Polsko – solný důl Wieliczka 17.3.2018

SŮL NAD ZLATO

Když jsem pro Vás vymyslela zájezd do solného dolu ve Wieliczce, vůbec jsem neměla tušení, jaký zájem o něj Vy turisté - mnozí horolezci i feratisti - budete mít. Obavy byly zbytečné. Zájem byl enormní, nestačila jsem zapisovat přihlášky. Uspořádat pro Vás na rozhraní zimy a jara poznávací zájezd byla trefa do černého. Počasí bývá v této době nevyzpytatelné, buď prší, nebo je sněhová břečka, často bláto a pochodovat někde po horách v tomto nečase není žádný med. S přihláškami to také ovšem nebyl žádný med, týden před zájezdem se postupně odhlásila, hlavně kvůli probíhající chřipkové epidemii, spousta lidí a tak se do busu dostal i náhradník s pořadovým číslem 12. Nikdy to nevzdávejte!

Exkurzi v solném dole, na námi požadovaný termín, jsem objednávala již v listopadu. S rezervačním oddělením komunikoval můj polský kamarád Chrystian, kterému tímto ještě jednou děkuji. Na to, že je tato atrakce v UNESCO, to byl ale pěkný chaos. Nedokázali nám dopředu sdělit, zda budeme mít české nebo polské průvodce, jaké vlastně budou slevy pro důchodce, pro děti nebo celou grupu. Na internetu se také informace různily. No nic, vybereme plnou cenu a na místě se uvidí… Českého průvodce nám potvrdili až 2 dny před zájezdem!?

A tak jsme jeli - děj se vůle boží. Předpověď počasí byla ovšem děsná: mráz, sněžení, ledovka a silný vítr. V dole byla ovšem „předpověď počasí“ skvělá: +14-16°C. Takže paráda! Cesta do Wieliczky byla dlouhá (cca 3,5 hod), ale mě jako vedoucí zájezdu, utekla jako voda. Organizačně a administrativně to byla „nejhorší“ akce, kterou jsem zatím pořádala. Seznam na výběr zlotých, seznam na výběr korun, seznam na telefony, seznam s adresami a daty narození, výběr peněz, rozdat povídání o solném dole s mapkou města... BRRR - ještě, že jsem měla v buse k ruce skvělého pomocníka - předsedu Bohouška. Chtělo to proložit nějakou ptákovinou, abych se z toho nezbláznila. Vytáhla jsem z batohu pravítko a začala přeměřovat všem účastníkům zájezdu batůžky a tašky, zda splňují rozměr 35x20x20cm, požadovaný v instrukcích pro exkurze na webu solného dolu. Obcházela jsem posádku s dalším seznamem a zapisovala jsem si, kdo by prošel a kdo ne. A byla jsem přísná! Všichni tu „hru“ hráli se mnou a moc jsme se nasmáli. No, výsledek moc uspokojivý nebyl, téměř pětina turistů neprošla. Neměla jsem potuchy, zda u vstupu do dolu nebudeme kontrolováni a zda větší batohy nebudou odebírány nebo si ho bude muset hříšník odnést do úschovny zavazadel. Proto jsem dala všem hříšníkům radu. Ženy ať si ukryjí velký batoh pod bundu na břicho a předstírají, že jsou v 8.měsící těhotenství! Muži opačně, tedy na záda a ať se vydávají za invalidy s hrbem! No pokud by to hříšníci opravdu provedli – tak byli Sršni v solném dole určitě nezapomenutelná grupa!

Okolo půl 11 jsme byli na místě. Účastníci zájezdu dostali rozchod a šli okukovat pamětihodnosti městečka.

Já jsem šla v doprovodu tří bodygardů, Chrystiana, Bohouška a řidiče Rosti koupit vstupenky. Nakonec bylo vše zase jinak, než bylo předem dohodnuto mejlem a telefonicky. Ale v náš prospěch! Dostali jsme slevu a tak jsem na zpáteční cestě každému vracela 20 zlotých. To bylo radosti!

