Malá Fatra - Vodní svět       28.5.2016

Tak a máme po dalším vydařeném zájezdu.

Když jsem v buse, na předchozím zájezdu do Polska, zapisovala přihlášky na Malou Fatru, jedna turistka nesměle špitla, zda vím, že plánovaná trasa Obšívanka je uzavřená. Po návratu domů jsem snad ještě s batohem na zádech sedla k pc a ihned jsem zjišťovala jak to je. Já se picnu – měla pravdu! Je zde uzávěra z důvodu sezónní ochrany přírody až do 15.6. Nerozmnožuje se tu, jak jsem ze srandy psala na webu, Brouk Pytlík, ale hnízdí tam ptáci a asi se bojí, aby jim turisti nepošlapali vejce :-) O zrušení zájezdu jsme neuvažovali ani vteřinu. Po poradě s Jirkou jsme pouze změnili trasu pro Borce přes osvědčené Horné Diery s výstupem na Malý Rozsutec a s cílem v Bielom Potoku.

Noc před odjezdem se nad Havířovem prý čerti ženili, lilo, bouřilo a blesky dělaly z noci den.  Já spala jako Šípková Růženka – nic nevím.

I když jsme na Fatře nebyli 2 roky, bus nebyl zdaleka plný a ještě nedorazili na start 4 turisté. Omluvenku jsem dostala jednu – sakra lidi to by Vás zrujnovala jedna sms?

Cesta na Slovensko proběhla v poklidu, než jsme vjeli do dědin před Těrchovou. My si jeli užívat a tady se všude za účasti hasičů makalo na odklízení škod po noční průtrži mračen. Panebože jak to bude vypadat po lijáku v Dierách? Počasí ale vypadalo nadějně a ani na radaru na mobilu jsem nevygooglila žádný další déšť. Snad to projdeme.

Ve Štefanové děláme před busem společné foto a rozdělujeme se na 2 skupiny. Borci zůstávají zde a Pohodáři odjíždějí do Vrátné na lanovku. Z pozdějšího vyprávění a z fotek vím, že se měli parádně. Prostě idylka na pohodlných stezkách na hřebeni i v dolině, s návštěvou několika horských chat a s krásnými výhledy na Rozsutce. A zatím, co se naši někteří Lanovkáři nahoře dokonce koulovali ve zbytcích sněhu, Borci se na své trase pořádně potili! A ne z horka! Z plánované túry po žebřících přes Horní Diery se totiž stal místy boj o přežití. Díky nočnímu slejváku se z poklidného potoka, nad kterým trasa vede, stala rozbouřená hučící řeka.  Byla to sice úchvatná podívaná, ale šel z ní strach. Z počátku to ještě šlo. Potok jsme překonávali po kamenech nebo po žebřících. Později to byl horor. Prostě nebylo jak přejít potok suchou nohou, všechny kameny zalila voda a i šprušle na žebřících už jsme hledali pod vodou. Občas jsme vůůůbec nevěděli, kudy trasa vede dál, zda vlevo nebo vpravo vedle řítící se vody. Musel vyrazit průzkumník. Rázem se z Borců stali Vodníci, neoprenové obleky nikdo z nás sebou v batohu neměl a hodily by se. Každý si tu také prověřil kvalitu svých bot. Mě nenateklo :-) ale gatě jsem měla mokré až na stehna.  V některých úsecích se vytvořila dokonce kolona jak na dálnici, předjíždět nešlo. Nejkritičtější byl úsek, kde jsme se museli dostat přes valící se proud vody na obří balvan. 

Překonali jsme ho nakonec všichni, ale jen díky Jarkovi O., který zaslouží velký dík za pomoc a rady – jak přelézt, podlézt, kam dát pravou nohu a pak levou a ne naopak, kde se chytit výstupku na skále a když už ani to nešlo, obětavě si na balvan lehl a „držadla“ vytvořil ze svých nohou! Smekám před jeho trpělivostí a obětavostí! V cíli se dozvídám, že i skupina Borců Mravenců měla svého vodního a horolezeckého vůdce - Vaška P. Dík i jemu.

