Vysoké Tatry 27.8.2016

SÍLA TÝMU

Našemu letošnímu prázdninovému zájezdu měl velet Bohouš Šnajdr, ale ze zdravotních důvodů jsem se stala neplánovaně horskou vůdkyní já. Ale trasu vybral a připravoval sám.

Překvapivě byl o tento atraktivní zájezd mezi sršni celkem malý zájem. Zachránili to moji přátelé. Potěšila mě kamarádka z jógy Jana, která sehnala 6 turistek a nalákala jsem i kolegyni z práce Terezu, která dorazila se 3 bodygardy. A pak nastal klasický předzájezdový pátek, kdy se stále někdo přihlašoval, jiný omlouval a rušil přihlášku. To beru, ale že někdo přihlášený nepřijde na zájezd a dodnes (úterý) nevím proč, tak to fakt v době mobilů, mejlů, skypů, whatsupů nechápu.

Předpověď počasí na sobotu byla taková, že i rosničky sháněly opalovací krém. Azuro a 25 stupňů. Ale na horách člověk nikdy neví…

Cesta uběhla všem rychle, protože většina dospávala kratší noc. V cíli na parkingu na Štrpském Plese nás čekalo velké překvápko. S velkým, vlastnoručně vyrobeným, transparentem nás tu přivítala dvojice sršňů - Hanka s Vláďou:

Uvítací ceremoniál

Byli zde na dovolené a rozhodli se jeden den strávit s námi – moc milé od nich. Po bouřlivém přivítání jsme vyrazili do hor. Ač jsem v buse všechny varovala, že vysokohorská túra přes sedlo Bystrá lávka je velmi náročná, více jak polovina busu se nezalekla, cítili se Borci a chtěli jí projít. Pohodáři měli spoustu možností, které okolí Štrbského plesa nabízí, ale většina vyrazila na lanovku a pak pěšky dobyli vrchol Predného Soliska. Ti zdatnější se ještě stihli vyfotit u nádherného vodopádu Skok. Dvě turistky se vydali na západ prozkoumat okolí Jamského plesa, směrem na Kriváň. Klasickou túru na Popradské pleso nešel myslím nikdo, možná dobře, jistě tam bylo přeturistováno.

Borci vyrazili po skupinkách do Mlynické doliny. Po 1,5 hodinové cestě lesem se před námi objevil úchvatný vodopád Skok. Helena s Pavlou oslavily jeho dobytí skokem do ledového plesa, ležícího pod ním. Ostatním stačilo zout boty a zchladit si před náročným výstupem aspoň nohy. Posvačili jsme, vyfotili se 100x jinak s vodopádem, jako japonci s orlojem, a už jsme viseli na prvním řetězu, který jistí trasu nad vodopád. Dále už nebylo po zeleni ani památky. Jen pěšiny a schody z kamenů v kotli skal a vedro.

V úseku, který nebyl ani nijak náročný, mi začalo být divně. Říkám si klid Ivanko, to přejde, asi jsi málo pila, tak jsem si lokla vody a šla pomalu dále. Ale ono to nepřešlo, cítila jsem slabost a motala se mi hlava. Sedla jsem si na kámen a opět pila. To už se ke mně ovšem slétl roj sršňů a zkoumali, co se děje. „Sršní královna“ je v ohrožení! A hned byl výslech: Jedla jsi? A cos jedla? Pila jsi? A dost? Co tě bolí? Pak z anamnézy společně určili mou diagnózu: MÁŠ NÍZKÝ TLAK! Musíme ho zvednout! Každý mi chtěl okamžitě pomoci a něco lovil z batohu – magnezium, vodu, termosku s kávou, energetický nápoj a tím vším mě nadopovali. Jarek běžel do potoka namočit můj klobouček a pak mi ho ještě kapající nasadil na hlavu a i na krk jsem dostala mokrý šátek. Šerpové Luboš s Jarkem se pak ujali mého batohu, který přes mé protesty, střídavě vynesli k dalšímu plesu. Tady jsem si zchladila nohy a snědla další porci svačiny. A taky vypila ½ flašky vody, dočepovala jsem si ji pak do plna z plesa, byla lepší než ta ostravská z Kružberka :-) Najednou mi bylo lépe a tak jsem myšlenku, že se vrátím dolů a nebudu brzdit ostatní, rychle pustila z hlavy. Největší převýšení, po kamenných plotnách a schodech před naším „bodem zlomu“ sedlem Bystrá lávka, jsem již zdolala bez problémů se svým batohem na vlastních zádech. Jen díky síle sršního týmu jsem mohla spolu s ostatními po řetězech vyšplhat do sedla. Už jsem tuto trasu prošla před 2 lety, přesto jsem byla zase napnutá jako kšandy, co v sedle, které je tak úzké, že proleze jen jeden člověk, uvidím. Každý při prvním pohledu do Furkotské doliny na chvilku oněmí. I dnes. Dole se třpytila tmavě modrá hladina Wahlenbergova plesa, nad okolními skalisky vykukovaly štíty Roháčů a Kriváň, na jihu pohled orámoval hřeben Nízkých Tater. Na nebi stále až kýčovité modro, slunce a nekecám i srpek měsíce! JO! Kvůli tomuto pohledu stálo za to se sem plahočit!

Pohled ze sedla Bystrá lávka

Najednou ze všech spadla únava z nekonečného stoupání (převýšení 1044 m) a jako kamzíci, které jsme cestou několikrát zahlédli, jsme docela rychle sestupovali po schodech z nebe kolem dvou ples dolů. Nahoře se mnozí kasali, že půjdou až do Štrbského plesa pěšky, ale sestup byl v tom hicu tak náročný, že po 7 hodinovém pochodu někteří pletli nožičkama a vyhlíželi stanici lanovky. Tak jsme si dali na Chatě pod Soliskem dávku vitamínu B – tedy pivo a většina sjela ze Soliska lanovkou. V cíli u busu jsme museli počkat na 3 opozdilce, kteří se zřejmě častěji kochali pohledy, než šlapali a pak jim chyběl čas. Ale včas se mi smskou omluvili, tak jsem jim ani nevynadala. Při čekání mi Pavla povídala, co jim říkal průvodce „o zpoždění“ na jedné dovolené:

5 min zpoždění : budeš tančit a zpívat PŘED AUTOBUSEM

10 min zpoždění : budeš tančit a zpívat  V AUTOBUSE

15 min zpoždění : budeš tančit a zpívat NA MÍSTĚ AUTOBUSU ! (ten už bude totiž fuč!)

Že bychom to zavedli taky? :-)

Ještě něco na závěr. Byl to krásný den, ale i pro mě, zkušenou turistku, mohl skončit fiaskem. Přátelé nechoďte na túry sami, s kamarádem/dkou po boku je to jistější a s rojem sršňů? To zdoláte cokoli! Drží pospolu a je s nimi navíc moc fajn.

Ivana Martynková se svými šerpy

*********************************************************************************

P.S. Ještě něco. Bohouš, který měl zájezd vést, věděl „on line“ o každém našem kroku. Cestou jsem mu posílala sms šifry: MARA, ŠTRBSKÉ, SKOK, PLESO1, PLESO2, SEDLO, PLESO3, PLESO4, POĽANA a tak přesně věděl, kdy jsme dorazili na Chatu pod Soliskem. Najednou mi zavolal a nadšeně hlásil: JÁ VÁS VIDÍM! TEBE, HELENU A BOHOUŠKA!

U lanovky byla totiž webkamera :-) Tak jsme mu aspoň zamávali. Příště snad už bude fit!