Strážovské vrchy  14.4.2018

První jarní výlet hned od zveřejnění v plánu a Radničních listech vyvolal veliký zájem. Svým způsobem nastal boj o místo v autobuse mezi členy oddílu, a co teprve mezi ostatními zájemci z řad veřejnosti.  Vytvořil se seznam účastníků a ještě delší náhradníků. Nakonec jsme po dohodě vedení vypravili autobusy dva.

Tím mi nastal nový problém, roztřídit všechny účastníky tak, aby mohli známí lidé sedět pospolu.  Nakonec se mi to podařilo, i když přece jenom jednu dvojici jsem roztrhnul.

Nastal den D. Všichni spořádaně čekají na nástupních místech, všichni vědí do kterého autobusu (1 či 2) nastoupit. Vyrážíme směr Slovensko za dobrodružstvím a zážitky. Po cestě se seznamuji s novými tvářemi a podávám informace o našem výletě – co nás čeká a jaké máme možnosti. Na startu se dozvídám, že celých 95 % účastníků se rozhodlo absolvovat hlavní trasu a to výstup na vrchol Strážov a přechod hřebene do obce Čičmany. Nu co, zahajujeme výstup na hřeben, nejdříve po louce nad obcí a posléze bukovým lesíkem. Všude na nás vykukují jarní kytičky (prvosenky, bledulky, medvědí česnek, pryskyřník aj.), stromy nahodily pupeny, jehnědy a lístky. To se to potom jde a ani nevnímáme, že vlastně stoupáme do celkem příkrého kopce.                     

Postupně se naše řady roztrhají na drobné skupinky podle své momentální výkonnosti a zdraví. Čelo tvoří naši zkušení členové, kteří udržují směr a zvolenou červenou značku. Já jako vedoucí jdu úplně poslední a sbírám odpadlíky a dodávám psychickou podporu. Poslední úsek před vrcholem je ovšem velice namáhavý – serpentýny a co krok to stupeň do nebe. Ale vrchol, konečně jsem tu, ta úleva a potom ten nádherný výhled do širokého a dalekého kraje (dokonce vidím i vysílač na Lysé hoře).  Všichni doplňují vydanou energii svačinkami, něčím ostřejším a nabíjejí se slunečními paprsky. Prostě idyla, ale nutno ji ukončit, abychom vůbec došli do cíle. Někteří mě informují, že přecenili své možnosti a tudíž nepůjdou celou trasu. Toto jsem tak trochu předpokládal a proto jsem do plánu trasy zařadil i nouzovou únikovou cestu přímo do Čičman. Značená je trochu prudší, ale jsou zde i neznačené pěšiny, které se dají úspěšně použít.

Vydáváme se na hřebenový pochod tj. sestupujeme 70 výškových metrů, abychom hned vystoupali 50 výškových metrů a to celkem třikrát. Cestu bukovým lesem nám zpříjemňuje listí, které je jemně nastlané na zemi a my postupujeme jako po peřině (toho využíváme při sestupu, když upadneme do měkkého). Dále si děti zpříjemňují cestu házením šiškami po rodičích a po sobě. Konečně jsme v sedle Samostrel odkud už jenom sestoupíme pohodlnou lesní cestou do obce Čičmany.           

Tu procházíme mezi malovanými chaloupkami, prohlížíme vybavení světniček a samozřejmě navštěvujeme místní krčmu na dobré halušky a zelnou polívku.          

Jsem rád, že se mi podařilo spolu s dalšími členy doprovodit do cíle všechny děti, napojit je a nakrmit. Už jsem jenom trnul o osud našich nejstarších členů - Kupských, kteří mě po trase ubezpečovali, že nemám mít strach a kdyby nezvládali, dojedou domů vlakem. To jsem kategoricky odmítl a rozhodl prostě čekat, až dorazí. Přesně deset minut před námi plánovaným odjezdem dorazili a já ulehčeně a s radostí objal naše nestory a dopřál jim osvěžení oroseným pivem.

Odjíždíme domů, zpoždění je zanedbatelné – 10 minut. Všichni spokojeně září z povedeného výletu a plného batohu zážitků.

Chtěl bych poděkovat všem účastníkům za dobré chování, podporu jednoho k druhému – prostě za to, že jste všichni vytvořili nádhernou semknutou partu, i když většina s námi jela poprvé.

Děkuji   -   Bohumil Bartoš toho času vedoucí