14.6.2025 Vysoké Tatry

Sobotní výlet byl naším posledním zájezdem před prázdninami. Cesta do Tater nám ubíhala celkem příjemně. V autobuse jsem sliboval, že žádný takový adrenalin, jaký měla Ivanka v jeskyních na zájezdu v Koscieliské dolině dnes mít nebudete, ale... Mnoho turistů zklamala i má informace, že lanovka na Solisko je momentálně mino provoz.

Na parkovišti ve Štrbském Plese jako vždy nejprve společné foto a pak už každý hurá na svoji trasu. Většina se vydala směr vodopád Skok, někteří šli přímo buď na Popradské pleso nebo na Jamské pleso, a dokonce se našel i jeden super borec, který nabral kurz na Kriváň. 

Vodopád Skok mnohé překvapil svojí mohutností a krásou. Když jsme se po řetězech vyšplhali nad vodopád, posvačili jsme a nabírali síly k další cestě. Mnozí zde přehodnotili své plány a než aby se vraceli stejnou cestou, tak se rozhodli pokračovat dále směr Bystrá lávka, protože se jim zdálo, že tato trasa není až tak moc náročná a je tu krásně. Některým jsem říkal, vidíte tam v dáli ty sněhová pole? Tak tam půjdeme. Jen nevěřícně kroutili hlavou, ale šli. Pokračovali jsme dále celkem nenáročnou klikatící se kamenitou stezkou. Když jsme minuli Capie pleso, objevil se první sníh. Došlo i na koulování, stavění sněhuláčků a dělání lachtanů, protože nálada byla skvělá. A pak to přišlo. Najednou se každých pět výškových metrů začalo odpočívat a dech se zrychloval při pohledu tam nahoru na to sněhové pole, přes které jako mravenci přecházeli první turisté. Někteří jen kroutili hlavou a asi i mě tak trošku proklínali. Ale zase po krátkém odpočinku, když se otočili a podívali dolů a viděli tu krásu kolem, třeba komplet zamrzlé Okrúhle pleso - no nádhera, zapomněli na útrapy a stoupali dále.

A hle už stojíme před obávaným sněhovým polem, které jsme museli všichni, jeden za druhým jako husy, přetraverzovat. Pak strmý výstup téměř kolmo do nebe, který byl jištěn řetězy. Konečně jsme byli v sedle Bystrá lávka. Je to adrenalinové úzké místo ve výši 2300 m, na kterém při přelézání stojí člověk jednou nohou v Mlynické dolině a druhou nohou ve Furkotské dolině. Pusa, u mnohých, kteří sem vylezli, zůstala otevřená dokořán, při pohledu na nová panoramata a krásné modré Vyšné Furkotské pleso v druhé dolině. Prostě to nejde popsat, to se musí zažít.

Cesta dolů po obřích kamenných schodech šla pomalu, částečně i proto, že byla špatně značená, párkrát se i zabloudilo. Ale veselá mysl nás neopouštěla. Je pravda, že sluníčko hřálo a kameny ještě více, horší jak v troubě. Voda ve flaškách na pití rychle ubývala, ale vidina pivečka na Chatě pod Soliskom nám dodávala sílu jít dále. Některým skupinkám už docházely fyzické sily, ale navzájem jsme se povzbuzovali, a to jim dodávalo sílu jít dále. Ivanka šla s pomalejší skupinou Borců, tak aby všichni v pořádku a včas došli k busu. Na rozcestí Škutnastá Poľana, dá se říci, že všichni „zapomněli“ jít do kopce k Chatě pod Soliskom, i když to bylo jen 15 minut.  Prý do kopce už nééé. Nakonec nás na chatě bylo, co by na jedné ruce spočítal...a to úžasné pivečko, sami na terase, super výhledy. Cesta dolů mě překvapila, jak byla nenáročná a příjemná. Nečekal jsem to, protože vždy jsem jel dolů lanovku. Za 40 minut jsme byli na Štrbském Plese.

Pět minut před odjezdem busu při sčítáni – dva turisti schází. Tak jsme hned začali zjišťovat, kdo jsou Ti ztracenci a na jakou trasu se zapsali. Seznam s tel. čísly a volbou trasy byl najednou k nezaplacení. Voláme Dášu, nic, nebyla na signálu, dovolali jsme se až Zdeňkovi. Prý se nakonec vydali také na trasu Borců i když byli zapsaní na trasu Pohodářskou, ale přecenili své síly, Dášu bolí koleno, nemůže jít rychle, jsou poblíž rozcestí Škutnasté Poľany. Říkám si v duchu, no to je super, to je tak ještě na 2 hod a je půl 7 večer. Turistům v buse jsme vše sdělili a dali jim na hodinu rozchod a já s Ivankou jim půjdeme naproti, pomůžeme jim alespoň s batohy a morálně je podpoříme… Překvapilo mě, kolik se Vás nabídlo, že půjdou též pomoci. Úžasné. Nakonec jsem jim šel naproti s Vláďou, který si částečně znovu zopakoval cestu na Kriváň a přidal si k tomu ještě šest kilometrů. To je Sršeň!

Nakonec vše dopadlo dobře a po dvou hodinách jsme odjížděli z Tater domů, o půl dvanácté jsme byli v Havířově.

Když hodnotím zpětně zájezd, tak mě moc mile překvapila Vaše solidarita a pomoc, nejen na konci zájezdu, ale i během túry, jak jste si navzájem pomáhali a povzbuzovali se. A to je v dnešní době moc hezké. Díky.

Co na závěr? To se stává, že někdo přecení své síly a opozdí se, ale je moc důležité dát o sobě VČAS vědět, a říci někomu, kam jdu, případně, že mám potíže. 

Mít dobrou OBUV je snad samozřejmostí.

Mnozí turisté by se do těchto míst bez pomoci ani nepodívali, a mnozí jste si sáhli v sobotu ke dnu svých sil. Musím se přiznat, že i mě nohy v neděli moc nechtěly poslouchat.

Já vím, že mnohým se čekání na opozdilce moc nelíbilo, přeci dvě hodiny, po tak velké túře je dlouhá doba, a to i pro ty dva. Prosím podívejte se na to obráceně, kdyby se to stalo Vám... Tak bychom Vás tam měli nechat? Bez ubytovaní, hladový, pochroumaný, utahaný ??? Vydrželi jste, protože jste dobří a solidární a za to Vám všem patří velký DÍK !!!

Prosím nepřeceňujme své sily, ať se všichni vždy v pořádku vrátíme ze zájezdu domů. Jistě jste v pondělí četli, co se strašného v Tatrách stalo, a to i na té naší trase.

Takže příjemnou dovolenou a doufám, že se v září uvidíme... Dáša slíbila přinést jako poděkování za čekání pro všechny buchty...už se těším!

vedoucí zájezdu Bohouš Šnajdr