Lyžařské zamyšlení

Ahojte,

V neděli jsem vyrazil s KČT Sršni Havířov na zimní zájezd do Karlova. Neměl jsem to původně v plánu – už prostě nelyžuji (měl jsem hrát navíc v neděli šachy za TJ Ostrava...), ale...

Proč bych se nepodíval a nesešel se „starými známými“ – a hlavně, dělal doprovod dvěma holkám (smajlík). Byť ony vyrazily na běžky – já pešo – a tak jsem alespoň dělat „koučing“ (smajlík).

Nálada, parta, počasí – skvělé.

Jistě, pěší túra z Karlové Studánky do Karlova (holky jely na běžkách), byla pro „trhany“ až „směšná“. Prostě procházka.

Ale – moc krásná. V družné zábavě jsme nikam nepospíchali, doslova si vychutnávali krásnou zimní krajinu Jeseníků. Paráda.

Ale pak přišel zlom.

V buse nám Ivana oznámila, že jedeme zpět o jednoho méně...Jejího přítele, mého, troufám si říci dobrého známého, Bohouše na sjezdovce ZEZADU, složil jiný lyžař. Zlomená žebra, natlučené vnitřní orgány.

ŠOK.

Ivana naprosto profesionálně odvedla roli vedoucího zájezdu až do Havířova (klobouk dolů! Já bych to asi tak nezvládnul). V Hávru jsem ji pomohl s věcma do bytu Bohouše. Řekla: „Dala bych si okamžitě panáka, ale asi pojedu zpátky za Bohoušem do nemocnice v Krnově“. (nebo Bruntálu?)

Bylo okolo 18 hodiny, říkám ji, ať neblbne, vím, že ve tmě řídí nerada, počkej na ráno, stejně tam teď nic nevyřídíš. Ale...(Jak bych se zachoval já?).

Toliko, co se událo.

A – musím na to pořád myslet.

Lyžování.

Lyže – to byl, vedle šachu, můj celý život od cca pěti let, co mě rodiče víkend co víkend „mučili“ výlety do hor. (Dokonce jsem i šachy kvůli lyžování přerušil a odjel na tři roky pracovat do Špindlu).

Snad všechny hlavní sjezdovky v Československu, na Kavkaze pod Elbrusem, Rakousko, Švajc, Itálie (několikrát). A já dneska – lyže už neobuji. Ze dne na den, jak jsem říkal, jsem lyže – sjezdovky - pověsil na hřebík.

Proč?

Byl jsem rovněž několikrát sražen – zezadu. Nelze se tomu ubránit – snad jedině tak, že jedete co nejrychleji, na jeden zátah, hlavně nezastavovat, příkře dolů krátkými obloučky, nevybočovat, po kraji sjezdovky – a PAK VÁS MOŽNÁ NĚJAKÝ MAGOR NESRAZÍ.

Na to už nemám fyzičku ani - vlastně chuť.

Ano – postavili jsme až šestisedačky, které ovšem chrlí v rámci byznysu desítky „lyžařů“, kteří ovšem většinou ani neumí lyžovat. (Omlouvám se, nechci se nikoho dotknout, ale je to tak. Každý, kdo si koupí lyže „samozatáčecí“ za dvacet táců, nasadí si přilbu a vyjede šusem, si myslí, že je jezdec Světového poháru...). Ani „široké“ alpské svahy - a už vůbec ne naše, to nemohou zvládat.

A respekt, ohleduplnost, k ostatním – o tom už se vůbec nedá mluvit.

Já vím možná, že už jsem onen zahořklý stařík, kritizující vše a vzpomínající na „staré dobré časy“...,  ale vím, že v našich dobách se takhle „nesestřelovalo“. Tak to cítím nyní já. Nepamatuji si, že bych někoho „setřelil“, když, tak jsem se všem vyhýbal velkým obloukem anebo raději zastavil v úzkém místě, když jsem viděl, že mám před sebou „lamu“ a počkal na širší místo, kde jej předjedu.

Včera – už když jsme přijeli do Karlova, jsem vůbec necítil „nostalgii“, že už nelyžuji. Jen jsem viděl „václavák“, narvané hospody s předraženými jídly, plná parkoviště, ceník za permošku – a měl jsem dost...

Jako, když jsem šel pěšky vedle běžecké stopy, tak tam to se mnou „trhalo“. Do toho určitě ještě půjdu.

Případně je výzva ski-alpiny, ale to je fyzicky hodně náročné (je to v podstatě nejtěžší „lyžařská disciplína“- a náročná i cenově na vybavení).

Ale sjezdovky – už ani náhodou.

Howg!

Jirka Hurta

… a to není vše…

V sobotu za mnou a Bohoušem přijel autem do Karlova můj syn Lukáš a za nádherného počasí jsme si užili společné dopolední lyžování. Vzpomínali jsme na naše lyžování v Alpách, zašli si do skibaru na kávičku, prostě rodinná idylka.

Kolem poledne se udála ta nešťastná srážka a Lukáš volal horskou službu, pomáhal nakládat lazara a vůbec byl mi oporou. Když Bohouše odvezla sanitka do nemocnice, naložil své i Bohoušové lyžařské vybavení do auta a jel domů do Opavy za rodinkou. Doma ovšem žádná idylka nebyla, jeden ze synů byl nemocný a odpoledne se jeho stav velmi zhoršil, tak ho naložil do auta a tradá na pohotovost do blízké nemocnice. Domů už se nedostal, vnuka hospitalizovali a Lukáše s ním jako doprovod (maminka musela zůstat doma s dalšími dvěmi malými dětmi). Luky by měl dostat metál od prezidenta – v jeden den zachraňoval 2 lidi!!! Jsem na něj moc pyšná.

Pošlete prosím mé rodině všechnu energii, co máte, aby byli brzy zase všichni fit!

Ivana Martynková (vedoucí zájezdu)