Ze zápisníku jednorukého...

Sobota 18.2.2016 aneb Šest a půl

Tak jo, připadám si jako Anděl na horách, jasně, kulička s jednou rukou, bo mám jednu ruku „krátkou“, tak jsem vypustil výpravu, do kopců, pěšáky, sjezdaře, běžkaře a zůstávám sám, šest a půl, šest a půl hodiny v omezeném prostoru, v prostoru sto krát sto metrů, pod nohama sníh, po roky přítel největší, dnes přítel který zradil, zradil na smrt, zradil mládí, jo, jsi už příliš starý na lyžařské pitominky, tělo tě už neposlouchá, už příliš starý, všem pro smích, hlavně sobě…

A tak, jednou to muselo přijít, sám a sám, kol tebe pulzuje život, kopec obsypaný lidma, jak je to dlouho - pět - deset let, kdy jsi i ty brouzdal tyhle kopce. Kolik už má vlastně tvůj syn let - kdo ví, jak je to dlouho, co jsi ho učil stát na dřevech hraběte Harracha… a stojíš tady náhle sám, ale tohle je život, no ne, jenže co dělat, šest a půl…

Se nepo… Co mám v batůžku? Kámo mi dal láhev Calvadosu, jo - mám tam i Lidovky, jediný v Králících, máš love tak máš na pivko, a vůbec… Mládek a jeho slavný song - ve Špindlerově Mlýně tam nejlépe je v zimě, když je zákaz vycházení. Ty volgo, ani nemusím další notoricky slavnou sloku - sláva, ukradli mi lýže…

Šes a půl - vlastně málo času, ty volgo, je víkend, nejméně 48 hodin ti někdo nebude volat, že máš okamžitě poslat výkres…

Jak to bylo včera večer.

Králíky, neskutečné místo, totální mystika, místo, kde přestávám vnímat hranici tady a teď, místo bez pevného bodu, ztracené kdesi bez kotvy v prostoru Mléčné dráhy.

Místo, dle tlukotu srdce Freddyho Mercuryho, který zrovna tluče ve vedlejším stanu Radia Beat,  je ve mně, ono tady a teď a ne včera či snad dokonce zítra…Místní jako postavy z Hrabalových románů, které Hrabal nikdy nepoznal, protože by z nich vytvořil další oskarové hrdiny... Perličky na dně, které se nikdy nerozpustí.

Navštívit místní nálevnu, ukrytou před zraky nájezdníků z měst. Měst, kde se žije stokrát bohatěji a zároveň tisíckrát chuději, protože tam není ono Freddyho srdce tady a teď. Navštívit tuhle místní nálevnu znamená ponořit se o sto let zpět, postavičky z minulého století... v tom pajzlu, kde není zavírací hodina, kde musíš nechat výplatu, svý já, svý boty, jako ona holka, která vyběhla k ránu ven, bosá…proč se divit, oni tam mají všichni Freddyho srdce…jo, tady musíš mít i srdce knížete Rohana. Vejdeš a už rvačka, jeden proti druhému pro přiblblý úsměv. Jenže každého drží dva kámoši, by se něco nestalo, jen vzduchem padaj nadávky, tož platím dopředu, bych musel opustit místnost oknem…šéf mě ujišťuje, že to nehrozí, místní jsou drsní, ale neublíží…tak je fotím, místní ... a tak mě zpozorují a jdou ke mně, že mě rozbijí hubu...dost blbý, mám jen jednu ruku volnou a ještě levou.

Prát se teda nechci, ale jsem ostravský chachar a ten zásadně neutíká… Zkrátím to, ustál jsem to, sám proti šesti. Podlaha ani stěny se nezbarvily krví.

Čtvrtá hodina ranní a padám do postele. V sedm vstávám, lehká sprcha a vyrážím pro Lidovky - bez nich není soboty. A nahlídnu do nálevny - včerejší junáci, kteří mě chtěli zbít, bezmocně sedí u prázdných stolů - barman nenalívá, už nemaj háky...Frajersky si dávám panáka rumu, oni slintaj…jo není love není LOVE…

Šest a půl…

Radio BEAT… flaška od Dalibora…

Ve Špindlerově Mlýně tam nejlépe je zimě, když je zákaz vycházení…Hurá - ukradli mi lyže.

