už nikam nechoděj, tedy čest výjimkám, mnoho našich chodců pochází z těchto „statků“! Co nechodě - alespoň ušetřej za podrážku. Já vím Mistře, ptáte se na nový obzory - ale ty si pustěj v televizi, to je taková krabice, kde choděj obrázky z celýho světa, to se posadíte a koukáte na tu věcičku, třebas na Afriku - než u toho usnete.../.

Ale stoupání bylo vážně těžký, stejně jako pamatujete Vy, Mistře. Tady nepomůže i naše skvělá civilizace, potíme se, i přes oděv z „kosmických“ výzkumů, /to Vám Mistře ani nemůžu popsat, jak jsme „geniální“/ jako voli ve vašich dobách Mistře.

Ale pozor, Mistře, vy jste dosáhl vrcholu kopce, vytáhl láhev s vínem, sýr a chléb a skicář pro nakreslení okamžiku.

Tak tady Vás Mistře „válcujeme“.

Na vršku máme stavení, které jen pro poutníky slouží. A tam dostaneme vše, po čem žaludek a hrdlo touží. A za pár zlatých Mistře, fakt stačí den v nížině pilně pracovati a pohádka o stolečku prostři se není již pohádkou. A Mistře  - nač kresliti do skicáku, my máme přístroj zvaný fotoaparát - a s ním, stovky snímků uděláme za pár minut. Jaká je pak radost u domácího krbu, kdy na plochu, zvanou obrazovka si vše promítneme!

Mistře - posílám pár těchto „skicáků“, které udělala vážená členka našeho turistického oddílu Havířov.

// Jen stud mi brání zaslat Vám, Mistře, fotku jedny členky, která se zapomněla a myslela si, že je v báru /tj. ve vaší době hospoda lehčích mravů Mistře, kde jste dozajista byl stálým hostem, tak se nenafukujte ,,/ a tančí u vrcholový tyče kopce zvaný Loučka /tančení u tyče, pro vysvětlení Mistře, to je taková dnešní zábava pro pány tvorstva - i když tuhle pověst pomalu, ale jistě ztrácíme - v oněch hospodách lehčích mravů,,/.//

Mistře, vy jste byl ve svý době nepochopen. Ač génius, byl jste zoufale sám - a chodil jste sám. Víte, členové našeho “pěšáckého“ oddílu možná nedosahují Vašeho lesku, Mistře. ALE - chodíme pospolu. A je nám strašně dobře. To by jste koukal, jak se dovedeme vítat na nádru/a sakra. Vy zase nevíte, co to je - no taková stáj pro koně - které ovšem koně nejsou - viz vlak/. A nemyslete si, i my máme mezi sebou velice zajímavý lidi, Mistře. Vlastně co člen, to osobnost.

Mistře, když se my spojíme, můžeme zastavit i stovky koní - neb onu náhražku rychlé chůze zvanou vlak! V tom vlaku chodí dozorčí, zvaný průvodčí, jenž kontroluje, zda jsme řádně zaplatili zlatky do cílové stanice. A nyní si představte nemožné, já vím, bude to pro Vás šok, Mistře, /hlavně se zase neobracejte v hrobě.../ ten dozorčí není ten ale TA… Já vím, nepředstavitelné - ale naše doba už je taková…/A víte Mistře, vůbec to není špatné. Možná se usmíváte, co?,,/.

Jistě znáte ze svý doby „dozorčí“, v uniformách…  Žádný med. Co úřední osoba, to představitel moci… Kožená tvář - dovedu si představit - i v naší době je to většinou tak.

Ale vězte - my dokázali tuhle úřední osobu rozesmát. My ji dokázali dostat na naší stranu! Málem vyplnila přihlášku do KČT Havířov /kdybychom ji měli připravenou, tak zcela jistě!/. Tak se s námi bavila, že málem na svou povinnost zapomněla a vlak k další cestě neposlala…

To koukáte, co Mistře!!

Vy jste napsal „Máj“, skláním se před Vámi, Mistře, napsal jste ho pro lidi, kteří věří nejen v lásku a život , ale znají i zradu a smrt. Kteří vidí ranní rozbřesk i večerní západ slunce. Jarní zrození a zimní spánek.

Docela bych se z Vás, Mistře, brát to tak vážně, „zbláznil“..fakt jo.

Ale jsem chodec, jsme chodci, stejně jako Vy, Mistře.

I my máme dálku v očích, i my vidíme za horou další horu, a nad nimi mraky, jenž, stejně jako my, nikdy nikam nedoplují.

Neumíme namíchat barvy Vašeho srdce, Mistře, ale snažíme se, v krajině rozsekané všudypřítomnými dráty /to Mistře už vůbec neřešte, koneckonců my se museli učit Váš Máj zpaměti při povinné školní docházce, a stejně už ho skoro zapomněli – tak nemusíte taky všechno vědět.../ na ostrůvky naděje, chápat Váš odkaz, a v tom zamračeném, deštivém máji, L.P.2010,  hledáme i my svou cestu, cestu Velkýho poutníka, jehož nám jste vzorem.

I my umíme napsat svými podrážkami, svůj „malý“ MÁJ, Mistře…

Za KČT Havířov

Jirka Hurta

31.5.2010