Křížová cesta

Červená Voda-Králíky-Dolní Morava

27.-28.2.2016

Prolog-konec roku 2015, pátek 26.2.2016

Tato, na mé poměry, doslova monstrosní akce, začala dávno před vlastním dnem D.

Schůze výboru, listopad, pizzerie Havířov. Tady se rodil program oddílu na rok 2016. Tak jako už dva roky před tím jsem zde šel s tím, že si v žádném případě, ale v žádném případě, nebudu dělat problémy. Že pokud možno vycouvám z vedení zájezdů a nechám to na jiných - neskonale schopnějších a hlavně organizačně pečlivějších vedoucích…

Jaké bylo mé překvapení, kdy se najednou slyším říkat, na téma zimní zájezd, což takhle kromě notoricky známé a naprosto nenáročné Bílé udělat něco většího? Což takhle Červenou Vodu s Dolní Moravou - a na dva dny!

Výbor oněměl a nadšeně souhlasil - Jirko - jdi do toho!

Když jsem odcházel - mlátil jsem po cestě domů hlavou o zeď. Co sis to zase vymyslel? Dva dny! Ubytování zajistit, zajistit program aby nenudil lidi. Jsi magor - což mi poté řekla i moje máma…

Nu což, kostky jsou vrženy. A nastalo období, které bylo velmi náročné - ale i třebas veselé (viz. výběr peněz v Beskydu!).

Díky rady kamaráda Dalibora, který má nedaleko chalupu v Moravském Karlově a více méně to zde zná jako své boty, jsem našel úžasné ubytování za levný peníz v době jarních prázdnin jak Ostravy tak Ústí nad Orlicí (!!!) pro 37 lidí. Neuvěřitelné. Má radost byla brzy vystřídána různými požadavky na ubytování (Já chci jen dvojlůžek! Já s tamtím nespím!), ale nějak se to vsáklo. (A je to další poznatek pro mé případné následovníky - už neplatí, že turista se vyspí kdekoliv - a neb jak řekla Ivana - už nejsem skautík!)

Den před odjezdem. Místo klidného balení a přípravy papírů na zájezd - musím pracovně po ose Brno – Havlíčkův Brod – Praha. Přijíždím unaven pozdě v noci. Horečně balím a říkám si - to bude zase průser.  Jako vždy si vzpomenu na slova mámy - proč se tak nervuješ, proč toho nenecháš? Skáčeš jako na gumičce - tohle dlouho nemůžeš vydržet.

Ach jo, mámo - kdybys věděla, co všechno (musím) vydržím.

Usínám před půlnocí, ale vzhůru jsem už ve tři.  Nervy nedovolí spát déle.  Znovu procházím všechny možnosti. Na co jsem sakra zapomněl?

Den první 27.2.2016

(Díra do pekla)

Přicházím na místo srazu a první překvapení byť se jede za chvíli, jsou tam jen dvě holky! Alespoň tak - jinak bych si myslel, že jsem se úplně zbláznil. I ony jsou rády - už jsme si mysleli, že zájezd odjel jindy.

Ale jo - postupně se účastníci zájezdu „rojí“. A - nakonec, světe div se - odjíždíme naprosto přesně dle rozpisu - tedy 5:48!!

A šlape to. Vychází i nalodění ve Svinově na vlakovém nádru, kde nastupují lidi z Ostravy. Před Mohelnicí zastávka u pumpy - klasická čur pauza s klasickým průběhem - ženské WC na takový příval nejsou projektovány.  I přes toto zdržení jsme opět naprosto přesně v 9:08 ve skiareálu Červená Voda! Sedm statečných vystupuje na lyžovačku, ostatní vedu do Červenovodského sedla. Zde se loučíme s řidičem, který přejíždí zpět do skiareálu, by dělal bodyguárda pro lyžaře. My jsme ponecháni svému osudu - musíme se probít do 17. hodiny do Králíků. Zastavení v informačním centru v sedle - a vyrážíme na Suchý vrch, respektive Kramářovou chatu, kde je možnost oběda.

