Helenka Ovšáková

(Fisterra – „Na konci světa“ - 18.10.2018)

(Když odejde Nšo či…)

Tohle se mi píše hodně, hodně těžko.

Odešla mi jedna z mých nejlepších kamarádek. Přes její pověstnou úžasnou bojovnost - nedovede zatím lékařská věda bojovat s tak těžkou nemocí.

Pamatuji si, jako by to bylo dneska, plánovali jsme na prázdniny jít ve stopách K.H. Máchy z Prahy na Sněžku. Helenka se ale najednou rozplakala... Poprvé v životě – a také naposledy jsem viděl jak pláče.

Pak si otřela slzy a – neboj, tu Pouť krkonošskou ještě dáme!

Bohužel, po takřka 14-ti měsíčním boji mi volal Jarek, že těžké nemoci Helenka podlehla. Odešla do kopců tam nahoře, z domova, v kruhu svých nejbližších. Bylo pondělí 20. června – a mě se zhoupnul svět.

Říká se, taková hloupost, že každý je nahraditelný. Helča určitě ne.

Tak úžasnou ženu – nechť ostatní prominou – jsem nikdy nepotkal – a už nikdy nepotkám. Byla to vlastně obrovská náhoda (na takové náhody ale já mám štěstí!). V době, kdy jsem se ještě angažoval ve vedení KČT Havířov, přišla Ivanka s nápadem, že v havířovském zpravodaji dáme inzerát, abychom posílili naše členstvo. A - Helča s Jarkem si to přečetli – a přihlásili se! Okamžitě jsme si padli do oka. Jarek s Helčou obsadili „prominetní“ zadní sedadlo busu, kde se scházelo „tvrdé jádro“ KČT Havířov. Zúčastnili se, pokud mohli, všech zájezdů – včetně mých „těžkých pakáren“, klidně na více dnů.

A navíc, vzali mě mezi sebe.

- Nechceš s námi jít Svatojkubskou, co říkáš z Porta do Santiága de Compostelo a na „konec světa“ ? -

Byl jsem nadšen - a vzniklo mezi námi přátelství doslova…na život a na smrt. Helča měla úžasný dar organizační, nic nebyl problém, vše zajistila. Levné letenky, bydlení v centru Porta za „pár šupů“ - a vůbec. Úžasný tah na branku! Jednala okamžitě, bez zbytečných „co by“. Ona Svatojakubská byl můj největší životní zážitek (a to jsem jich měl!).

(Porto 6.10.2018)

Neříkám, že jsme se sem tam „neporafali“. Oba jsme měli „dost tvrdou hlavu“.

Prostě dvě osobnosti…(hořký smajlík). Ale – to bylo takový škádlení – na které jsme se vlastně těšili, vybití emocí.

Následovaly další Svatojakubské - z Brna do Krumlova, z Opavy do Mikulova (co cesta, to obrovský zážitek!). „Jen tak“ jsme si zaletěli na víkend do Lisabonu (objevili jsme kouzlo zvané Portugalsko! Opět Helča zajistila letenky, ubytování…famózní žena!). Měli jsme spousty dalších plánů…

Pátek, sedím s Jarkem u piva, snažíme se „spláchnout“ pocity, které nelze pivem či rumem „spláchnout“.

Jdu nočním Havířovem domů. Po známé dlažbě, míjím známé bary, potkávám známé lidi…

Vše „jak má být“. Ale vím, že tomu tak není. Že už nikdy, nikdy, nepotkám Helču, že ona už nikdy nepůjde po „Lenince“, že už se nezastavím na sedmáku:

– a Helčo, jdete s Jarkem na pivo? Jasan!

Je mi moc smutno. Co říci na závěr…

Možná - znáte Vinetua (kdo by neznal?!), jak padouch Santer zastřelí Nšo či a ona umírá v náručí Old „Šetrhenda“. Asi nejslavnější filmová scéna všech dob.

„Ona tě milovala.“

„Já vím - já také.“

„Zůstali jsme sami, můj bratř.e“

Ano, zítra zase ráno vysvitne slunce. Nic se „nezmění“, Země se točí dál.

Ale už to bude jiné. Už tady nebude Nšo či... (v řeči Apačů - Krásný den…).

Zarmoucený Jirka

(V srpnu… půjdeme s Jarkem Pouť krkonošskou, Helča, tam z hora, nás povede…)