Cesta na západ

Praha-Sázava-Amerika

13.5-15.5.2016

Pondělí 16.5. pátá hodina ranní. Proč ten budík tak příšerně zvoní…Bože, musím do továrny. To zas bude den. Sedám za PC a „zapínám autopilota“- snad nikdo nebude volat, že je průser… Přežívám - a večer na úterý  spím 10 hodin v kuse. V úterý Ivana (odpočatá -vzala si na pondělí volno) - kdy budeš mít tu repo! Středa 18.5. - služebka do Prahy, ráno 4:11 hod. Všichni spí - já zapínám ve vlaku stroj. Vrátit se bez repo - to by mě Ivana vyškrábala oči. Těžký život novinářů! Nuže - co psát? Jaký to bylo?

Pátek před šestnáctou hodinou vypínám stroj a pádím na vlak. Bezvadně zmoknu - jakoby si Bůh dělal ze mě a z pátku třináctého srandu! Zcela mokrý usedám do kupé žlutého expresu, přemýšleje zda se převléct do suchého věcmi z báglu, či zda hadry usušit na těle... Zvítězí lenost…V Hranicích přistupuje Irena, jedoucí z Valmezu. Ve vagonu o kupé níž sedí dvě naše členky. Vida - nebudu na výletě sám! No - předpokládám, že tak 15 oveček by se mohlo sejít, ale nedělám si iluze. Naší turisté zvyklí na komfort se do nejistoty nepohrnou.

Praha hlavní nádraží - kolik asociací v mé mysli. Kolikrát jsem zde vystupoval, kolik strašných výstupů (po rozvodu místo předávání syna...), kolik i šťastných chvil…Praha hlavní nádraží - křižovatka mého osudu.

Tentokrát jen okamžik - nakupujeme v Bille whisku na zítřejší den, víno jako dárek dceři Ireny Martiny, která slaví narozeniny a u které budu dva dny spát…Dalším vlakem jednu zastávku do Vršovic - a hned naproti Martina bydlí. Super. Posedíme a společně s manželem Martiny dlouho do noci diskutujeme (manžel je filosof - máme o čem mluvit, máme podobný náhledy) - skvělý pátečně - sobotní večer.

Sobotní ráno - vycházím dříve s tím, že musím sehnat sobotní Lidovky. Bez nich by sobota nebyla sobotou! Krásně ospalý vršovický nádraží, kde si dávám kávu a koláč k Lidovkám, je překvapivě azuro a poměrně teplo - sedím v kraťasech a čekám na Irenu a na vlak z Hlaváku, kterým vyjíždí naše parta…

Už je to tady, Sázavský Pacifik přijíždí! Chvíli hledám našince - a nalézám. A - ve dvou patrech! Nevěřím svým očím! Mohutná úderná skupina - i ti, kteří se odhlásili - najednou jsou tady! Úžasné. A to ještě přistupují o kus dál Ivana s Bohoušem.

Jediné, co mi dělá starost - jak to přežije převozník, kterému jsem avizoval maximálně 15 lidí! Teda - je překvapen - lodička je pro pět lidí, musí namasírovat svaly!

No - je skutečně krásný den (Stálo mě to hodně sil, přesvědčit Boha, ať zastaví „žabičkami“ avizovanou studenou frontu s deštěm na hranicích Česka a odsune ji o alespoň den a půl!)

Nevadí nám čekat. I když - několik dobrodruhů volí přechod po hrázi na doporučení místního „zalévače kytek“- chodíme tam z hospody i s kolem - tvrdí…Nu což - z hospody se chodí různě…

Ať tak či onak, scházíme se všichni ve zdraví na druhém břehu - a nyní naprosto pohodová cesta podél řeky.  O tom se moc nedá psát - spíše malovat - než slova…Tohle je těžce impresionistické…Ale - bizardní chaty, setkání a zpěv tradičních starých pardálů od Sázavy - a neuvěřitelná čarodějnice ve větvích stromů!

V konečné - hospůdka a pro mě když už jídlo tradiční tatarák (moje oblíbené jídlo), rozpadlá stanice vláčku, krásná cesta zpět Sázavského Pacifiku…

Co s načatým večerem? Jsme v Praze - přece nepůjdeme spát! Marně jsem doma hledal nějaký koncert pořádný kapely - ale-překvapila Martina, která mě docela dobře zná - a měla pro mě a Irenu večerní program. Dejvická nádražka a koncert kapely “Chudák paní Popelková“! Že jste v životě takovou kapelu neslyšeli? No to já také ne - a to si troufám říci, že jsem docela znalý! Vystupujeme na Hradčanské, nabereme směr - a už stojíme před Dejvickou nádražkou. Vcházíme - a totální šok! Místnost a hlavně osazenstvo se nedá srovnat s ničím, co znáte. Nezažil jsem. Já vůl nemám foťák! (ani malířské plátno...) Jak to popsat…Možná - někdo z vás byl v Žaláku - hospoda IV cenové skupiny v Mariánkách, zadní sál, kde se v osmdesátých letech scházeli a hrávali máničky. Skupiny jako Žabí hlen, Plastici a tak…Tak asi tak. Ale o 35 let starší vydání! Byl to nádherný večer! Po koncertu -hrálo se v kuse a dlouho, jedeme domů poslední tramvají - ale noc je ještě mladá a Praha velká a živá, nacházím hospůdku s přiléhavým názvem Sběrné suroviny (vzpomínka na Hrabala!) a tak tam sejdeme - doslova po schodech do podzemí, kde si koupíte pivo a můžete „bloumat“ katakombami. Skvělé završení noci - a nebo spíše brzké ráno? No -Martina z nás asi není moc nadšená, ráno přiznává, když se snažíme v tichu vytratit… že o nás měla strach (ale my jsme už, jak říká moje kamarádka Alka, velcí kluci a holky!)