Celá tato oblast je fantastická na běžky - bohužel, jako už dva roky zpět - není sněhu. Takže volím náhradní program - naučnou stezku betonová hranice. Tato oblast totiž byla přímo osázena bunkry, podobně jak to známe z Hlučínska.

Ještě ke Kramářově chatě. Překvapivě zjišťuji, že je zde nově bufet a restaurace. Mnozí zůstávají v bufetu, kde jsou ceny určitě přívětivější. Ale já mnohé vedu do restaurace. Tam jsou ceny o „patro“ vyšší. Ale neva - na polívku máme všichni (byla fakt výborná) a předseda si dává dokonce muflona! A k tomu velkou Plzeň! Hm - dobíráme si ho, že se stal v Mittalu šéfem!

Betonová hranice. Hodně mě tento úsek (přestože zde jezdím hafo let, tady jsem nešel) překvapil. Je to vážně zvláštní. Přemítáme, proč se tady vlastně bunkry stavěly. Vypadá to nelogicky. Prudké kopce, lesy. Tady by se valil wehrmacht? Moc tomu nerozumíme. Obecně - stavba jakýchkoliv opevnění byla vždycky k ničemu. Lines Románus, Hadriánův val, Čínská zeď, Maginotova linie, Atlantický val. Když je útočník příliš silný - nepomůže nic. Rozvádím myšlenku, že v případě Československých opevnění to byl spíše ekonomický zájem - nastartovat ekonomiku po krizi (což vlastně dělal i Hitler, stavbou dálnic a vyzbrojováním pro válku) a možná i politický čin. Většina opevnění se stavěla v Sudetech, kde byla nouze o práci a tak si možná v Praze chtěli Sudeťáky „uplatit“. Bohužel to dopadlo přesně naopak.

Více méně je to úžasné dílo i - memento - Když se člověk dívá…díra do pekla.

V závěru zrychleným přesunem docházíme na nádraží, kde máme ještě čas si sednout do úžasné nádražky - jak vystřižené z dávných dob! Paráda - pivko sedne.

Na náměstí už stojí nedočkavci z lyžování s touhou rychle se ubytovat. Přichází stěžejní část dne a celého zájezdu, ubytování. Z toho jsem měl největší strach a připravoval jsem se na defenestraci.

Překvapivě, vše proběhlo naprosto hladce. Dokonce všichni spokojeni - nikdo nic nehrotil! Docela se mi ulevilo.

Večeře. Pak volám svému kamarádovi na chalupu do Moravského Karlova, ať pro mě přijede.  S Ivanou a Bohoušem jedeme navštívit jeho chalupu a místní rázovitou hospodu U Makandy. Přijíždíme okolo jedenácté, oni jdou spát, ale pro mě je noc příliš mladá. Odchytávám jednoho místňáka, kde se dá pařit do rána?

Ukazuje mi podivné dveře nedaleko náměstí. Odvážně vstupuji - ano, to je ten správný pajzl! Házím řeč - a čas běží…Je půl pátý ráno a já se (zaplatíce  pouze za dvě piva!) zvedl a zamířil na pokoj. Usínám - a už je tady rozcvička! Před ní jsem ale seřván Helenou, že jsem příšerně chrápal. Ano - vím že chrápu, proto jsem přišel až na pátou, aby se mohli na pokoji v klidu vyspat.

Den druhý 28.2.2016

(Všichni jednou zaklepem na nebeskou bránu.)

Rozcvička přímo na náměstí v Králíkách je super. Obchod dole otevřen - koupím si snídani a pozřu ji v pěkné kuchyňce. Balíme.

