Vizovické vrchy    8.10.2016

Když se blížil čas našeho výletu, byl jsem trochu nesvůj, protože předpověď počasí stále hlásila déšť a ochlazení. Taky se to projevovalo na seznamu účastníků. Chvílemi bychom se do něj nevlezli a příští den by se tam dalo tancovat. Omluvenky pro nemoc se začaly kupit, ale ve čtvrtek večer se stal zázrak, přicházely prosby, ať vezmu sebou zájemce na poslední chvíli – což jsem s radostí udělal.

I přes mé varování, že trasa A vede ze začátku neznačeným terénem v lese, se rozhodlo absolvovat nejdelší cestu 20 účastníků. Bylo mezi nimi několik majitelů tzv. chytrých telefonů s aplikací mapy a navigace a tak jsem to pojal, jako najdi cestu na vrchol. Rozutekli se po lese a k mému překvapení všichni dorazili na vrchol, ovšem každá skupinka z jiné strany. Udělali jsme vrcholové foto a opět testujeme navigace k nalezení zelené značky pod kopcem. Vyjdeme z lesa na pastviny a mnou navrhovaná trasa přes ně je zamítnuta, protože značená pěšina v navigaci vede okolo. Podřizuji se, protože vím z vlastní zkušenosti, že je třeba se dobře naučit pracovat s navigací, a toto je skvělá příležitost. Nalézáme zelenou značku a v tom okamžiku se zruší naše pospolitá skupina bloudivých. Turbomyšky a rafani vyrážejí po značce, jakoby jim za patami hořelo. Já pomalu postupuji se zbytkem skupiny a kocháme se přírodními zvláštnostmi. Za chvíli přijdeme na spojku zelené a modré, kde se setkáváme  se zadním vojem skupiny trasy B. Společně pokračujeme na Komonec a opět pár odvážlivců chce okusit dobrodružství a vydávají se po místním značení zkratkou k zřícenině hradu Starý Světlov. To už mě ale zašimrá obava, zda se v cíli sejdeme všichni. Rychle jsem tuto obavu zapudil, vždyť máme zkušené turisty a navíc jsem přece všechny v autobuse instruoval, jak si počínat v takové situaci. Bývalé hradiště je přeměněno na ekopark s pěkně řešeným naučným popisem a názornými příklady. Zde se mnozí poučili nejen o historii hradu, ale i květeny.

Tímto skončilo naše přírodní putování a my se vydali na průchod obcí Pozlovice a lázeňského města Luhačovice. Se mnou již zůstali 3 andělé strážní, kteří ovšem potřebovali doplnit energii jídlem a pitím. Tak jsem je dovedl v Pozlovicích do místního vyhlášeného valašského šenku Ogar, kde jsme se skvělými místními pokrmy nacpali až k prasknutí.

Do Luhačovic jsme se vydali okolo přehrady a vyzkoušeli místní atrakce posilovacích a cvičících strojů a pomůcek. Mnozí se zde vyřádili jako děti.

A už nám zbývalo seběhnout z kopečka do Luhačovic. Abych motivoval moje andílky, slíbil jsem jim ještě kávičku a zákusek v lázeňské cukrárně a načepování minerální vody do lahví. Vše klaplo dle mé představy. Přicházím k našemu autobusu a z postranních uliček docházejí ostatní, kteří si zpříjemnili výlet nákupy lázeňských oplatků, návštěvou Muzea rozhleden a ochutnávkou místní kuchyně. Ve stanoveném čase odjezdu jsme opravdu všichni na svých sedadlech a můžeme zahájit návrat domů.

Opět se ukázalo, jak je naše země hezká a že nám může, poskytnou nebývalé zážitky.

Bohumil Bartoš toho času vedoucí.