Krátký spánek - ale neva. Ráno je mírně chladnější - ale obloha drží! Tentokrát nepřistupujeme - musíme na Hlavák. Pomalu se schází naše parta u peronu vlaku na Karlštejn. Každý má jiné zážitky ze sobotní noci, každý něco prožil…Koukám - blíží se nějaký Indián! V první chvíli si říkám - Jirko, ta dvojka v krvi dělá svý - máš přeludy! Ale né - je to náš velký vůdce - Bohoušek! Opět překvapil! Stává se hlavní atrakcí dne - nejen pro nás, ale i pro pražáky, zvyklé na ledacos!

Karlštejn, Malá Amerika, Mexiko, Velká Amerika.

Musím přiznat - je to pro mě návrat do minulosti. Před šesti lety tudy, po sjezdu Berounky, jsem šel se svým synem. Kdeže ty loňský sněhy jsou. Dnes se mnou nejde - nemá na mě čas. Žije v Praze - ale zrovna se stěhuje - a prý nemá čas. Ani se sejít. Je mi tak trochu trpce - ale takový je zkrátka život. Kdo nemá ve své duši zklamání a nostalgii? Vidíte - ráno, byť jsem moc nespal, se brzo vzbudil a náhodně listoval knihou (kterou mi vtiskl manžel dcery Ireny v sobotu do ruky se slovy - kde to otevřeš je jedno - je to všechno bomba!) Jana Zábrany:

Od rána smutno při vzpomínkách na V. Na to jaro v Podolí, kdy jsem se po příjezdu od Jedličky probudil v devět ráno v podolském podnájmu a dívka, kterou jsem nikdy předtím neviděl, stála u mého gauče. A pak nejkrásnější, nejsladší, nejmilovanější…Léta, léta, léta. A už nikdy, už nic i kdyby se stal zázrak a ještě někdy jsme se v životě sešli, budeme oba staří lidé. Dneska od rána mě po ni přepadl takový stesk, že se ve mně všecko svírá, jako bych padal do propasti, stesk, že bych se zabil. Jak asi stárne, má vrásky kolem očí? Co její pihaté prsy, žlutobílé břicho, co zadek, který mě doháněl k nepříčetnosti? Její bláznivá, lačná, milovaná smyslnost při souložích. Urputnost, s jakou mě křísívala k další a další a další erekci?Vzpomene si na mě někdy tam, v tom Švýcarsku?...Stesk, že bych se zabil.

Nádr v Karlštejnu stejný, snad jen popsaná zeď, kde jsme s Míšou seděli a udělali společnou fotku, kterou jsem použil na přebal mé knihy, je přetřená na bílo. Stejně komerční cesta k hradu - past na cizince…No - pak se mýlím, špatně odbočuji na žlutou (o křižovatku dřív) - ale nesmím přiznat chybu, a tak se vláčíme poněkud bizardní stezkou. Bohouš má obavy - ostatně já také. Jen tuším, že směr máme dobrý a modlím se, ať stezka neskončí. Vyšlo to - narážíme na značku - byť jsme si trochu nadešli, Malá Amerika je naše…Dál je to už v pohodě. Zase - o lomech se nedá moc psát, je třeba je vidět…Závěrečná trasa se jde po asfaltce - moc dobře si na ni vzpomínám - byla nekonečná. Ale tenkrát bylo strašlivé vedro a my byli docela zničeni po sjezdu Berounky…Teď to bylo v pohodě. Na závěr skvělá hospůdka pod hradem - dobré jídlo za slušnou cenu. O.K. – Jirko -„jsi za vodou“ - máš to z krku a všichni přežili!

Helča v Praze organizuje vlakový odjezd - kupuje jízdenky a obsazujíce dvě kupé (i zpět nejedeme všichni naráz - každý má své ambice) odjíždíme na východ ve velice slušném čase. V družném hovoru a u zbytku alkoholu, cesta rychle ubíhá…zase doma.

Jak zhodnotit tyto dny?

Myslím, že tento zájezd lze přirovnat k “pádu berlínské zdi“. Naše zeď nebyla z betonu - ale z předsudků. Že nelze organizovat vícedenní zájezd. Že je to náročné na organizaci. Jak objednat noclehy, jak je zaplatit? Jak s odjezdem - autobus a přesný plán? (Tohle všechno naplánovat je skutečně mimo možnosti pracujícího člověka - proto jsem vymyslel to, co jsem vymyslel - včetně „potlachů“ v Beskydu!)

Ivana ze srandy napsala na webu, že bych si zasloužil metál. Jo – za “rozbití zdi asi jo“! Nechal jsem vše na vás, to je „mé rozbití zdi“ - zdi bránící svobodě. Žádné mapky, žádné přesné odjezdy… Naprostá svoboda pro svéprávné lidi.

Tu zeď jsem ovšem nerozbil já - tu jste rozbili hlavně vy - tím kolik vás přijelo, tím, jak jste se k problémům postavili. Já - moc vám všem děkuji!

A tím - díky 33 statečným - se objevily netušené možnosti dalších „výpadů“.

Bezesporu, hlavní náplní a programem dále zůstává a budou - jednodenní zájezdy s autobusem, mapkami, pravidelnými odjezdy a (ne)pravidelnými odjezdy. Leč - můžeme si už dovolit vyjet dále a na více dní - ve stejném duchu jako tento víkend. Teda - alespoň si to myslím - je to je POUZE můj názor, můj subjektivní pohled na věc.

Napsáno mezi 4:15-6:00 hod ve středu18.5.2016 ve vlaku Havířov - Praha.

Jirka Hurta