A Janis Joplin, a Floydi a Zepelíni - a vůbec... rádio Beat jede.

Šest a půl…

Sobota dopoledne, Ski areál Říčky

Tak nebylo to až tak dlouhý, je tady odpoledne, je tady odjezd, je tady příjezd do Králíků přímo na večerní ohňostroj. Paráda. A je tady živý rockový koncert v hospodě V zatáčce. Co minuta to nové zážitky…Jsem ale přeci jen unaven (z čeho - nic jsi nedělal…no jo táhne ti na šedesát...), končím k nelibosti svých nocležníků, fakt brzo v posteli, snad o druhý - a pro ně nastává bezesná noc…Ani špunty nepomáhají, ubytovna se třese v základech…

Neděle 19.2.2016 a neb Křížová cesta

Neděle v sedm budíček (mí spolunocležníci konečně zalamují) - a vybíháme na náměstí na rozcvičku - ano i já - nebyl jsem do rána v báru tak jsem odpočatý.

Všechny obchody v Králíkách jsou zavřený - takže na snídani…pivko v nálevně nonstop.

Předávám funkci vedoucího oddílu Dolní Morava Bohoušovi (je z toho evidentně nešťastný, ale co mu zbývá… a požádat Bohouška po jeho probdělé noci nemám odvahu) a řadím se jako vůdce nepočetné skupince vyrážející na Severomoravskou chatu.

Křížová cesta na Horu Matky Boží…

Kdo ji neprošel, nikdy nepochopí kouzlo a tajemnost Králíků - prostě nemůže….

Kdo nevejde do kostela stojící na konci této cesty, kdo se nezúčastní nedělní mše - byl vůbec někdy v tomto kraji? Může pochopit místní lidi žijící v neskutečné krajině nemající srovnání s žádnou jinou? Může slyšet ozvěny dávných dob, slyšet kroky V.L.Věka, divadelníků z Thámových her…?

Sepjetí přírody, drsné krajiny, s Bohem, tady rezonuje víc než na jiných místech…

Kostel je překrásný, kapličky po křížové cestě jako nové - ano, vše z bavorských peněz, ano - tohle byly Sudety…

Mši k mému překvapení absolvují s Květkou a Šárkou, které se rozhodly nepokračovat dál. Pak si zajdeme, po potravě duševní, na nobl oběd…Dlouhý oběd - nemáme kam spěchat. Květka vypráví o svém dědečkovi - což tak nějak zapadá do sudetského prostředí a vůbec nedělního zamyšlení nad během světa - kdysi byl nedělní oběd místo pro rodinné sešlosti, kde se vyprávěli dávné příběhy sloužící pro řešení současných - ty doby jsou ty tam, jak pomáhal ruským zajatcům pracujícím v železárnách, dokonce k útěku, jak ho gestapo za to přinutilo narukovat a bojovat za wermacht, jak skončil v ruském gulagu, kde ho zachránilo to, že uměl malovat portréty, chlastat a hrát šachy - protože dozorci se nudili a jako každý Rus - uměli chlastat a hrát šachy a portrét na památku není k zahození.

Pomalu zpět křížovou cestou - náměstí a odjezd do Havířova…

Jsem rád, že to mám za sebou…Je to několikatýdenní cesta na dlouhé trati, není jednoduché zajistit zájezd pro tolik lidí - aby vám pak nedali přes případně držku, když něco nevyjde. A to i s oběma zdravýma rukama.

Pravda - nakonec jsem to zvládl levou rukou…

Snad jsem lidi potěšil, snad jsem jim ukázal oblast, která pořád stojí za - no říkám tomu podporu. Od dob vystěhování Sudeťáků a poté odchodu ruských vojsk z Červené Vody je strašně těžké se zde uživit. A - turistika je pro místní jedna z mála dobrých možností.  Však - jsem se choval jako uhlobaron a pustil hezkých pár zlaťáků (smajlík).

Doufám - že i vám se zde líbilo a budete se zde případně rádi vracet. Ten kraj si to určitě zaslouží.

Jirka