Kilometrová stěna

Vrátná - (Velký Rozsutec) 19.6.2010

      /„V nohách mám už kopec nejeden, i prudkou tu stráň tam pod Ještědem, v uších mi zní píseň, co dřív jsem neznala, je za mnou, je pryč, co jsem kdy zpackala“ - RADŮZA/

Zájezd na Vrátnou je vždy specifický - a nesmí se ani jeden rok vynechat! Toho jsem si byl vědom, již při sestavování ročního plánu již někdy na podzim loňského roku. Při čtení ročenek jsem zjistil zajímavou věc - klub KČT byl snad všude, ale na Velkém Rozsutci ještě ne! Přemýšlel jsem o důvodu, pomohl mi článek na netu, kde při diskuzi o jednom výletě je napaden autor, že vyzývá lidičky k tomu, aby obcházely zákony, jelikož trasa je vždy  uzavřena do 30.6.. Ano, toto datum je skutečně na všech mapách (i vydání 2008!) a všech oficiálních průvodcích!! Leč „napadený“ autor článku se brání vyhláškou z roku 2002, kde je datum 15.6.!! Vyhlášku jsem si našel a zajásal. Výlet jsme na poměry KČT posunuli na 19.6. A vyšlo to!

Vlastnímu zájezdu předchází vždy těžký proces, možná těžší, než vlastní výstup - najít dostatečný počet turistů - bláznů - kteří jsou ochotni s vyhlídkou na skoro jistě deštivé počasí (tento rok naprostá jistota), opustit ráno svůj zahřátý pelíšek, ještě k tomu zaplatit bus, by se mohli po zbytek dne s vyplazeným jazykem plazit vzhůru kopcem… Můžu říci, že to je na celém výletě to nejtěžší - domluvit se s lidma, že skutečně v danou hodinu na dané místo přijdou. Bývá to „jízda“ nahoru dolů… Nejprve pesimismus, když je nás pár, poté vzrůstá euforie, když se mně konečně začnou hlásit. Poté zase beznaděj, když se začnou odhlašovat, opět radost, když známý známých se přihlásí… No opět to nebylo dokonalé, ve čtvrtek jsem měl plně obsazený bus a musel odmítat náhradníky - aby v sobotu „opět“ 7 přihlášených (!!), bez omluvy, nepřišlo. Ale takový už je život…

Ráno 19.6. jsem byl již od 4 hodiny na nohou. Bylo nutno usmažit řízky, nabalit můj „slavný metrákový“ bágl, kde mám oblečení 2x jištěné + tentokrát jsem přibalil dva půllitry (viz pozdější děj).

Venku bylo - samozřejmě hnusně. Ještě jsem z domu vyšel v kraťasech a tričku - bych se hned pod stříškou garáže převlékl do „vesmírných materiálů“. Začlo systematicky pršet…

Nalodění posádky dopadlo dle plánu (až na 7 nepřívších...) a nejkratší trasou jsme vyjeli na východ. Čím blíž k Terchové, tím více lilo. Paráda - má pověst „obchodníka s deštěm“ začala dostávat vážnou trhlinu. Přesto jsem v duchu pořád věřil. Ve Štefanové (625 m.n.m.) se bylo nutno rozhodnout. Udělat “tůru“ po Jánošikových krčmách, či se držet původního plánu? Blesková porada “vedení“ a rozhodujeme se držet se plánu. První skupina vystupuje a běží pod zastřešený bufet u parkoviště, kde k nelibosti majitele si nic nedává, ale začíná se převlíkat do „gumy“. Ach ti paštikáři Čechůni… Druhá skupina odjíždí busem pod vedením Hanky na Vrátnou s plánem se vyvézt lanovkou a projít se po hřebenu na Kriváň či Chleb. Přejeme si hodně štěstí…

Nemáme na co čekat a v dešti vyrážíme (cca o půl 9) k salaši na na Podžiari (715m.n.m.). Tam máme štěstí, salaš je otevřena byť jen na chvíli - a  v podstatě jen pro nás. Dávám si za Euro jedno pivko a házím řeč s chalanem v bundě Horské služby. Velký Rozsutec nám prý nemůže zakázat, ale nedoporučuje jej v tomto počasí. Mluví cos o množství bláta - a tak. Zřejmě se o nás bojí, že bude muset pro probdělé noci (celou noc slavili, jak jsem se dozvěděl u krčmáře, který mimo jiné si se mnou zavzpomínal, jak pivo stálo 1,10 Kčs - a dnes Euro deset! „Zasrané Euro“, si ulevuje...).