Tentokrát většina míří na Dolní Moravu. Jednak lyžníci, jednak pěší s touhou poznat světovou raritu - Stezku v oblacích. Já vedu zbytek (je nás deset) křížovou cestou a dále na Severomoravskou chatu. Křížová cesta je pro mě vskutku křížová. Evidentně jsem unaven (bodejť!), takže brzy vidím jen záda ostatních, které mizí v mlze... Jsem sám. Zvláštní atmosféra. Docházím před klášter, docházím před „Nebeskou bránu! Nedá mi to, padám na schodech na kolena a tiše se modlím.

Je skoro deset - věřící se scházejí před kostelem. Neodolám, potřebuji se „seřídit Bohem“a vstupuji, byť ke konkurenci - katolíkům. Ale Bůh je jen jeden, že?

Hodně mladých s dětma. Dost dobrý farář (byť náš je lepší!). Zůstávám celou hodinu.

Pak vyrážím dál. Čas mě neděsí - měl bych to dát…Ale únava vzrůstá. Jdu docela sám, nikde ani živáčka. Kde jsou ty doby, kde tudy proudily davy běžkařů? Něco se na tý naši planetě pokazilo - to je už dneska víc než zřejmé.

Kostel Boží trojice, pouhý kilometr od chaty. Už se těším, až si dám něco teplého k jídlu. Potkávám se s našima, kteří už mažou dolů. Jsou překvapení, že mě potkávají, mysleli si, že jsem to vzdal.

Severomoravská chata. Tady jsme již několik let vždy na Silvestra v poledne. Bývá tu narváno, venku se podává sele, hraje hudba.

Dneska - nikde nikdo.

Objednávám si jídlo - a náhle přichází muž se ženou a obrovským psem. Usedaj vedle. Muž je zvláštní týpek - jeho oděv spíše připomíná městského floutka než výletníka v zimních horách. A - začne se se mnou bavit. Vzniká absurdní historka, jak vystřižená z Hrabalových knih. Vykládá mi, že je vykrádač hrobů. Užasle ho poslouchám. Skoro zapomínám, že musím rychle zpátky!

Scházím dolů - tedy ono to nejde úplně přímo dolů - musí se ještě i vystoupat. Začínám toho mít plné zuby - a čeká mě ještě devět kiláků! A čas běží. Jirko - tohle nedáš. Volám řidiči - pošli je ještě na kávu či pivo. No - neměl jsem dát tak brzký odjezd - ráno na mě trochu vybafli, ať sakra přesně řeknu, kdy odjíždíme, já se vylekal místo v 17 hodin jak jsem měl v plánu, jsem to uspíšil. Teď si zase koleduji s pozdním příchodem. K tomu ještě zabloudím. Jediné místo, kde se dá. Znám ho, není tam šipka do boku a široká cesta vás vede sama dolů - jenže blbě. Tak se vracím.

Zcela vyčerpán docházím k busu. Kupodivu mě dav za pozdní příchod nekamenuje. Ostatně - vždycky, když jsem vedoucí, jedeme se zpožděním. Tohle je už moje klasika.

Padám na sedadlo, ještě promlouvám něco k davu - nebo se alespoň snažím - a usínám. Budím se až před Ostravou - vida, jak cesta uběhla!

Havířov - všichni prchají do dom, já ještě účtuju s řidičem, fajň, vychází to, mám na zaplacení, O.K.!

Batoh doma ani nevybaluji - padám do postele, tak jak jsem oblečený. A zítra - zítra do fachy!

Usínám bezesným spánkem.

Epilog, pondělí 29.2016.

Pondělí. Se schodů se přidržuji madla. Cesta na autobus trvá věčnost. Bolí mě celý člověk. Usedám před počítač vděčný, že dneska nemám žádné pochůzky. Kdykoliv se musím zvednout se židle, je mi ouzko. Všichni se mi smějou. Sportem - k - čemu vlastně?

Jen se smějte - i vás jednou dostihne stáří!

Přesto, po prohraném nedělním šachovém zápase, se cítím daleko hůře. Je lepší fyzická bolest - než bolest duše!

Howg!

Jirka Hurta

Nebyly nalezeny žádné příspěvky.