Nakonec jsme, neustále brodíce a šplhajíce pomocí řetězů a kramlí po skalách kolem potoka, dorazili konečně na louky mezi Rozsutce plné horských květin. Sedli jsme si u skály pod Malým Rozsutcem a konečně vybalili svačiny. Holky z naší skupiny toho měly evidentně dost. Začali špekulovat, jak si další trasu ulehčit, zkrátit, aby nemusely lézt po dalších řetězech na vrchol Malého Rozsutce. Mrkla jsem na Jarka a zavelela: JDEME, TO ZVÁDNETE! A taky že jo. Na vrcholu se pak radovaly jako by dobyly Everest. Za odměnu jsme se všichni nemohli nabažit úchvatných rozhledů na všechny strany.

Ovšem sestup dolů „výtahovou šachtou“ dolů po zelené značce směrem na Biely Potok, to byl taky pěkný záhul. Viseli jsme na řetězech jak velké prádlo! Pak zase mokré strmé skály, sutiska kamenů ujíždějících pod nohama, bahno, kořeny – no prostě adrenalinové nebe. Těžký sestup jsme zvládli bez ztrát na životech. Už jsme myslili, že nás žádný zádrhel nečeká a ejhle. Jitka nám hlásí, že jí z boty odpadla celá podrážka! Ihned se ovšem Jarek s Bohoušem proměnily v obuvníky a s pomocí náhradních tkaniček botu provizorně opravili. Věřím, že kdyby jí ruply gatě, předseda by vyndal, ze svého obřího batohu snad i šicí stroj!

Pak už jsme pokračovali starým strašidelným bukovým lesem dolů do údolí. V osadě Podrozsutec se scházíme na lavičkách se skupinou Borců Mravenců. Společně posvačíme a jen tak kecáme, smějeme se, ukazujeme si odřeniny, zabahněné zadky, dáme si i po štamprli a připíjíme si „na přežití“.  Cestou do cíle se ještě jednou v polích zastavujeme, otáčíme se a nevěřícně vzhlížíme k vrcholu Everestu. Tam, že jsme dnes byli a za takových podmínek? Jsme fakt Borci! V krčmě v Bielem potoku pro nás nestačí točit pivo a chystat gulášky. Přisedáme si k našemu SuperBorci Yetimu, který s námi jezdí trénovat na své 100 km pochody, Beskydskou sedmičku apod. Trochu mě dnes zklamal. Myslela jsem, že přeběhne hřeben Fatry až do Beskyd a budeme ho do busu nabírat v Jablunkově :-)

Než pro nás přijede bus s Lanovkáři, chladí si někteří Borci nohy v místním ledovém potoku, jako by té vody dnes neměli dost. Bus dorazil dle plánu, i když musel prokličkovat přes Těrchovou, kde byli jakési oslavy. Děláme ještě společné cílové foto, tentokrát unavených, špinavých, ale spokojených turistů. Zavelím NASEDAT, abych spočítala, zda se někdo přeci jen neutopil, nebo nezřítil z řetězu ze skály do rokle anebo nezabloudil na hřebeni.  Jsme všeci – tak jedem. Cestou zpět jsem zažila ještě jednu euforii, ale to pochopí pouze babičky a dědečkové. Přišla mi totiž od syna sms: MALÝ MÁ PRVNÍ ZUB! To byla pro mě třešnička na dortu dnešního dne.

Tak a co napsat na závěr? Zhodnocení výletu. Ale to náleží Vám, můžete se vyjádřit pod textem v diskusním fóru (sešit přání a stížností jsem v té euforii zapomněla poslat kolovat busem).

Mě osobně tento zájezd posunul „někam dál“. Doteď jsem nechápala, proč lidi chodí lézt do lanových center, nebo po skalách, skáčou z mostu bungee jumping a dělají různé jiné zbytečné šílenosti. Po dnešku to snad vím. Zaprvé je to adrenalin, zadruhé zkouška odvahy a trpělivosti, zatřetí je to moc hezký pocit něco zdolat v partě přátel a začtvrté proběhne pravděpodobně i restart mozku :-) A když tím vším projdete – ZAČNETE SI VÍCE VĚŘIT. A když náhodou ne – NEVA, ZAČNETE NA SOBĚ VÍCE MAKAT, ABY TO VYŠLO PŘÍŠTĚ!   

Ivana Martynková (vedoucí zájezdu)