Tři mušketýři -

cyklo po slezských pevnostech 20.7.2013

Na první cyklovýlet KČT Havířov o těchto prázdninách jsme se na nádru sešli „Tři mušketýři“. Athos Vojta, Aramis Bohouš - šéf výletu, Porthos - já. Jak je známo, tři mušketýři byli vlastně čtyři - za D´Artagnana je zde Šárka!

Více dobrodruhů nepřišlo, byť jsme čekali do poslední chvíle!

Nástup na Elefant směr Opava dopadl tentokrát v úplné pohodě, nikdo nás s koly nevyhazuje, neucpáváme uličku. S kolem nastupuje i mladá maminka s cca osmiletou holčičkou, Bohouš se ujme jejich kola a okamžitě zahajuje rozhovor. Jedou k babičce k Brnu, maminka je dosti vystresovaná, takže Bohouš chrlí popis cesty s přestupy (!!), když uvádí i číslo nástupiště v Brně, kde musí přestoupit, tak i mě poklesne čelist - ty jo, jak to všechno náš vedoucí zná! (smajlík).

Vystupujeme v jakési díře před Opavou, ale je tam hospoda! Jakožto poživačný Porthos nevidím problém se na cestu posilnit, jsem ovšem okamžitě umlčen Aramisem a D´Artagnanem, že musíme vyrazit. Na mou otázku, kdy bude další hospoda dostávám těžkou ránu do zad:“Až před Landekem, tedy skoro v cíli cesty!“- páni, co já tady vlastně dělám - na trase bez hospod!

S černými myšlenkami šlapu do pedálů. Navíc mám parádní osmu na zadním kole, takže kolo tře o brzdu, vlastně ho zastavuje, což znamená zvýšené úsilí. Díky Athosovi, který mi zadní brzdu uvolňuje, takže kolo netře o brzdu, se mohu i rozjet… Tato úprava má ovšem i svůj rub - až tak dobře nelze brzdit. Jsem uklidněn, že přední brzda je super, takže bych to měl dát!?

Cesta není náročná, fajna asfaltka - to mám na kole rád! V podstatě rovinka. To už tak nejásám, můj zelený trikot (tričko za 30 korun...) - nejlepšího vrchaře se „nudí“.

První větší obec a tam obchod! Uprosím ostatní mušketýry, že si mohu zajet koupit vodu a tatranku - sebou nic nemám, na rozdíl od nich - počítal jsem s hospůdkami. V rychlosti nakupuji, oni samo valí dál, takže poté stíhací jízda, naštěstí trochu do kopce, takže není problém. První bunkr (pevnost), další a další - skutečně jich budeme po trase výletu „Po stopách slezských opevnění“ potkávat neúrekom. Až mám pocit, že Bohouš je nechal nedávno postavit, když už takto výlet koncipoval!

Je ovšem pravda, že z trasy vám moc nepovím. Mé oči jsou většinou upnuty k vozovce, kde každou chvíli čekám podraz v podobě nějaké díry, do které určitě vletím. Nejsem zkrátka pravý cyklista, který je schopný za jízdy se otáčet sem tam, objevovat krásy ubíhající krajiny, všímat si detailů. Na neustálé Bohoušové hlášky tipu “Vlevo, pevnost…viděli jste ten srub…krásný mraveniště…atd nereaguji. Čumím jen na silnici - polní cestu, lesní cestu, šutrovou cestu...

Zejména lesní tankodrom z Hrádku na Závadu mě odrovnal. To byla taková křižovatka, kde myslivec učil psy najít lišku a ten povídá, nejeďte rovně, to je nejhorší cesta. Na což odpověděl Aramis - kupředu, holoto, ať z toho máte nějaký zážitky! (Aramis si cestu předem v týdnu projel...) Athos se mě sice snažil zachránit, že ať nemám náhodou osmu i na předním kole, doporučoval by odbočit…ale beznadějně…

Je to pro mě peklo - na lesňačkách fakt neumím. Crosové kolo je pro mě dost vysoké a moc často hlavně v lese, z něho padám. (Pár rozbitých kolen či naražených žeber člověka vyškolí!) Už si nevěřím…D´Artagnan se mé jízdě směje:“Na asfaltě jsi frajer, tady jsi posraný!“ Má pravdu.