O půl 12 jsme se všichni sešli u vstupu do dolu a já rozdala vstupenky – trnula jsem ovšem hrůzou, ať je mám pro všechny! Klaplo to. Přidělili nám českou průvodkyni Elišku a polského bezejmenného průvodce, který chodil poslední a stále naši grupu hlídal a přepočítával, abychom se nezapletli do jiné skupiny (a že jich tam bylo!). Každému návštěvníkovi pověsili na krk malou krabičku se sluchátkem do jednoho ucha. To mají vymakané dobře, jinak bychom měli z výkladu průvodkyně, s prominutím, prd. Ukočírovat totiž téměř 50 lidí stále pohromadě je fakt složité a takto i poslední lenochodi a šílení fotografové na chvostě, stále slyšeli, co Eliška povídá.

Sestup po dřevěných točitých 350 schodech do dolu byl pěkný adrenalin, až se mnohým točila dole hlava. A pak to začalo. Co? No ta krása, nádhera a úchvatnost jednotlivých expozic, s dokonalými solnými sochami, monstrózní „dómy“ podepřené bílými dřevěnými konstrukcemi, velkolepá solná katedrála, skvostná zelená solná jezera a všude ty úžasné „křišťálové“ solné lustry!

Trochu jsem měla obavy, aby to v dole nebylo kýčovité. Omyl. Vše bylo vkusné, dokonalé, nádherně nasvícené, někdy i ozvučené. Byla místa, že jsem se v úžasu musela zastavit (snad ne s otevřenou pusou) a jen zírat, zda se mi to, co vidím kolem sebe, nezdá. Popsat se ta krása nedá, ani fotky ji nezachytí – TO SE MUSÍ VIDĚT! Sto metrů pod povrchem se tu nachází celý podzemní svět - nejen expozice dolu, byl tam i bufet, kavárna, kaple, obchody se suvenýry, toalety, dokonce i velký sál pro pořádání svateb. Jednotlivé prostory v dole mezi expozicemi byly propojeny chodbami a dřevěnými schodišti, které zářily čistotou a jakousi novotou, jako by důl byl otevřený teprve od včerejška, nikde žádné odpadky. V noci tam asi nakluše armáda uklízeček – jinak to není možné :-) Fakt smekám.

Na konci prohlídky nás nečekalo stoupání na povrch po schodech, ale vyvezl nás po 20 moderní výtah. Překvapivě ne do místa, kde jsme do dolu vstupovali, ale ocitli jsme se v centru města. Průvodci nás doprovodili přes park zpět ke kasám a rozloučili se. Venku byla zima jako v Rusku. Téměř všichni, ač se mohli ještě na hodinku projít po městě, zalezli do místních restaurací a dali si nějakou polskou specialitu. O půl 4 už jsme už všichni seděli v ledovém buse a volali na řidiče Rosťu: TOP! Do Havířova jsme dorazili kolem půl 8. I tady byla děsná zima, mě ale hřály krásné zážitky (snad i Vás) a taky to, že vše klaplo podle plánu.

Nadpis reportáže zní SŮL NAD ZLATO, ale já budu mít tento zájezd navždy spojený spíše se ZLAŤÁKY. Celý den jsem jen počítala peníze: vybrat zlotůvky, přepočítat, odpočítat peníze a koupit vstupenky, spočítat zbytek, v buse pak rozpočítat kolik každému vrátit, rozdat přebytek mezi posádku, vybrat koruny za zájezd, spočítat hotovost, vyměnit s účastníky zájezdu malé bankovky za velké, odpočítat peníze pro řidiče… A když jsem v neděli vstala, hádejte, co jsem dělala hned po snídani? Zase počítala peníze :-) a dělala vyúčtování zájezdu, které musím odevzdat naší hospodářce Hance. Money, money, money… UF - ještě, že příští zájezd vede Bohoušek a já si od toho počítání odpočinu!

Busem nekolovala na zpáteční cestě naše Kniha přání a stížností. Tak Vám dávám šanci, sdělit své dojmy ze zájezdu zde na webu.

Tak zase někdy ahóóój, Ivana.