Poslední porada s Bohoušem, rozdělujeme se na dvě skupinky, on půjde trasu č. II - Dolné a Nové diery a poté dolní část Horných dier a sestoupí do Štefanové. „Naše dvanácka“ vyráží přes Horné diery do sedla Mezirozsutce, kde se rozhodnem, dle počasí a podmínek, k výstupu na Velký Rozsutec či sestupu do Štefanové. Pokřižujeme se a vyrážíme.

Pořád prší, ale zdá se, že polevuje. Koneckonců v Dierach je to ale jedno. Od rozvodněné říčky a divokých vodopádů jsme stejně tak jako tak úplně mokří! Adrenalinový výstup je vskutku zážitek. Ale není cesty zpět - kupředu moji věrní!

Bez vážnějšího úrazu (loni si jedna členka rozbila hlavu…) docházíme okolo 11 hodiny do sedla Mezirozsutce (1 200m.n.m.). Mlha - leč neprší! Nemusíme se ani dlouho radit - vzhůru nad mraky!

Výstup ovšem není žádný čajový dýchánek! Na ukazateli je napsáno vrchol 1,15 minut, což je dosti zavádějící údaj. Je nutno překonat ďábelské převýšení - přirovnal jsem to k výstupu po schodišti (ovšem mokrém a bez zábradlí...) na „běžný“ dvanáctipodlažní věžák - ovšem těch věžáků je nad sebou skoro 11!!

Docela smekám před naší vrcholovou skupinou. Zdá se mi, že nejvíce unaven jsem při výstupu já! A to jsem dva předcházející víkendy poctivě makal. Zkrátka jsem ubohá troska... Leč stoupám, pořád stoupám, místy se mraky roztrhají a dokonce je i něco vidět. Připadám si jak ve filmu „Zelené pahorky africké“... A pak - konečně vrchol (1610 m)! Dokázali jsme to!

Vrcholová euforie většiny z nás je nefalšovaná. Máme radost jako malé děti. V tomhle počasí - jsme moc rádi, že bohové hor nás tady pustili!

Každý výlet ovšem končí až po sestupu. Hory jsou plné mrtvol těch, kdo podcenili, či nezvládli sestup. A sestup je docela drsný, samozřejmě, na kratší délce je vyšší převýšení. A do noh se vkrádá únava. K tomu mohu jen říci, že jsem dostal snad po deseti letech tak strašnou křeč do stehna pravé nohy (a po „rozchození“ o pár stovek metrů níže i do levé nohy...), že jsem se začal bát, zda dojdu. Leč po překonání „skal s řetězy“ na choďáku ze sedla Medziholie /1 185 m/ jsem zrychloval a zrychloval. Pochopitelně, v závěru doliny, na začátku Štefanové, je skvělá krčma, kde jsem se cca v 15 hodin konečně zastavil! A měli fantastický Staropramen. Co si více přát?! Postupně docházejí všichni a pivko teče proudem.

Na parkovišti nás již čeká skupina Bohouška, všichni přežili, žádná zranění, rovněž skupina Vrátná splnila svůj úkol, takže panuje velká spokojenost. Odjíždíme v 16 hodin, vytahuji půlitr a obcházím bus - slavím nejen úspěšný výlet, ale i svou padesátku, kterou budu mít za 14 dnů. Zadní sedadlo se nedá, jako vždy „zahanbit“ a vytahuje svý zásoby „ohnivé vody“, takže návrat do Havířova je více než veselý (a strašně rychle uběhl...).

Tímto zájezdem se naplnil první půlrok našeho plánu zájezdů KČT, a řekl bych velice úspěšných zájezdů.

A po letních prázdninách, to vás čeká Bohoušek a Oravská Lesná, nezapomeňte tvrdě makat - na viděnou!!

Jirka Hurta

20.6.2010

P.S.:

Neděle ráno, těžce vstávám a odcházím do Kaufu nakoupit proviant na neděli… Jde se mi poněkud těžce. A je to čím dál horší... Když jdu domů po schodech do třetího patra, je mně jasné, že z plánované „rehabilitační“ vycházky na Lučinu nebude nic. Do oběda se válím před televizí... Pak se přece jen pokusím o procházku blízkým lesem - po půl hodině toho nechávám. Tenhle den není vhodný pro chůzi! Však také - vyšel jsem v sobotu kilometrovou stěnu (a sešel), což je 28 věžáků…