Přežiju - a dostáváme se k perle opevnění - bunkry v Darkovičkách.

Je to vskutku impozantní - když si člověk přečte, že stěna je široká 2,80 m a strop 2,50 m, vyztužené tuny oceli, tak si říká, tož to byla plnička! Takhle stát bojoval proti nezaměstnanosti. Bylo to sice k ničemu (kromě práce pro lidi, ale jak jsem s úsměvem četl, stavbu prováděla pražská firma - jak jinak, pražák zbohatl a prajzáci míchali beton...) -naopak se pak musely mnohé pracně dobývat v roce 1945 - ale život už je takový, plný paradoxů.

Teda ale už je okolo jedný, fakt máme hlad (ještě že jsem si koupil ty tatranky), za pivo bych klidně i zabil - a hospoda pořád nikde! (V duchu dostávám na Aramise vztek - smajlík). Řítíme se po asfaltce dolů na Ostravu. Sjezdy - to také „miluji“. Nechápu, jak Vojta s Bohoušem jezdí prakticky bez brzd. Prostě to dolů pustí. Tak tohle také fakt neumím.

Konečně hospoda, něco po 13 hodině (vyjeli jsme něco po devátý). Paráda - jenom chvíli. Hospoda se otevírá v 14 hodin! Málem to se mnou seklo…Prý počkáme, ale to teda ne! Tlačí mě už i čas - mám v programu bokovku - Colors v Ostravě. Takže go na Landek, konečně trošku kopec a ne pořád sjezdy dolů (mám dojem, že 2/3 byly z kopce, což je nesmysl, ale v tý hrůze se mi tak zdálo). Nahoře mi říká Vojta, když čekám na supící peloton:“Je vidět, že si ten zelený trikot zasloužíš!“ alespoň jedna pochvala (smajlík).

A zase šílený sjezd do muzea pod Landekem! Ale tam už konečně otevřená hospůdka. Barborka, tady jsem s kamarády propil nejeden večer! (Vedoucí byl náš kámoš, takže jednou ročně navařil guláš, a měli jsme pánskou jízdu - teď už tam není...).

Dobrá polívka, byť málo (bodejť, máme hlad jako vlci), a pivko - pravda vše dost předražené…

Následuje zlatý hřeb Aramise! Když to naznačil, že nyní adrenalinová část cyklostezky, opotil jsem se. Ale přece jen jsem netušil tu hrůzu! Vlastně - Bohouš nikdy nepřehání. Vždy mluví pravdu, to jsem už z jiných akcí pochopil…

Lidi, pokud vám uteče žena (muž) s jinou (jiným), doporučuji si projet část “cyklostezky“ Hrušov-Komenské sady-okolo Ostravice. Přijdete určitě na jiné myšlenky a „rána osudu“ vám bude připadat jako nepodstatná věc!

Fotodokumentace z toho určitě není, (fotit není čas ani nálada - proč fotit vlastní smrt! -smajlík), popsat to také neumím a vlastně ani nechci, ale proklínal jsem chvíli, kdy jsem si koupil kolo. Část jsem šel pěšky, jako jediný, nemínil jsem chodit ostravskými ulicemi zkrvavený (to v tom lepším případě - také jsem už nemusel chodit vůbec, že!). Konečně „normálka“ - tedy šílený šutroviště, kde i na Colorsu je v podstatě dle toho „fajna asfaltka“, tam jsem měl jen strach, že zbytek dojdu s prázdným kolem - na těch šutrech byl zázrak, že mý „olačky“ vydržely.

Pak už konečně Ostrava! S velkou úlevou, že jsem přežil, se loučím s pelotonem, odbočuji do „továrny“, kde si schovávám kolo (a nechci na něj už zase dlouho vlézt!) a konečně po svých bezpečných nohách mířím do ulic. Netušíte s takovou radostí jdu tři kiláky do centra, s radosti, že jdu po svých!

Colours of Ostrava do noci - ale to už je jiný příběh!

Cyklistice zdar!

Jirka Hurta